ECLI:CZ:US:2023:4.US.2572.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2572/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloše Červenky, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, sídlem Salmovská 1534/11, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 30 Cdo 2392/2021-902, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 č. j. 15 Co 485/2020-841 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2020 č. j. 25 C 125/2014-761, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [pozn. s nesprávným označením rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako "usnesení"] s tvrzením, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na legitimní očekávání plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout jeho trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 57 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), jako náhradu nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí o vazbě, ve zbytku (tj. v částce1 973 943 000 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal každý z účastníků odvolání, městský soud shledal důvodným odvolání vedlejší účastnice, a napadeným rozsudkem změnil I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že žádný z nároků uplatněných stěžovatelem neshledal důvodným.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro posouzení jedné z předložených otázek a částečně důvodným, proto napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v části I. výroku, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu v I. a II. výroku, že žaloba byla zamítnuta co do požadavku na zaplacení nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím II. výroku o nákladech řízení, ve zbývajícím rozsahu stěžovatelovo dovolání odmítl. Kasační výrok odůvodnil zjištěním, že na vazbu před účinností zákona č. 160/2006 Sb. je třeba použít přednostně a přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy a promlčení je třeba posuzovat podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli soudy zjistily protiprávní zásah státní moci do jeho práv a řadu skutečností, které vznikly v důsledku takového zásahu a byly zjevně způsobilé vyvolat majetkovou újmu, věc posoudily formalisticky tak, aby mu nebyla žádná náhrada přiznána. Výsledkem je podle jeho názoru zjevná a extrémní nespravedlnost, která nejen subjektivně, ale i fakticky představuje pokračování v jeho perzekuci a jeho poškozování státní mocí.
6. Dále stěžovatel připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu jasně dovodila, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 446/2012), nikoliv od právní moci zprošťujícího rozsudku. Odvození počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), od právní moci zprošťujícího rozsudku bezdůvodně privileguje stát. Námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem nadto měla být soudy posouzena jako rozporná s dobrými mravy, když pouze v důsledku činnosti státu byla stěžovateli způsobena újma.
7. Při posouzení nároku na náhradu nákladů na obhajobu postupovaly soudy podle přesvědčení stěžovatele v rozporu se zákonem, když aplikovaly §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, vycházeje pouze z jeho jazykového výkladu. Rovněž je v rozporu se zásadami spravedlnosti a demokratického právního státu, nepřiznaly-li soudy z důvodu doslovného výkladu uvedeného ustanovení stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení pouze z toho důvodu, že tyto nebyly vynaloženy osobně stěžovatelem, nýbrž osobou jemu blízkou. Stěžovatel dále uvádí, že soudy vadně vyhodnotily jím navržené důkazy zejména ve vztahu k úvěrové smlouvě a zesplatnění úvěru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti výrokům rozsudku městského soudu, které napadeným rozsudkem zrušil Nejvyšší soud, nepřípustná, neboť řízení o nároku stěžovatele dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými bude moci napadnout případně pro něj nepříznivé rozhodnutí. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv vyčerpal (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud žádná taková ústavněprávní pochybení ve výkladu a použití podústavního práva ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, vůči kterým je přípustná, představuje toliko opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před civilními soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Městský soud na námitky stěžovatele náležitě reagoval a svoje závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil; tudíž je Ústavní soud pokládá za rozumné a odpovídající ustálené judikatuře. Ústavní soud si ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozsudku dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu.
11. K námitce ohledně subjektivně určeného počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona o odpovědnosti státu, lze uvést, že tuto záležitost Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vykládá konzistentně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 962/2012), přičemž právě tuto otázku měl podle stěžovatele městský soud posoudit chybně. Ústavní soud zjistil, že městský soud se jí zabýval a v napadeném rozsudku se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, uznal-li jako důvodnou námitku promlčení, založenou na prokázaných skutečnostech. Stěžovatel pouze opakuje argumenty, s nimiž se městský soud, potažmo Nejvyšší soud, důsledně vypořádal.
12. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by mu zajistilo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při zohlednění ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
13. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu