ECLI:CZ:US:2023:4.US.2645.22.2
sp. zn. IV. ÚS 2645/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2022 č. j. 5 As 395/2021-23 a ze dne 29. července 2022 č. j. 5 As 238/2021-22, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2021 č. j. 52 A 5/2021-36 a ze dne 29. června 2021 č. j. 52 A 48/2020-60, a rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 5. května 2020 č. j. KrÚ 4761/2020, sp. zn. SpKrÚ 84480/2019 OŽPZ OVH, a ze dne 23. dubna 2020 č. j. KrÚ - 32229/2020/122/OMSŘI/Fr-r, sp. zn. SpKrÚ 84313/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se dvěma ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2645/22, IV. ÚS 3336/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2645/22.
2. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že třemi rozhodnutími Městského úřadu Choceň bylo rozhodnuto jednak o umístění stavby, za druhé bylo vydáno stavební povolení a za třetí bylo povoleno užívání stavby "Úpravna vody v obci Svatý Jiří".
3. Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 23. 4. 2020 č. j. KrÚ - 32229/2020/122/OMSŘI/Fr-r zamítl odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím jako nepřípustné pro jeho opožděnost.
4. Žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 6. 2021 č. j. 52 A 48/2020-60.
5. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2022 č. j. 5 As 238/2021-22 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
6. Dále pak bylo třemi rozhodnutími bývalého Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí jednak vydáno stavební povolení stavby "Úprava vody Svatý Jiří", za druhé bylo rozhodnuto o prodloužení platnosti výše zmíněného stavebního povolení a za třetí bylo povoleno užívání předmětné stavby.
7. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 5. 5. 2020 č. j. KrÚ 4761/2020 zamítl odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím jako nepřípustné pro jeho opožděnost.
8. Žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 10. 2021 č. j. 52 A 5/2021-36.
9. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2022 č. j. 5 As 395/2021-23 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
10. Nejvyšší správní soud v obou napadených rozsudcích shodně zdůraznil, že se již v rozsudku ze dne 8. 6. 2022 č. j. 7 As 335/2021-18 zabýval obdobnou věcí týkající se stejných účastníků řízení. I v nyní posuzované věci jde o obdobnou situaci. Ze spisů nevyplývá, že by některý z předchozích vlastníků pozemku proti stavbám (jednotlivým stavebním objektům) uplatnil jakékoliv procesní prostředky. Až v roce 2019 (tedy více než 14 let po nabytí vlastnického práva k daným pozemkům a více než 18 let po vydání kolaudačního rozhodnutí) podala stěžovatelka posuzovaná odvolání (sub 4 a 8). Za dané situace nebylo zapotřebí podrobně zkoumat, zda a kdy byla odvoláním napadená rozhodnutí doručena předchozímu vlastníkovi pozemku, či zda a kdy se s nimi fakticky seznámil. Je totiž nepochybné, že při vynaložení přiměřené péče se stěžovatelka jako nabyvatelka pozemků musela o existenci staveb dozvědět již při koupi pozemků. Navíc stěžovatelka sama připouští, že o existenci staveb věděla. S ohledem na zásadu volenti non fit iniuria je tedy nutno poskytnout ochranu nikoliv právům stěžovatelky, nýbrž pokojnému stavu věcí a dobré víře stavebníka, resp. současného vlastníka stavby.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka tvrdí, že v době, kdy pozemky v dražbě kupovala, neměla žádné poznatky o průběhu správních řízení. Vycházela však z toho, že nikdo nemůže postavit stavbu na pozemku třetí osoby bez toho, aby byl upraven právní vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. Je nemyslitelné, aby správní orgán rozhodl o umístění stavby, o povolení stavby a o povolení užívání stavby, aniž by měl doloženou smlouvu o způsobu užívání pozemků pod stavbami. Nebyl-li sjednán žádný režim užívání pozemků stavbami jiného vlastníka (dražební vyhláška neobsahovala žádnou zmínku o nájemním vztahu či o jiném způsobu užívání), pak logicky stavby nemohly být řádně povoleny ani zkolaudovány. Je přeci nepředstavitelné, že stavební úřad povolil realizaci staveb na pozemcích cizího vlastníka bez doložení užívacího titulu. Absence užívacího titulu jednoznačně svědčila pro závěr, že jde o neoprávněné a nepovolené "černé stavby". Předmětná správní rozhodnutí nebyla nikdy doručena původnímu vlastníku dotčených pozemků ani stěžovatelce a správními soudy ani není činěn závěr o tom, že by se tyto osoby o správních rozhodnutích dověděly jinak. Stěžovatelka měla vědomost o stavbách, ale nikoliv o správních rozhodnutích. Stěžovatelka důvodně stavby pokládala za nepovolené a neoprávněné "černé stavby", což se také potvrdilo, jelikož ve správních řízeních nikdy nebylo s vlastníkem pozemků jednáno. Daná správní rozhodnutí (sub 3 a 7) proto v době podání odvolání stěžovatelky nebyla pravomocná a stěžovatelka je jako vlastník pozemků a účastník řízení napadla odvoláním jako osoba oprávněná včas. Neobstojí proto svévolný závěr odvolacího správního orgánu ani správních soudů o nepřípustnosti odvolání stěžovatelky pro opožděnost ani pro jeho podání osobou neoprávněnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v posuzované věci svá rozhodnutí odůvodnil zejména s odkazem na rozsudek ze dne 8. 6. 2022 č. j. 7 As 335/2021-18, který se zabýval obdobnou věcí týkající se stejných účastníků řízení. Ústavní stížnost (stejné stěžovatelky jako v nynější věci) proti tomuto rozhodnutí pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2118/22. Ústavní soud nyní v obdobné věci shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelčiny námitky již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry správních soudů shledává udržitelnými.
17. Konkrétně s námitkou, týkající se nabytí právní moci prvoinstančních správních rozhodnutí, se Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž odkázal na pro senáty Nejvyššího správního soudu závazný názor rozšířeného senátu vyslovený v rozsudku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 2 As 25/2007-118 (aprobovaný Ústavním soudem např. v usnesení ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2853/14), podle kterého za doručené lze považovat i rozhodnutí, které nebylo formálně správně doručováno, neseznámil-li se s ním adresát fakticky. Ústavní soud tedy shrnuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (sub 11) jsou ústavně souladné.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu