ECLI:CZ:US:2023:4.US.2648.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2648/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RFE/RL, lnc., sídlem Corporation Trust Center, 1209 Orange Street, Wilmington, Delaware, Spojené státy americké, zastoupené advokátem Mgr. Michalem Vepřekem, sídlem Husova 242/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2022 č. j. 31 Cdo 833/2022-306, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 19 Co 77/2021-277 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. ledna 2021 č. j. 16 C 138/2019-239, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Arashe Hasan Nia, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu stěžovatelkou dne 29. 3. 2019 z důvodu údajného znevažování jeho nadřízeného v hromadné e-mailové komunikaci zaslané ostatním zaměstnancům stěžovatelky. Pracovní poměr mezi stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem byl založen pracovní smlouvou ze dne 21. 10. 2009, která v čl. 12 stanovovala, že práva a povinnosti z pracovního poměru se budou řídit právem Spojených států amerických (dále jen "USA") a státu District of Columbia (dále jen "D. C.") a vnitřními předpisy stěžovatelky. V pracovní smlouvě bylo sjednáno, že pracovní poměr může být rozvázán každou ze smluvních stran výpovědí s čtyřtýdenní výpovědní dobou, když podle zvoleného práva může dojít k výpovědi z pracovního poměru bez omezení zákonnými důvody, resp. bez uvedení výpovědního důvodu. Jako místo výkonu práce byla sjednána Praha. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 16 C 138/2019-185 žalobu vedlejšího účastníka zamítl, když shledal platnost volby práva USA a D. C., stejně jako dání výpovědi z pracovního poměru v souladu s rozhodným právem, které vychází z doktríny tzv. volného pracovního poměru (bod 9 odůvodnění jeho rozhodnutí).
3. Proti výše uvedenému rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 10. 2020 č. j. 19 Co 236/2020-220 rozhodnutí obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že i přes platnou volbu práva učiněnou v souladu s čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, publikované pod č. 64/2006 Sb.m.s. (dále jen "Římská úmluva"), nesmí být vedlejší účastník podle jejího čl. 6 odst. 1 zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva, a nímž je podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy právo České republiky, jako země místa výkonu práce. Podle městského soudu bylo rovněž na místě, aby obvodní soud podrobně zkoumal všechny náležitosti předmětné výpovědi a naplnění některého z výpovědních důvodů podle §52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
4. Obvodní soud napadeným rozsudkem určil neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí dané vedlejšímu účastníkovi, když vyšel z právního názoru městského soudu a doplnil, že výpověď ze dne 29. 3. 2019 je neurčitá a obecná. Jediným konkrétním důvodem výpovědi je údajné nerespektování pokynu zaměstnavatele, resp. "Policy manuálu", podle něhož se má zaměstnanec zdržet vstupování do redakčních diskusí prostřednictvím skupinových e-mailů. Obvodní soud uvedl, že jeden e-mail, ve kterém vedlejší účastník odpovídá svému nadřízenému a vysvětluje mu svůj opačný názor, se kterým seznamuje i ostatní spolupracovníky, nelze hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů, na základě něhož by mohlo dojít k ukončení pracovního poměru výpovědí. To platí tím spíše, když e-mail vedlejšího účastníka nebyl arogantní a urážlivý, ale pouze vyjadřoval nesouhlas s názorem nadřízeného.
5. Městský soud k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. Opakovaně zdůraznil, že je nutné vycházet z výkladu čl. 6 Římské úmluvy provedeného Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "SDEU") v rozsudku ze dne 15. 3. 2011 ve věci Heiko Koelzsch proti Lucembursku (C-29/10). Z něj vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je třeba i přes použití termínu "imperativní ustanovení" vykládat tak, že zaměstnanci nesmí být odepřena ochrana poskytovaná kogentními ustanoveními právní úpravy, která by se použila v případě neexistence volby práva (bod 14 odůvodnění rozhodnutí městského soudu). Stěžovatelka místo výkonu práce vedlejšího účastníka na území České republiky nerozporovala, pročež je nutno věc posoudit podle kogentních ustanovení zákoníku práce. Podle městského soudu se obvodní soud řádně zabýval posouzením intenzity porušení povinností vedlejším účastníkem a dospěl ke správnému závěru, že "ukončení pracovního poměru za zaslání jednoho e-mailu, byť v rozporu s pokynem nadřízeného, by bylo nepřiměřeně tvrdým zásahem do práv zaměstnance" (bod 21 odůvodnění).
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala především v řešení právní otázky, zda pojem "imperativní ustanovení" podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy lze vyložit tak, že jde o ustanovení kogentní. Při řešení této otázky se měl podle ní městský soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 a od usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1784/13 (veřejně dostupné na https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části směřující proti potvrzení nákladového výroku rozsudku obvodního soudu odmítl (I. výrok) a ve výroku ve věci samé zamítl (II. výrok) poté, co jeho senát č. 21 věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť dospěl k právnímu závěru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozhodnutí, na něhož stěžovatelka odkázala v dovolání.
7. Nejvyšší soud s odkazy (nejen) na komentářovou literaturu k Římské úmluvě, judikaturu SDEU a zprávu Společnosti Maxe Plancka (body 22 a 23), oproti svým dřívějším rozhodnutím, vůči nimž byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, zdůraznil, že výraz "imperativní ustanovení" v čl. 3 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy má jiný obsah a význam než termín "imperativní ustanovení" ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy. Ustanovení čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy podle něj "omezuje volbu práva, kterým se bude řídit smlouva; stejně tak činí i čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, jde-li o pracovní smlouvu, neboť z něj vyplývá, že smluvní strany nemohou prostřednictvím dohody vyloučit použití imperativních ustanovení práva, která poskytují ochranu zaměstnanci a kterými by se pracovní smlouva řídila v případě neexistence volby práva. Naopak čl. 7 Římské úmluvy omezuje použití rozhodného práva. Pokud by měl být význam pojmu imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy stejný jako význam pojmu imperativní ustanovení podle čl. 7 Římské úmluvy, pozbýval by čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, z něhož vyplývá nutnost porovnávání míry ochrany zaměstnance podle zvoleného práva a podle práva, které by bylo použito v případě absence volby práva, smysl, neboť imperativní norma se uplatní bez dalšího a bez ohledu na to, koho a v jaké míře chrání a komu prospívá" (bod 20 odůvodnění).
8. V důsledku shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (§50 odst. 4 zákoníku práce) a o stanovených výpovědních důvodech (§50 odst. 2 a §52 zákoníku práce)" (bod 26). V otázce posouzení určitosti důvodu výpovědi je rozsudek městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (bod 27 a násl.). Nejvyšší soud nezjistil ani jinou vadu odvolacího řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její shora uvedená základní práva a svobody (viz bod 1), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Podstatou její argumentace je, že mezi ní a vedlejším účastníkem byla uzavřena pracovní smlouva s platnou volbou práva USA a D. C., podle něhož by se mělo posoudit také ukončení pracovního poměru výpovědí. Stěžovatelka namítá, že "není důvodu pro to, aby rozvázání pracovního poměru zaměstnance vykonávajícího práci v ČR uzavřeného mezi dvěma cizozemci, navíc v situaci, kdy obě osoby, zaměstnanec i zaměstnavatel, jsou subjekty ze stejné země (USA), bylo posuzováno podle práva ČR".
10. Podle názoru stěžovatelky výraz "imperativní normy" neznamená pro účely pracovněprávních vztahů totéž co výraz "kogentní normy". Kogentní ustanovení zákoníku práce nelze podle stěžovatelky považovat za imperativní normy podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Odvolává se přitom na ustálenou judikaturu obecných soudů, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007, v němž ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru výpovědí nebyla podřazena pod imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Rozhodnutí soudů byla nadto potvrzena usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 491/09 ze dne 16. 3. 2009 a sp. zn. III. ÚS 1784/13. Stěžovatelka si neumí představit, že by již ve své době Ústavní soud příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie nezohlednil. V návaznosti na to zdůrazňuje, že "dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu a obecných soudů založila ... legitimní očekávání ohledně toho, jak budou příslušné právní předpisy vykládány a jak k jejich výkladu bude přistupovat Nejvyšší soud a Ústavní soud. U vědomí tohoto legitimního očekávání stěžovatelka doposud postupovala při rozvazování pracovních poměrů svých zaměstnanců sjednaných podle právního řádu USA a D. C. Doposud byla výpověď zaměstnanců stěžovatele z pracovního poměru řídícího se právem USA a D. C., byť bez uvedení důvodů, shledávána opakovaně platnou", přičemž změna této judikatury v nynější věci je podle stěžovatelky nedůvodná a neústavní.
11. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu "nerespektuje princip, že nový právní názor nemůže zkrátit osobu na jejích právech a sankcionovat ji za to, že tento nový právní názor nepředpověděla a nepostupovala v souladu s ním", pročež je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238). Konečně Nejvyšší soud opřel svou argumentaci mimo jiné o názory právní teorie z let 2008 a 2009, tedy o názory předcházející jím citovanou judikaturu Ústavního soudu i odborný článek Z. Gregorové z roku 2014, na který se stěžovatelka odvolává.
12. Stěžovatelka dále uvádí, že výpověď lze hodnotit jako platnou i podle českého práva, když odmítnutí jakéhokoliv pokynu zaměstnavatele představuje závažné porušení pracovní kázně zaměstnancem. Zdůrazňuje, že "odesíláním skupinových e-mailových zpráv současně vedlejší účastník porušil vnitřní předpis Policy Manual, který zakazuje rozesílání skupinových e-mailů s výjimkou případů, kdy je to nutné pro účely operativního řízení". Právní hodnocení určitosti výpovědi podle českého práva bylo soudy provedeno "velmi přísně a striktně" a bylo "disproporční vůči právu stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení, ale požadavek, aby řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.
15. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkového stavu, který ani stěžovatelka v zásadě nezpochybňuje, a že předmětem sporu je pouze právní posouzení oprávněnosti výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi, zejména ve vazbě na výklad pojmu "imperativní ustanovení" v čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy.
16. Římská úmluva je založena na principu tzv. univerzální působnosti, tj. právo určené na jejím základě se použije i v případě, že jde o právo státu, který není smluvním státem (viz její čl. 2). V pracovní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem byla v souladu s čl. 3 Římské úmluvy obsažena platná doložka volby práva, konkrétně práva USA a D. C. Podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy však současně platí, že nehledě na volbu práva podle čl. 3 Římské úmluvy "nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva", které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva. Podle čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy by přitom rozhodným právem v takovém případě bylo české právo, neboť práce byla vedlejším účastníkem vykonávána na území České republiky a jako místo výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána Praha, o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu. V řízení přitom nebylo zjištěno, že by pracovní smlouva úžeji souvisela s jinou zemí (srov. tzv. únikovou doložku v čl. 6 odst. 2 in fine Římské úmluvy).
17. Městský soud a zejména Nejvyšší soud dospěly k řádně odůvodněnému a ústavněprávně i mezinárodněprávně konformnímu výkladu, že pojem "imperativní ustanovení" použitý v čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy není totožný s pojmem "imperativní ustanovení" podle čl. 7 Římské úmluvy, a zahrnuje v sobě (rovněž) kogentní ustanovení zákoníku práce sloužící k ochraně zaměstnance, včetně omezení výpovědi taxativními výpovědními důvody stanovenými v §52 zákoníku práce. V opačném případě by byl čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy (vzhledem k obecnému čl. 7) nadbytečným (viz bod 7 výše). Je pravdou, že napadeným rozsudkem se Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Učinil tak však výslovně, s podrobným a přesvědčivým odůvodněním ve vazbě na judikaturu SDEU i odbornou literaturu a po předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, tedy postupoval v souladu s §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), tak, aby nebylo porušeno právo účastníků na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
18. Odkazuje-li stěžovatelka na odborný článek Z. Gregorové z roku 2014, Nejvyšší soud v reakci na něj přesvědčivě odůvodnil (viz bod 18 a násl.), proč je třeba považovat právní závěr v něm uvedený za nesprávný, byť souladný s jeho dřívější judikaturou. Jak ostatně s odkazem na komentářovou literaturu k Římské úmluvě zdůraznil i Nejvyšší soud (bod 21), tak "převážil v praxi nakonec vcelku jednoznačný názor, že v případě oněch mandatory rules jde v kontextu Úmluvy o dva zcela odlišné instituty. Jednak to byly kogentní normy ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 3 Úmluvy obecně pojímané jako ius cogens, tedy protiklad ius dispositivum, a tedy normy, od kterých se strany v rámci příslušného aplikovatelného právního řádu ... nemohou v důsledku svých volních projevů a právními úkony odchýlit. Na druhé straně to byla imperativní ustanovení podle čl. 7 Úmluvy, která právě v kontextu čl. 7 Úmluvy působí vždy automaticky bez ohledu na to, jaký právní řád byl stranami zvolen nebo jaké právo rozhodné bylo zvoleno bez ohledu na to, že taková úprava součástí tohoto práva rozhodného není ..." (BĚLOHLÁVEK, A. Římská úmluva. Nařízení Řím I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1321 - 1322), přičemž v případě čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy jde o tzv. "materializovanou volbu práva, kdy je právní režim pracovněprávního vztahu omezen standardem postavení zaměstnance podle předpisů, které by se použily, pokud by smluvní strany rozhodné právo nezvolily. Tento standard je zásadně určen kogentní úpravou takového právního řádu, vždy ovšem jen v tom rozsahu, pokud zvolené rozhodné právo nezaručuje ještě vyšší standard ochrany zaměstnance... Volba práva pro individuální pracovní smlouvy nesmí vést k tomu, že by zaměstnanci byla odepřena ochrana zaručená právní úpravou, která by se v případě absence volby práva použila. Pokud existuje úprava, jejímž účelem je zvláštní ochrana zaměstnance, nemůže být zaměstnanec této ochrany zbaven prostřednictvím volby jiného práva jako práva rozhodného" (tamtéž, s. 1243). Tento výklad je rovněž jako jediný plně souladný se závěry rozsudku SDEU z 15. 3. 2011 ve věci Heiko Koelzsch proti Lucembursku (C-29/10).
19. Nad rámec odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu a k námitce stěžovatelky uvedené výše v bodu 11 in fine, Ústavní soud uvádí, že shora uvedený závěr je obsažen i v odborné literatuře publikované po vydání soudních rozhodnutí, kterých se stěžovatelka dovolává. Ostatně již např. učebnice mezinárodního práva soukromého (PFEIFFER, M. In KUČERA, Z., PAUKNEROVÁ, M., RŮŽIČKA, K. a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň-Brno: Aleš Čeněk - Doplněk, 2015, s. 318) ve vztahu k Římské úmluvě zdůrazňuje, že volba práva "nezbavuje zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují donucovací (kogentní) ustanovení práva, které by se použilo, kdyby strany rozhodné právo nezvolily".
20. Je pravdou, že Ústavní soud v minulosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu obsahujícím právní závěr, od něhož se Nejvyšší soud rozsudkem nyní napadeným ústavní stížností odchýlil. Učinil tak s odůvodněním, že není povolán k přezkumu správnosti použití jiného než ústavního práva, resp. že neshledal neústavním výklad §36 již zrušeného zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v tehdy účinném znění, když podle závěru soudů se použití práva USA a D. C. při posouzení platnosti ukončení pracovního poměru výpovědí nedostává do rozporu s veřejným pořádkem České republiky (resp. imperativními ustanoveními). V usnesení sp. zn. III. ÚS 1784/13 pak Ústavní soud v návaznosti na námitku stěžovatelky doplnil, že "ústavní záruku konkrétního standardu ochrany zaměstnance při ukončení pracovního poměru nelze z ústavního pořádku dovodit. Zároveň nelze samotnou možnost jednostranně ukončit pracovní poměr zaměstnance zaměstnavatelem bez udání důvodu považovat za institut popírající podstatu a smysl některého z ústavně garantovaných základních práv". Z odůvodnění usnesení, kterých se stěžovatelka dovolává (bod 10 výše) nelze žádným způsobem dovodit, že by Ústavní soud vyslovil jakýkoliv právní názor k výkladu a použití čl. 6 Římské úmluvy nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Ostatně v žádném z těchto usnesení se neobjevuje ani zmínka o Římské úmluvě, ani o nařízení Řím I. Nadto je třeba připomenout, že tzv. relativní horizontální závaznost (závaznost pro samotný Ústavní soud) svědčí pouze nálezům Ústavního soudu, resp. právním názorům v nich uvedeným, nikoliv však usnesením (argumentum a contrario §13 zákona o Ústavním soudu).
21. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by Nejvyšší soud přistoupil ke změně judikatury ústavně neslučitelným způsobem. Jak je uvedeno již v bodu 17 výše, judikaturní odklon byl učiněn výslovně, s náležitým odůvodněním a po předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18, kterého se stěžovatelka dovolává, pak v obecné rovině vyplývá, že "v horizontálních právních vztazích je pravidlem tzv. incidentní retrospektivita, která znamená aplikaci nových právních názorů na kauzy aktuálně probíhající i budoucí, bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy" [viz také nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373)]. Ústavní soud přitom v nynější věci nedovodil výjimku z tohoto obecného pravidla, která by mohla nastat až tehdy, pokud by šlo o zcela zásadní judikaturní změnu, která by byla "příliš tvrdá" vzhledem k dosavadnímu legitimnímu očekávání a byla by nepřiměřená vůči právu na soudní ochranu [viz shora uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18, v němž šlo o zvláštní případ změny judikatury stran posouzení (ne)promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy]. V nynější věci jde o běžný pracovněprávní spor (byť s přeshraničním prvkem), v němž stěžovatelka vystupuje v postavení zaměstnavatele a nepřiměřenou "tvrdost" změny judikatury Nejvyššího soudu vůči sobě kvalifikovaným způsobem nedokládá. Je to naopak vedlejší účastník jako zaměstnanec, který bývá v právu České republiky zpravidla pojímán jako slabší smluvní strana, které náleží zvýšená právní ochrana [viz např. nález ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573). Ústavní soud v souvislosti s ochranou zaměstnance v jednom ze svých nálezů zmínil dokonce "konstitucionalizaci ochrany slabší smluvní strany jako princip ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit" [nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485)]. Snížení dosažené úrovně ochrany základních práv a svobod nelze připustit ani ve věci s mezinárodním prvkem.
22. Soudy rovněž řádným způsobem zdůvodnily, proč je výpověď daná vedlejšímu účastníkovi neplatná s ohledem na požadavky vyplývající ze zákoníku práce, resp. v čem spatřují její obecnost a neurčitost. Stejně tak se soudy zabývaly i povahou a mírou závažnosti porušení pracovní kázně vedlejšího účastníka (viz body 4, 5 a 8 výše) a právní závěry, k nimž dospěly, nelze z ústavněprávního hlediska hodnotit jako přepjatě formalistické nebo dokonce excesivní. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem a neporušilo žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu