ECLI:CZ:US:2023:4.US.272.23.1
sp. zn. IV. ÚS 272/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GOLDEN FLEECE COMPANY, s. r. o., sídlem Slavašovská 575/18, Beroun, zastoupené Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 10 Afs 314/2022-26 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2022 č. j. 54 Af 2/2022-168, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §118c zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Celního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Washingtonova 1621/11, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil §118c zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 2. 2022 č. j. 45026-3/2022-610000-12, jímž bylo rozhodnuto o zabrání tabákových výrobků zajištěných na základě rozhodnutí ze dne 21. 10. 2021 č. j. 433488-2/2021-610000-30.
3. Dle zjištění uvedeného soudu bylo v jeho prostorách provedeno místní šetření za účelem převzetí sporných tabákových výrobků a listin k nim náležejících; v jeho průběhu bylo zjištěno, že tabákové výrobky jsou označeny tabákovými nálepkami s písmeny "Z" a "V", odpovídajícími starým sazbám spotřební daně. Vedlejší účastník proto tabákové výrobky náležející stěžovatelce zajistil, následně však věc odložil, neboť nedisponoval takovými důkazními prostředky, na základě kterých by bylo možné s určitostí stěžovatelce prokázat spáchání přestupku, spočívajícího v umožnění skladování, popřípadě nabízení k prodeji nesprávně značených tabákových výrobků. Vzhledem k jejich nesprávnému způsobu označení (§118c odst. 3 zákona o spotřebních daních) pak rozhodl o jejich zabrání. Krajský soud se ztotožnil s postupem vedlejšího účastníka, naopak nesouhlasil s četnými námitkami stěžovatelky týkajícími se absolutní povahy jejího vlastnického práva nebo neústavnosti §118c zákona o spotřebních daních. Uzavřel, že její vlastnické právo bylo omezeno přípustným způsobem, a žalobu proto zamítl.
4. O stěžovatelčině kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením tak, že ji odmítl jako opožděně podanou. Uvedl, že stěžovatelka kasační stížnost podala dne 8. 11. 2022, zákonná lhůta dvou týdnů k jejímu podání však skončila dne 7. 11. 2022. Stěžovatelka, vědoma si opožděného podání kasační stížnosti, požádala o prominutí lhůty, když tvrdila, že kasační stížnost odeslala pozdě kvůli špatnému připojení k internetu, které bylo způsobeno vadou modemu. Tato tvrzení však Nejvyšší správní soud nevyslyšel, neboť zmeškání předmětné lhůty nelze prominout.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka úvodem obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma, že kasační stížnost byla odmítnuta pro zmeškání lhůty, její ústavně zaručená práva však byla porušena rozsudkem krajského soudu, přičemž Ústavní soud je oprávněn přezkoumat také rozhodnutí předcházející poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Veškeré stěžovatelčiny námitky proto směřují proti rozsudku krajského soudu, stejně jako proti jemu předcházejícímu postupu a rozhodnutím vedlejší účastnice, jimiž mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva. V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatelka kromě napadených rozhodnutí navrhuje zrušení též §118c zákona o spotřebních daních, "a to pro zcela zjevné porušení ústavního pořádku ČR, zejména porušení ústavního práva vlastnit a nerušeně užívat majetek".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právě zastoupena advokátem.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná.
8. Kasační stížnost proti rozhodnutí správního soudu je možno podat ve lhůtě dvou týdnů po jeho doručení. Vzhledem k tomu, že lhůtu k podání kasační stížnosti (jež byla v posuzované věci nesporně zmeškána) nelze prominout, její marné uplynutí má vždy za následek odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní]. Právní úprava připouští pouze podání žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad včas podané kasační stížnosti (§106 odst. 3 soudního řádu správního, srov. §40 odst. 5 téhož zákona), nikoliv o prominutí lhůty pro podání kasační stížnosti, o což se v posuzované věci stěžovatelka pokoušela.
9. Ačkoliv stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího správního soudu fakticky nevznáší žádné námitky, Ústavní soud alespoň pro úplnost uvádí následující. Jakkoli jistě nelze zcela předvídat případné překážky a obtíže na straně stěžovatele (či jeho právního zástupce), jež mohou znesnadnit zamýšlené podání kasační stížnosti (jako například zde tvrzené problémy s připojením k internetu), nelze než konstatovat, že k takovým situacím dochází a v posuzované věci je nelze než přičítat ke stěžovatelčině tíži. S tímto vědomím by proto mělo být stěžovateli i jejich právními zástupci přistupováno k podání tohoto mimořádného opravného prostředku a neponechávat jej až na závěr stanovené lhůty.
10. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž se navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
11. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Jak bylo již uvedeno, stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně. Jejím opožděným podáním se tak dopustila procesního pochybení, které Nejvyššímu správnímu soudu zabránilo, aby se kasační stížností věcně zabýval. Stěžovatelka tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, (řádně) nevyčerpala. V takovém případě proto nebylo možno na ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu hledět jinak než jako na nepřípustnou, když zároveň nebylo shledáno splnění podmínek pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (v tomto ohledu ostatně stěžovatelka žádná tvrzení ani nepředložila).
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozsudku krajského soudu pak podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Návrh na zrušení §118c zákona o spotřebních daních odmítl jako návrh akcesorický podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu