ECLI:CZ:US:2023:4.US.2724.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2724/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2023 č. j. 23 Co 192/2023-507, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") dne 11. 12. 2019 domáhala stanovení výživného na manželku pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství. V průběhu řízení obvodní soud usnesením ze dne 16. 12. 2019 č. j. 23 C 286/2019-42 vydal předběžné opatření, kterým vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost přispívat na výživu manželky částkou 5 000 Kč měsíčně; městský soud usnesením ze dne 27. 2. 2020 č. j. 23 Co 54/2020-56 potvrdil usnesení obvodního soudu co do částky 3 000 Kč, co do částky 2 000 Kč je změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2023 č. j. 23 C 286/2019-448 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu stěžovatelky od 11. 12. 2019 do 13. 5. 2021 (pozn. do právní moci rozsudku o rozvodu manželství) částkou 9 000 Kč měsíčně (I. výrok, věta první), za období od 1. 12. 2019 do 10. 12. 2019 žalobu zamítl (I. výrok, věta druhá), dále vedlejšímu účastníku uložil uhradit ve splátkách s určenou dobou splatnosti dluh na výživném ve výši 48 871 Kč (II. výrok), nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok) a státu soudní poplatek (IV. výrok). Zamítnutí návrhu za vymezené období odůvodnil konstatováním, že výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení a při určení výše dlužného výživného zohlednil částky zaplacené na základě vydaného předběžného opatření.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání a proti II. a III. výroku podala odvolání také stěžovatelka. Městský soud po přezkoumání rozsudku obvodního soudu, včetně předcházejícího řízení, zopakování listinných důkazů a částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka je zčásti důvodné a odvolání stěžovatelky je nedůvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku, větě první, a ve II. výroku v rozsahu povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce na výživném manželky za období od 11. 12. 2019 do 13. 5. 2021 částku 46 484 Kč, změnil splatnost dluhu a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (I. výrok), změnil IV. výrok ohledně výše soudního poplatku (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval neopodstatněnost námitky vedlejšího účastníka o rozporu stěžovatelčina nároku na výživné s dobrými mravy, při stanovení výše výživného vyšel ze zjištěných majetkových poměrů obou účastníků a uzavřel, že k vyrovnání jejich životní úrovně je třeba uložit vedlejšímu účastníkovi vyživovací povinnost ve výši 5 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky porušil městský soud její právo na soudní ochranu nesprávným zhodnocením schopností, možností a majetkových poměrů vedlejšího účastníka a v důsledku toho určil rozsah výživného, který nezajišťuje její stejnou hmotnou a kulturní úroveň s vedlejším účastníkem po dobu trvání jejich manželství.
5. Po podání přehledu obecných východisek (s odkazy na judikaturní závěry a názory z odborné literatury) stěžovatelka konkretizuje svoje výhrady vůči napadenému rozsudku. Namítá, že městský soud bez dalšího vycházel z daňových přiznání vedlejšího účastníka, tvrdí, že jako advokát může dosahovat podstatně vyšších příjmů, proto městský soud mohl vycházet z tzv. potencionálního příjmu. Protože stanovený rozsah výživného jí nezajišťoval stejnou hmotnou a kulturní úroveň, musela ji podporovat rodina. Nelze opomenout, že stěžovatelka po dobu společného soužití kontinuálně pečovala o nezletilé děti i rodinnou domácnost a že se u ní projevila - v souvislosti s neutěšenou rodinnou situací - depresivní porucha.
6. Městský soud podle stěžovatelky nesprávně vypočítal částku, kterou měl vedlejší účastník zpět na výživném doplatit, resp. nenapravil nesprávný výpočet obvodního soudu, který nesprávně sečetl částky, jež vedlejší účastník za předmětné období stěžovatelce uhradil na základě předběžného opatření. Tato částka činila nikoliv 10 000 Kč, nýbrž 39 000 Kč (celkem 13 plateb po 3 000 Kč).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas s výjimkou dále uvedenou oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelka vyčerpala dostupné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Stěžovatelka je zjevně neoprávněnou osobou k podání návrhu, v rozsahu, ve kterém městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť tím bylo stěžovatelce vyhověno, a dále v rozsahu, kterým napadá II. výrok rozsudku městského soudu, neboť jím byla uložena povinnost vedlejšímu účastníku, nikoli stěžovatelce.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nelze jej, vykonává-li svou pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], považovat za další přezkumnou instanci v systému obecné justice. Ústavní soud trvale respektuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je především přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti soudů zasáhnout pouze za situace, kdy je jejich rozhodování postiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka podle podstatné části ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak soudy, zejména městský soud, hodnotily hlediska stanovená v §697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro stanovení výživného mezi manžely a namítá údajně nesprávný výpočet dlužného výživného (viz výše body 5. a 6.).
10. V posuzované věci bylo úkolem obecných soudů zjistit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného pro stěžovatelku za dobu do rozvodu jejího manželství s vedlejším účastníkem (§697 občanského zákoníku), nebo nikoli (např. pro rozpor s dobrými mravy), a v jaké výši. Ústavní soud shledal, že z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 15. až 21.) zřetelně vyplývají důkazy a z nich zjištěné skutečnosti, na jejichž základě dospěl městský soud k závěru o nestejné životní úrovni v období před rozvodem manželů, a Ústavní soud nemá, co by mu v tomto ohledu vytkl.
11. Stěžovatelka většinou svých námitek ve skutečnosti požaduje přehodnocení zjištěného skutkového stavu, aby odpovídal jejím představám o spravedlivém výsledku sporu. Ústavní soud však (jak uvedeno výše) nemá v zásadě důvod přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o opomenuté nebo nezákonné důkazy nebo o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a mnoho dalších]. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
12. K námitce, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy a skutkovými tvrzeními stěžovatelky (např. bod 46. ústavní stížnosti), Ústavní soud připomíná, že není porušením práva na soudní ochranu, nejsou-li vlastní závěry soudu vystaveny na podrobné oponentuře jednotlivých námitek, vytvářejí-li logický a rozumný argumentační podklad [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]; tento požadavek byl v posuzované věci naplněn.
13. Ústavní soud připomíná morální aspekt rodinněprávních vztahů, pro který zasahuje jen v případech extrémních. Ve stěžovatelčině věci, zejména s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku (na které lze bez dalšího odkázat), uzavírá, že jeho zásah nutný není. Opodstatněná není ani námitka o nesprávném výpočtu výše výživného vadným zohledněním uhrazeného výživného (bod 62. ústavní stížnosti), protože městský soud výslovně konstatoval, že vedlejší účastník na základě předběžného opatření uhradil stěžovatelce částku 39 000 Kč a tuto částku odečetl od vypočteného výživného za předmětné období od podání návrhu do rozvodu manželství (bod 22. odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. V rozsahu, ve kterém stěžovatelka k podání návrhu zjevně nebyla oprávněna, návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu