ECLI:CZ:US:2023:4.US.2772.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2772/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OK Dlažby, s. r. o., sídlem Mělnická 73/106, Libiš, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem, Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2022 č. j. 1 Afs 70/2022-32 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2022 č. j. 51 Af 55/2020-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily její práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které jí zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 14. 8. 2020 č. j. 31496/20/5300-21443-712603, kterým bylo podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům příslušného finančního úřadu, kterými jí byla vyměřena daň z přidané hodnoty, a platební výměry byly potvrzeny. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění výslovně uvedl, že neprovedení důkazních návrhů stěžovatelky daňové orgány řádně odůvodnily, tudíž nejde o tzv. opomenuté důkazy, reagoval i na další námitky a uzavřel, že žalobní body nejsou důvodné a že nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, u které Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není důvodná, proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka v kasační stížnosti toliko zopakovala své důkazní návrhy uplatněné již před správním orgánem, aniž by jakkoliv reagovala na argumentaci krajského soudu, a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky vytvořila judikatura Ústavního soudu doktrínu, podle níž je právo na "spravedlivý proces" kompletně tvořeno celou pátou hlavou Listiny, a zahrnuje mimo jiné právo vyjadřovat se k důkazům a navrhovat je. Neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou zasáhlo do jejích práv a právě tento žalobní důvod považuje za oprávněný, kterým také reagovala na argumentaci krajského soudu v jeho rozhodnutí, tj. vytkla mu neumožnění jí navrženého dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Postup ve správním řízení a v navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
8. Ústavní soud shledal, že obsahově i argumentačně stručná ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Krajský soud na její námitky náležitě reagoval a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Jeho závěry pokládá Ústavní soud za rozumné a odpovídající ustálené judikatuře.
9. Ústavní soud si též ověřil, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil důvody, které ho vedly k zamítnutí kasační stížnosti, a náležitě se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, která v ústavní stížnosti tuto svoji argumentaci vesměs opakuje a pomíjí, že výklad podústavních předpisů Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší. Výklad podaný v posuzované věci správními soudy považuje Ústavní soud za ústavně souladný a prostý libovůle. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka v kasační stížnosti fakticky pouze namítá, že správní soud měl po odmítnutí provedení důkazních návrhů postupovat podle §115 odst. 2 daňového řádu, což podle ní krajský soud posoudil chybně. Nutno však dodat, že krajský soud se uvedenou otázkou poměrně podrobně zabýval, přičemž řádně a srozumitelně vysvětlil, proč správce daně za daných skutkových okolností nepostupoval v rozporu se zákonem a podrobně zdůvodnil, že k odmítnutí provedení důkazních prostředků rozhodně nedošlo. Stěžovatelka však na tuto jeho obsáhlou argumentaci nijak konkrétně nereaguje; nepolemizuje s rozhodovacími důvody krajského soudu, ale pouze opakuje argumenty, s nimiž se krajský soud, potažmo Nejvyšší správní soud, důsledně vypořádaly.
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při zohlednění ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost správním soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila, porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu