ECLI:CZ:US:2023:4.US.2790.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2790/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti F1 PETROL a. s., sídlem K Cihelnám 699/35a, Plzeň, zastoupené Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2022 č. j. 10 Co 142/2022-124 a Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. dubna 2022 č. j. 16 C 394/2021-99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Mgr. Son Tung Nguyena a Thi Kim Anh Nguyen, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se vedlejší účastníci proti stěžovatelce domáhali u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") zřízení služebnosti v jejich prospěch, a to nezbytné cesty přes pozemky stěžovatelky parc. č. X1, parc. č. X2 a parc. č. X3 v katastrálním území a obci H., zapsaných na listu vlastnictví č. X4, v rozsahu nezbytném pro zajištění přístupu k pozemkům v jejich podílovém spoluvlastnictví parc. č. st. X5 (na němž se nachází stavba č. p. X6), parc. č. st. X7 (jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e.) a parc. č. X8, zapsaných na listu vlastnictví č. X9 (dále společně také jen "pozemky vedlejších účastníků"). K návrhu vedlejších účastníků okresní soud napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost odstranit betonová svodidla doplněná o ocelové sloupky a drátěné pletivo, tvořící souvislý plot, umístěné na pozemku parc. č. X3, bránící vedlejším účastníkům a třetím osobám v přístupu a vjezdu na pozemky vedlejších účastníků. Dále uložil stěžovatelce povinnost umožnit vedlejším účastníkům a třetím osobám průjezd a průchod přes pozemek parc. č. X3 na pozemky vedlejších účastníků. Předběžné opatření okresní soud nařídil do doby pravomocného skončení řízení.
3. Okresní soud uvedl, že vedlejší účastníci osvědčili informativními výpisy z katastru nemovitostí, notářským zápisem ze dne 13. 4. 2022 č. NZ 69/2022, s připojenými fotografiemi z místa samého, sdělením Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru služby dopravní policie č. j. KRPU-38449-2/ČJ-2022-0400DP-04 existenci skutečností, že stěžovatelka zbudováním betonových svodidel doplněných o ocelové sloupky a drátěné pletivo, tvořící souvislý plot, znemožňuje vedlejším účastníkům přístup k jejich pozemkům. Na základě tvrzení v návrhu obsažených a předložených důkazů měl okresní soud za to, že je potřeba zatímně upravit poměry účastníků s ohledem na vznik složité a nebezpečné dopravní situace, která ohrožuje účastníky silničního provozu a návštěvníky obchodní zóny, jakož i zásobování budovy a znemožňuje vedlejším účastníkům sjezd z jejich pozemků na silnici ze směru od Spolkové republiky Německo. Okresní soud podotkl, že jde o opatření omezující stěžovatelku jen v nezbytném rozsahu, přičemž jde pouze o umožnění jednoho sjezdu ze silnice ze směru od Spolkové republiky Německo a týká se nepatrné části pozemku z jeho celkové rozlohy.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že vedlejší účastníci předloženými listinami prokázali potřebu předběžné úpravy poměrů účastníků řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, jsou nepřezkoumatelná a že se krajský soud nevypořádal s její argumentací a nepřihlédl k jejím skutkovým tvrzením. Stěžovatelka namítala, že okresní soud rozhodl na základě zkreslených a nepravdivých tvrzení vedlejších účastníků. Soudy podle stěžovatelky především nezohlednily alternativní připojení pozemků vedlejších účastníků k silnici. Dále okresní soud údajně fakticky zatížil celý pozemek parc. č. X3, nikoli jen jeho část v nejmenším nutném rozsahu. Předběžné opatření je proto podle stěžovatelky svým zásahem do jejích práv nepřiměřené. Podle stěžovatelky měli vedlejší účastníci k návrhu přiložit geometrický plán, jímž by byla nezbytná cesta jasně vymezena. Krajský soud v napadeném usnesení údajně nevyložil, proč považuje usnesení okresního soudu za správné a chybí v něm návaznost mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
9. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva.
10. Stěžovatelka především tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, případně jsou vnitřně rozporná a že soudy nevzaly na zřetel její skutková tvrzení. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v námitce, že stav hranice pozemků je ve skutečnosti jiný, než jak jej měly soudy za osvědčený, pročež rozhodly nesprávně. Ústavní soud však zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156) a ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
11. V rozsahu skutkového základu napadených rozhodnutí není obecným soudům co vytknout. Stěžovatelka obsahově pomíjí, že rozhodné skutečnosti jednak nemusejí být s příslušnou mírou důkazu prokázány, nýbrž toliko osvědčeny, jednak že okresní soud rozhodl na základě několika důkazních listin, z nichž dospěl k jednoznačnému závěru. Jelikož okresní soud svá zjištění řádně odůvodnil, nemůže na tom stěžovatelčina polemika ničeho změnit. Protože je odůvodnění skutkových zjištění srozumitelné a logicky bezrozporné, ústí v ústavně souladný právní závěr. V napadených rozhodnutích nelze shledat namítaný extrémní rozpor, který by co do dokazování mohl jako jediný vynutit zrušující zásah Ústavního soudu.
12. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění usnesení okresního soudu je srozumitelné, logické a dostatečně podrobné. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že napadené usnesení krajského soudu obsahuje toliko stručné odůvodnění, z čehož ale samy o sobě neplynou stěžovatelkou dovozované právní důsledky. Z obsahu odůvodnění usnesení krajského soudu plyne, že z vedlejšími účastníky předložených listin seznal tytéž skutečnosti jako okresní soud. Oba soudy s dostatečným odůvodněním shledaly, že listinné důkazy alespoň osvědčují, že je v důsledku překážek stěžovatelky znemožněn přístup k pozemkům vedlejších účastníků a k silnici, čímž navíc vznikla složitá a nebezpečná dopravní situace, ohrožující účastníky silničního provozu a návštěvníky obchodní zóny. Je proto zřejmé, že ani podrobnější odůvodnění usnesení krajského soudu by na výsledku řízení nic nezměnilo.
13. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by stěžovatelce zaručovaly úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Samotný nesouhlas se závěry či názory soudů nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu