ECLI:CZ:US:2023:4.US.291.23.1
sp. zn. IV. ÚS 291/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Janem Filou, advokátem, sídlem Šámalova 743/101, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 21 Co 266/2022-334 a I., II., III. a VII. výroku rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. července 2022 č. j. 0 P 137/2021-309, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a V. D. a nezletilého M. B. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. výroků, s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 2 a 4 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2020 č. j. 28 Nc 392/2020-68 byl nezletilý vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") svěřen do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a byl upraven styk s nezletilým a jeho předávání. Následně se stěžovatel domáhal svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, podal devatenáct návrhů na výkon rozhodnutí za neuskutečněné styky, matka navrhla úpravu styku, povolení změny bydliště a zvýšení výživného (posléze dva uvedené návrhy vzala v průběhu řízení zpět). Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu rozhodnutí, s ohledem na přestěhování matky a nezletilého je třeba změnit rozhodnutí o úpravě styku a důvodnými shledal návrhy na výkon rozhodnutí. Na základě těchto závěrů okresní soud rozsudkem obsahujícím napadané výroky zamítl návrh stěžovatele na změnu péče (I. výrok), rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý týden v roce v sobotu a v neděli od 9.00 do 18.00 hodin, přičemž si ho vyzvedne v místě bydliště matky a po ukončení styku ho matce v jejím bydlišti předá (II. výrok), konstatoval změnu předchozího rozsudku ve výroku o úpravě styku stěžovatele s nezletilým (III. výrok), nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 10 000 Kč (IV. výrok), zastavil řízení o zvýšení výživného (V. výrok) a řízení ve věci pro dítě významné, na níž se rodiče nemohou dohodnout (VI. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VII. výrok).
2. Proti I., II. a III. výroku (včetně na nich závislého VI. výroku) podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shledal zčásti opodstatněným, a napadeným rozsudkem potvrdil I. a III. výrok rozsudku okresního soudu a změnil jeho II. výrok tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý kalendářní týden od pátku od 15.00 hodin do neděle do 18.00 hodin s tím, si ho na začátku styku převezme od matky v jejím bydlišti a po skončení styku jí ho vrátí v místě svého bydliště, přičemž matka je povinna nezletilého ke styku řádně připravit (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani před krajským soudem (II. výrok) a uložil stěžovateli a matce povinnost nahradit České republice náklady řízení (III. výrok). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na jejichž základě ponechal nezletilého ve výlučné péči matky, resp. zamítl návrh stěžovatele na změnu péče (s konkretizací důvodů v bodech 15. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku), a připomenul význam zájmu nezletilého, nadřazeného zájmům toho kterého rodiče, pro rozhodování soudů o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Veden významem nejlepšího zájmu dítěte rozhodl o rozšíření styku stěžovatele s nezletilým a mezi rodiče rovnoměrně rozložil časovou, finanční a fyzickou zátěž s vyzvedáváním nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav, včetně průběhu řízení před obecnými soudy, namítá vady znaleckého posudku a jeho hodnocení obecnými soudy, a že soudy nepřihlédly k jím předloženým listinným důkazům odporujícím závěrům znaleckého posudku (což považuje za tzv. opomenuté důkazy).
4. Posléze tvrdí, že rozsudky mají značné rezervy v přesvědčivosti jejich odůvodnění, zejména ohledně skutečnosti, že matka rezignovala na svoji povinnost předávat nezletilého stěžovateli, pročež jí byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, a polemizuje se závěrem, že nejsou dány důvody pro změnu rozhodnutí o péči o nezletilého (tvrdí, že stanovisko nezletilého, že nechce přespávat u stěžovatele, nebylo získáno zákonným způsobem, přičemž soudům předložil nahrávky, z nichž jednoznačně vyplývá, že nezletilý u něj chce přespávat).
5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že obecné soudy nepostupovaly správně, když nevyhověly jeho návrhu na změnu způsobu péče o nezletilého. Považuje za nepřípustné, že přešly jednání matky spočívající v nepředávání nezletilého, a že je pouze vinou okresního soudu, že není posuzováno jako trestný čin. Obecné soudy místo toho, aby logickým a přezkoumatelným způsobem uvedly, z jakého důvodu nelze provést změnu rozhodnutí o péči o nezletilého (zejména s ohledem na závadové jednání matky), se omezily pouze na konstatování toho, že střídavá péče není vhodná, protože jsou dány problémy v komunikaci mezi rodiči, ve velké vzdálenosti mezi jejich bydlišti a v dlouhodobém odloučení (vinou matky), a proto není rozhodnutí vhodné měnit, když nezletilý má u matky prospívat. Podle stěžovatele tyto důvody samy o sobě neobstojí a je nutno je posoudit komplexně, podle fyzických a psychických potřeb nezletilého v intencích zásady nejlepšího zájmu dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností (resp. obsahující napadené výroky). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
10. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a napadených výroků rozsudku okresního soudu. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svěření (resp. ponechání) nezletilého do péče vedlejší účastnice a pro určení styku stěžovatele s ním.
11. Dále Ústavní soud dodává, že z odůvodnění obou napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody, pro které byl nezletilý svěřen do péče vedlejší účastnice (např. bod 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu o nevhodnosti střídavé péče a - s přihlédnutím k časovému posunu - bod 20. a 22. odůvodnění rozsudku krajského soudu o nejlepším zájmu nezletilého, též s ohledem na jeho věk, kdy není schopen formulovat své přání a představy o dalším soužití s rodiči). Ústavně souladné jsou i argumenty krajského soudu, kterými se vypořádal se stěžovatelovou námitkou zaměřenou na zdravotní stav vedlejší účastnice a s využitím závěrů znaleckých posudků provedených v trestním řízení, které vyvracelo stěžovatelovo tvrzení o jejím zdravotním stavu (bod 21. odůvodnění rozsudku).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy (viz jejich rekapitulaci v bodě 4. odůvodnění rozsudku krajského soudu a jejich vypořádání na str. 6. a 7.). Je také třeba zdůraznit, že okresní soud se výslovně vypořádal se stěžovatelovými důkazními návrhy (bod 7. odůvodnění rozsudku okresního soudu), na což krajský soud reagoval převzetím skutkových zjištění a odkazem na ně (bod 7. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Za neopodstatněné považuje Ústavní soud další stěžovatelovy námitky, neboť se s nimi soudy vypořádaly (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 23. odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně výše výživného a bod 24., předposlední věta, odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně neupravení speciálního styku stěžovatele s nezletilým v jiném období než v období vánočních svátků).
13. Z obsahu ústavní stížnosti je patrná stěžovatelova neústupnost v prosazování svých představ o úpravě péče o nezletilého. Podle Ústavního soudu je výstižný apel okresního soudu (bod 27. odůvodnění rozsudku), aby rodiče v zájmu svého dítěte pracovali na zlepšení vzájemné komunikace a učili se překonat zklamání z rozpadu manželství tak, aby jejich vlastní konflikty nezatížily dětství nezletilého.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu