ECLI:CZ:US:2023:4.US.3006.22.2
sp. zn. IV. ÚS 3006/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Evou Novotnou, advokátkou, sídlem Kmentova 89, Jindřichův Hradec, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. října 2022 č. j. 8 Nc 3/2022-74, 8 P a Nc 148/2022, za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako účastníka řízení, a nezletilého N. A. S., zastoupeného Městským úřadem města Moravské Budějovice, sídlem nám. Míru 31, Moravské Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") podle čl. 3 a 8 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") se podává, že okresní soud rozhodl napadeným usnesením, že se T. S. F. (dále jen "matka"), promíjí zmeškání popěrné lhůty pro popření otcovství k nezletilému. Okresní soud shledal, že je zapotřebí, aby otcovství, které není v souladu s genetickou realitou, mohlo být popřeno i po uplynutí prekluzivní lhůty. Zájem dítěte soud spatřuje v jeho právu poznat svůj původ, své biologické (genetické) rodiče. Veřejný pořádek pak vyžaduje, aby právní (matrikový) stav odpovídal biologické (genetické) - a nepochybně také sociální - realitě. Matriční zápis nesmí mást. Nemá-li matriční zápis oporu v biologickém (genetickém) a sociálním rodičovství, nelze trvat na jeho stabilitě, neboť tento stav nemusí nikomu, natož pak dítěti, přinášet žádný užitek. Zájmem dítěte tak není a nemůže být stabilita ve statusových poměrech tzv. za každou cenu, ale sladění právního (matrikového) rodičovství s rodičovstvím biologickým (genetickým) a sociálním. Od zájmu dítěte je třeba odlišit zájem jeho rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel jednak namítá, že okresní soud vydal napadené usnesení pouze na základě návrhu matky na popření otcovství a v něm uvedených tvrzení, bez návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty, bez zjišťování bližších okolností věci a stanoviska stěžovatele, bez nařízení jednání a po uplynutí lhůty stanovené v §425 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatel uvádí, že možnost prominutí zmeškání lhůty je v zákoně dána pro výjimečné situace a nemůže tak být využita v každém případě, ale pouze tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. Z tohoto důvodu by soud měl provádět potřebná šetření ke zjištění toho, zda tato kritéria jsou v daném případě splněna či nikoliv, o to více, rozhodl-li se o prominutí zmeškání lhůty rozhodovat z úřední povinnosti bez návrhu, ve kterém by byly vylíčeny skutečnosti svědčící o tom, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek. Měl tak zjišťovat stanoviska účastníků řízení, aby měl podklady pro rozhodnutí. Soud v daném případě učinil rozhodnutí pouze na základě svého uvážení a návrhu matky na popření otcovství, aniž by se zaměřil na konkrétní okolnosti dané věci.
4. Stěžovatel má též za to, že napadené usnesení je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Z odůvodnění napadeného usnesení v podstatě vyplývá, že důvod pro prominutí zmeškání lhůty je dán vždy, je-li podán návrh na popření otcovství a je pochybnost o tom, zda otec zapsaný v matrice je otcem biologickým. Takovýto výklad je však v rozporu s právní úpravou, podle níž by pak postrádala smysl možnost podání žaloby na popření otcovství omezovat stanovením nějaké lhůty, když v podstatě v každém případě (kdy by navrhovatel tvrdil, že je tu pochybnost o otcovství k dítěti) by k prominutí lhůty muselo dojít na základě odůvodnění, které podal okresní soud. Ten v odůvodnění napadeného usnesení neodkazuje ani na jednu konkrétní skutečnost týkající se nezletilého, která by odůvodňovala jeho zájem na tom, aby došlo k prominutí zmeškání lhůty. Konstantní judikatura však dovozuje, že by se soudy měly zabývat právě konkrétními okolnostmi dané věci a přistupovat k prominutí zmeškání lhůty jen velmi výjimečně, bude-li to odůvodněno zájmem dítěte (v konkrétním případě) a veřejným pořádkem. Stěžovatel dále uvádí skutkové okolnosti posuzované věci a zdůrazňuje, že ukázalo-li by se, že není biologickým otcem nezletilého, ten by zůstal bez (jakéhokoliv) otce, což rozhodně nemůže být v souladu s jeho zájmy. Stěžovatel se cítí být otcem nezletilého, mají mezi sebou vybudován vztah rodič - dítě a stěžovatel je přesvědčen, že musí převážit zájem na zachování rodiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka řízení, kolizního opatrovníka vedlejšího účastníka a replika stěžovatele
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi, koliznímu opatrovníkovi vedlejšího účastníka a matce.
7. Okresní soud ve svém vyjádření jednak uvedl, že nedošlo k porušení žádných procesních práv stěžovatele, jelikož v dané věci nebylo nutné nařizovat jednání a slyšet účastníky řízení. Okresní soud dále zdůraznil, že nelze danou věc podřadit pod stěžovatelem uváděnou judikaturu Ústavního soudu, jelikož jde o odlišný případ, kdy otcovství má být v řízení popíráno k jednoročnímu dítěti, které se v současné době nachází v pěstounské péči na přechodnou dobu, a tedy stěžovatel doposud neplnil otcovskou roli. Vyvázání stěžovatele z rodinných vazeb by tedy neznamenalo nepřiměřený zásah do práv nezletilého. Navíc zde nedošlo ke zmeškání lhůty k popření otcovství o několik let, nýbrž pouze o necelé dva měsíce. Je také evidentní, že stěžovatel má enormní zájem na tom, aby se nemusel podrobovat genetickým testům, které by najisto buď potvrdily či vyvrátily, že je biologickým otcem dítěte, a tedy, že by tím mohl nepřímo potvrdit tvrzení matky, která uvedla v návrhu na popření otcovství [tj., že stěžovatel nemůže být z objektivního důvodu jeho neplodnosti biologickým otcem nezletilého a že ji stěžovatel nutil k nechráněnému pohlavnímu styku s jinými muži]. Dále je zjevné, že se stěžovatel s nezletilým nemohl z důvodu jeho práce v zahraničí vídat denně, nýbrž jen občas, a proto vztah otec - syn jistě vytvořen být nemohl, a to ještě navíc za situace, kdy se nezletilý nachází již 8 měsíců v pěstounské péči na přechodnou dobu a se stěžovatelem se vídá jen hodinu jednou týdně. Nelze ani souhlasit s názorem stěžovatele, že bylo-li by prokázáno, že ten není biologickým otcem dítěte, zůstalo by dítě bez otce. Dítě má právo podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte znát své biologické rodiče, a tedy, jestliže by jako otec nezletilého byl uveden nesprávný muž, toto jeho právo by bylo porušeno. Navíc dítě či matka má právo podat následně návrh na určení otcovství a soud by pak vedl řízení o určení otcovství, kde by byl biologický otec určen. Z těchto výše uvedených důvodů má soud za to, že ústavní stížnost stěžovatele je nedůvodná.
8. Kolizní opatrovník nezletilého ve velmi obsáhlém vyjádření nejprve popsal skutkový stav věci a závěry z jeho šetření, přičemž zejména uvedl, že obvinění, která matka v návrhu na popření otcovství vznáší, jsou natolik závažná, že dávají důvod k obavám, zda je výchovné prostředí u stěžovatele bezúhonné a bezpečné. Obavy opatrovníka jsou umocněny také všemi skutečnostmi opatrovníku známými (a uvedenými v jeho vyjádření), týkajících se stěžovatele, jeho zjevných účelových manipulativních tendencí, a také jeho nespolupráce nebo maření práce zainteresovaných institucí, a v neposlední řadě též skutečnosti, že byl schopný únosu jiného nezletilého dítěte. Proto jako zásadní pro další vývoj situace shledává opatrovník rozhodnutí o určení, zda je stěžovatel skutečně otcem nezletilého. Opatrovníku se jeví, že jsou splněny podmínky, aby se matce prominulo zmeškání lhůty pro popření otcovství. Považuje v zájmu nezletilého, i dokonce v zájmu veřejného pořádku, prověřit skutečnosti, které matka ve svém návrhu na popření otcovství k nezletilému uvádí. Prokáže-li se, že je pravda, co matka ve svém návrhu na popření otcovství uvádí (přičemž indicie na to zatím podle opatrovníka ukazují), může skutečně možnost prominutí zmeškané lhůty pro popření otcovství k nezletilému sloužit k napravení poměrů, a vedlo by to k následkům, které se příčí základním hodnotám společnosti. Zachování takového stavu by bylo společensky nepřijatelné, a proto se jeví jako důvodné zasáhnout do stabilních poměrů dítěte - ačkoli by se o "stabilitě poměrů" do věku odebrání nezletilého dalo také polemizovat. Podle kolizního opatrovníka tak stěžovatel svým jednáním zjevně účelově prodlužuje dobu trvání pěstounské péče na přechodnou dobu a s tím spojenou nemožnost toto přechodné svěření co možná nejdříve ukončit a svěřit nezletilého zpět do péče biologického rodiče. S prodlužováním doby pěstounské péče roste riziko tzv. retraumatizace dítěte při odchodu od pěstounky, na kterou se nezletilý významně navazuje.
9. Okresní soud zaslal Ústavnímu soudu mj. ještě též vyjádření Městského úřadu města Třeboň (dále jen "městský úřad"), který prošetřoval aktuální situaci v rodinně nezletilého. Podle tohoto vyjádření má i městský úřad pro informace o únosu dítěte, informace o fyzickém a psychickém týrání matky, informace o manipulativním chování a nátlacích stěžovatele na ostatní osoby kvůli získání statusu otce v rodném listě jejich dětí, za to, že je zásadní rozhodnutí o určení, zda je stěžovatel skutečně otcem nezletilého. Na základě výše zmíněných informací je zde vážný důvod k obavám, zda je výchovné prostředí u stěžovatele bezúhonné a bezpečné. Městský úřad má též informace o tom, že Policie České republiky šetří věc trestného činu kuplířství, kterého se měl na matce dopouštět právě stěžovatel. Pro dokreslení případu městský úřad uvádí, že během posledního šetření u stěžovatele bylo hovořeno s paní D. a panem N., kteří bydlí ve stejném objektu jako stěžovatel, avšak v jiné bytové jednotce. Paní D. je těhotná v 9. měsíci těhotenství. Čeká narození chlapečka. Sdělila, že ji stěžovatel přesvědčuje, aby ho uvedla jako otce dítěte. Chce, aby byl zapsán též do rodného listu dítěte. Paní D. si to nepřeje, je si jistá, že otcem dítěte je její partner, pan N. Sděluje, že se kvůli tomu se stěžovatelem často hádají. Odstěhovat se nemohou, protože jak zmínili, přišli by o bydlení a pan N. o práci, kterou mu zprostředkoval stěžovatel. Jde tak o další dítě, u kterého se stěžovatel snaží figurovat v rodném listě, i přes to, že jsou oba partneři přesvědčeni, že jsou biologickými rodiči oni. Stěžovatel se jimi snaží manipulovat a vydírat je ztrátou bydlení, práce a jeho "pomocí".
10. Matka se nevyjádřila, pročež se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 49/1973 Sb. a zákona č. 30/2000 Sb.).
11. Stěžovateli byla předmětná vyjádření zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatel těchto možností využil, zejména zopakoval svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a uvedl, že projevuje o nezletilého trvalý a opravdový zájem a snaží se, aby jejich vazby nebyly tímto zásahem soudu přetrhány. Jde-li o vyjádření opatrovníka a městského úřadu, stěžovatel je přesvědčen, že je z nich zřejmé, že jsou celá velmi tendenčně zaměřena proti stěžovateli, aniž by byl zastáván zájem nezletilého. Je opomíjena skutečnost, že jediným důvodem, proč je nezletilý v pěstounské péči, je to, že matka opakovaně ve své rodičovské roli selhala, kdy z důvodu své alkoholové závislosti opakovaně nebyla schopna se o nezletilého postarat. Ačkoliv má stěžovatel již dávno vytvořeny adekvátní podmínky, aby mohl být nezletilý vrácen do jeho péče, toto mu není opakovaně umožněno, a to vždy s odkazem právě na vedené řízení o popření otcovství. Trestní řízení vedená proti stěžovateli nejsou pravomocně skončena, stěžovatel se svou obhajobou proti obviněním brání a je nutno k němu v souladu s presumpcí neviny přistupovat stále jako k nevinnému, neboť jeho vina prokázána nebyla. Stěžovatel zdůrazňuje, že i kdyby byl v trestním řízení odsouzen (ačkoliv to odmítá a nepředpokládá), ani taková skutečnost nemůže vést k tomu, že by byl zájem nezletilého na tom, aby bylo stěžovatelovo otcovství popřeno. Takto by mohlo být postupováno u všech rodičů, kteří kdy byli odsouzeni za nějaký trestný čin. Stěžovatel uvádí, že jeho péče o nezletilého byla vždy řádná, nikdy nezletilému neublížil, nikdy nic nezanedbal. Stěžovatel pak nechápe, jak opatrovník může docházet k takovým závěrům, které prezentuje ve svém vyjádření, a naopak usilovat o to, aby byl nezletilý svěřen matce, která při jeho výchově opakovaně selhala, což ostatně není poprvé, neboť v důsledku své alkoholové závislosti přišla i o svou první dceru, která je svěřena do péče svého otce. I následná rozhodnutí obecných soudů ve věci, která stěžovatel přiložil ke své replice, jsou svévolná, když jsou silně zaměřena proti stěžovateli a jeho zájmům.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces výkladu a používání podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud připomíná, že podle §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: "Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek." Ústavní soud též konstantně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2897/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností věci. Ústavní soud primárně vychází z toho, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle §792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k jejímu uplatnění restriktivně [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18 (N 86/94 SbNU 137)]. V tomto nálezu též Ústavní soud zdůraznil nejen biologickou, ale též sociální a citovou vazbu mezi dítětem a otcem, a vyjádřil přesvědčení, že důvody k prominutí lhůty budou existovat spíše u dětí již zletilých, které nejsou na osobě otce natolik závislé (z pohledu výživy, otcovské role či výchovného prostředí), než u dětí nezletilých. Nicméně uvedené neplatí absolutně.
15. K tomu je nutno též dodat, že institut popření otcovství směřuje ke změně osobního stavu (statusová otázka) jednotlivce a jeho dopad je tak z povahy věci závažnější, než rozhodování o samotném styku rodiče (ať již biologického či matrikového) s dítětem, resp. o rozsahu výkonu rodičovských práv. Ústavní soud obecně k ústavním stížnostem napadajícím (ne)prominutí tzv. popěrné lhůty soudy přistupuje zdrženlivě mj. též z důvodu, že posouzení naplnění podmínek §792 občanského zákoníku je primárně odvislé od zjištění skutkového stavu, které je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů přední rolí obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
16. V takových věcech, jakou je i nyní posuzovaná věc, totiž platí, že je na obecných soudech (a to vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace), aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
17. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí okresního soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
18. Byť Ústavní soud má za to, že napadené usnesení je na hranici přezkoumatelnosti a že jeho odůvodnění obstojí z hlediska jeho přesvědčivosti a důkladnosti toliko hraničně, musí konstatovat, že na základě vyžádaného soudního spisu, na základě vyjádření okresního soudu, a též zejména na základě vyjádření kolizního opatrovníka nezletilého a městského úřadu (sub 7 až 9), je jako ústavně souladný nutno shledat závěr okresního soudu, že je žádoucí, aby bylo zjištěno, zda je stěžovatel biologickým otcem nezletilého, či nikoliv. Z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), a vzhledem k naprosto neutěšeným rodinným poměrům, je potřebné zdůraznit, že může-li zjištění biologického otcovství nezletilého napravit poměry, které v současnosti ve vztahu stěžovatel - matka - nezletilý přetrvávají, a může-li toto přinést budoucí tolik kýženou stabilitu při péči o nezletilého, je nutno prominutí zmeškání popěrné lhůty pro popření otcovství k nezletilému považovat za krok ústavní, a to právě s ohledem na nejlepší zájem nezletilého. Ústavní soud zastává názor, že vydání napadeného usnesení je za dané skutkové situace rozhodnutím nezbytným, a odpovídá výjimečným skutkovým okolnostem posuzované věci, o čemž svědčí zejména vyjádření orgánů sociálně-právní ochrany dětí.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu