ECLI:CZ:US:2023:4.US.304.23.1
sp. zn. IV. ÚS 304/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem, sídlem Sadová 2650/20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 1 Ads 170/2022-45 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2022 č. j. 18 Ad 41/2021-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva uvedená v čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na rovnost a zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, jako osoba s těžkým zdravotním zrakovým postižením, se domáhal na Úřadu práce České republiky - Krajské pobočce v Ostravě (dále jen "úřad práce") příspěvku na zvláštní pomůcku, a to digitální čtecí přístroj "OrCam MyEye". Úřad práce jeho žádost rozhodnutím ze dne 19. 4. 2021 č. j. 258717/21/OT zamítl, vycházeje z posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava, ve kterém posudkový lékař konstatoval, že stěžovatelův nález neprokazuje postižení uvedené v seznamu taxativně uvedených zdravotních postižení podle části I., bodu 2. přílohy k zákonu č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákona č. 329/2011 Sb.").
3. Stěžovatel proti rozhodnutí úřadu práce podal odvolání, kterému vedlejší účastník nevyhověl, a rozhodnutí úřadu práce potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021 č. j. MPSV-2021/159577-923. Vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě, podle něhož má stěžovatel těžké postižení zrakových funkcí se ztrátou vidění pravého oka a středně těžkým postižením zrakové ostrosti vidoucího levého oka, avšak nejde o těžké zdravotní postižení uvedené v části I., bodu 2. přílohy zákona č. 329/2011 Sb., které by odůvodňovalo přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku žádanou stěžovatelem - digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem.
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil konstatováním, že poskytování dávek je věcí odborně medicínskou a je nutno vycházet z vypracovaných posudků, podle kterých žádaná zvláštní pomůcka předpokládá podřaditelnost zdravotního postižení stěžovatele pod písm. a) a b) části I., bodu 2. přílohy zákona č. 329/2011 Sb., přičemž zdravotní stav stěžovatele lze podřadit pouze pod písm. c) nebo d) této přílohy.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost (I. výrok) s odůvodněním, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Porušení svých práv vidí stěžovatel v diskriminační povaze zákona č. 329/2011 Sb., jakož i vyhlášky č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytnutí dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "prováděcí vyhláška").
7. Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem je nesprávné, protože předmětná věc svým významem objektivně přesahuje jeho vlastní zájmy. Diferenciace jednotlivých zrakových postižení, uvedených v prováděcí vyhlášce, je kategorizována způsobem, že různá zraková postižení mají možnost dostat příspěvek na určitý typ pomůcky, přičemž logicky závažnější zraková postižení dosáhnou na pomůcku pro ně potřebnější. Pro stěžovatele, kterému vada zraku znemožňuje čtení, stejně tak, jako osobám např. zcela nevidomým, je pak takový výklad jednoznačně diskriminační. Soudy k této záležitosti přistoupily formalisticky s odkazem na nemožnost zasahovat do pravomocí zákonodárné moci, kdy tato zásada nemůže být vykládána za situace, je-li současně porušováno jedno ze základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že je na soudní moci, aby zajistila jednotlivcům ochranu jejich práv a nevycházela z formalistického přístupu k právu, pochybí-li zákonodárce ve formulaci právních předpisů, které kategorizují poskytnutí zdravotních pomůcek na základě diskriminačního a podle přesvědčení stěžovatele i nelogického rozlišení jednotlivých diagnóz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Těžištěm stěžovatelovy ústavní stížnosti je tvrzení o porušení jeho práv zaručených v čl. 31 Listiny. Polemika s právní úpravou, na které jsou založena napadená rozhodnutí správních soudů, která má být podepřena tvrzením o absenci vypořádání se s námitkou stěžovatele o diskriminaci některých žadatelů o příspěvek na zdravotní pomůcku, není opodstatněná, neboť na tuto námitku reagovaly oba správní soudy (viz část VII. 3. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 19 až 21 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu). Oba soudy ústavně souladným způsobem (s odkazy na judikaturní závěry Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu) odůvodnily rozsah práva na poskytnutí sociálních dávek (včetně práva na poskytnutí zdravotních pomůcek) s tím, že jeho právní úprava je závislá na míře uvážení zákonodárce, jaká dávka a za jakých podmínek bude poskytnuta (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny).
11. Vzhledem k tomu, jak se správní soudy ústavně souladně vypořádaly s touto stěžovatelovou námitkou (viz sub 6), neshledal Ústavní soud důvod pro postup podle §8 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Přitom Ústavní soud odkazuje na připomínku Nejvyššího správního soudu (bod 21 odůvodnění napadeného usnesení), že stěžovatel není vyloučen ze systému sociální pomoci, neboť by mohl mít nárok na jiné zvláštní pomůcky uvedené v prováděcí vyhlášce, jež jsou určeny pro osoby se zrakovým postižením specifikovaným v příloze I., bodu 2., písm. c) a d) zákona č. 329/2011 Sb.
12. Dále Ústavní soud uvádí, že není, vyjma extrémních případů, povolán "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich výklad podústavního práva. Podle zjištění Ústavního soudu se stěžovatel svým návrhem - vedle jeho nesouhlasu s právní úpravou a jejím výkladem - snaží dosáhnout přehodnocení závěrů správních soudů, čímž staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, které mu však nenáleží. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se jeho námitkami zabývaly a použití příslušných ustanovení zákona č. 329/2011 Sb. na daný skutkový stav řádně odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatele s jejich závěry není důvodem neústavnosti napadených rozhodnutí.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu