ECLI:CZ:US:2023:4.US.3059.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3059/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Spolek Šalamoun, sídlem U Mlýna 2232/13, Praha 4 - Záběhlice, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2022 č. j. 8 As 13/2021-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí jeho kasační stížnosti. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2020 č. j. 31 A 40/2019-76 se podává, že generální sekretář Ústavního soudu rozhodnutím ze dne 17. 12. 2018 č. j. SPR ÚS 908/18-4 INF (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") odmítl žádost stěžovatele podanou podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), kterou se stěžovatel domáhal zaslání autentických stejnopisů několika usnesení Ústavního soudu a sdělení, kteří konkrétní asistenti soudců se podíleli na přípravě podkladů pro tato rozhodnutí, případně samotných rozhodnutí v každé z těchto věcí. Generální sekretář Ústavního soudu své rozhodnutí odůvodnil tak, že další originály a stejnopisy stěžovatelem požadovaných rozhodnutí neexistují. K druhému požadavku poukázal na výjimku podle §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť se stěžovatel domáhal jiné informace o rozhodovací činnosti soudu, než je poskytnutí rozsudku. Na základě odvolání stěžovatele následně předseda Ústavního soudu rozhodnutím ze dne 31. 1. 2019 č. j. SPR. ÚS 908/18-28 INF částečně změnil prvostupňové rozhodnutí doplněním o odkaz na zákonné ustanovení s tím, že nelze zjistit v jaké míře se kteří asistenti podíleli na přípravě podkladů pro rozhodnutí. Ve zbytku předseda Ústavního soudu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu podal stěžovatel správní žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), kterou krajský soud shora uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud podotkl, že stěžovatel ve své žádosti zcela jasně specifikoval, že požaduje originály nebo stejnopisy rozhodnutí a zjevně si byl vědom, jak se liší od prostých kopií. Jestliže se generální sekretář a předseda Ústavního soudu zabývali toliko možností poskytnout stěžovateli originály nebo stejnopisy rozhodnutí, jednali plně v mezích jeho žádosti. Stejně tak se správně nezabývali otázkou, zda by stěžovateli případně nepostačovaly prosté kopie požadovaných rozhodnutí, neboť z formulace jeho žádosti jasně vyplývalo, že o takové informace nestojí. Zdůraznil, že pokud se stěžovatel "staví do role práva znalého a ve své žádosti jasně zdůvodní, že žádá o informaci ve zcela konkrétní podobě, pak nemůže povinnému subjektu následně vyčítat, že neodhalil rozpor mezi jeho vnitřními pohnutkami a jím psaným textem".
4. K druhé části žádosti o informace krajský soud uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je vystavěno na dvou zákonných důvodech pro odmítnutí žádosti. Jednak jde o neexistenci požadovaných informací, jednak o výjimku podle §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud dal stěžovateli za pravdu, že "závěr předsedy Ústavního soudu o tom, že požadovaná informace neexistuje, není dostatečně zdůvodněn, respektive zdůvodnění přímo nemíří na žalobcem požadovanou informaci. Předseda Ústavního soudu se totiž zaměřil na to, že nelze zjistit, jakou měrou se jednotlivé osoby podílejí na rozhodnutích Ústavního soudu. Takový závěr je sice velmi pravděpodobný, nicméně žalobce nežádal o sdělení, jakou měrou se konkrétní asistenti podíleli na rozhodnutích Ústavního soudu, nýbrž kteří konkrétní asistenti se podíleli na konkrétních rozhodnutích Ústavního soudu" (bod 16 odůvodnění). Na druhou stranu však krajský soud shledal, že "nedostatečné zdůvodnění neexistence požadované informace ze strany předsedy Ústavního soudu nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť zcela obstojí druhý z jím uvedených důvodů pro odmítnutí žádosti. Informace o tom, zda a případně který z asistentů soudce se podílel na přípravě podkladů pro rozhodnutí či rozhodnutí samotného, je totiž podle názoru soudu informací o rozhodovací činnosti soudů", na kterou dopadá výjimka podle §11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím (bod 18 odůvodnění).
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle §104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně uvedl, že podle jeho názoru došlo k příliš restriktivnímu výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím i čl. 10 Úmluvy, přičemž tuto námitku převzal ze závěrečné teze žaloby týkající se formálních a materiálních podmínek omezení práva na informace plynoucích z čl. 10 Úmluvy. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí rekapituloval obsah rozsudku krajského soudu (viz výše) a zdůraznil, že "stěžovatel ani v náznaku neuvedl žádné konkrétnější důvody, na základě kterých považuje podrobně odůvodněný rozsudek krajského soudu za nezákonný. Nebyly tak uplatněny žádné kasační důvody ve smyslu §103 s. ř. s... Není úlohou Nejvyššího správního soudu podrobit napadený rozsudek komplexnímu testu a v návaznosti na zcela obecné námitky posuzovat, zda... krajský soud dospěl ke správnému závěru" (body 8 a 9 odůvodnění). Nejvyšší správní soud upozornil, že "stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že podrobnější důvody zašle do 15 dnů. To však neučinil. Nejvyšší správní soud pak stěžovatele před posouzením kasační stížnosti nevyzýval k jejímu doplnění o další kasační námitky, neboť podaná kasační stížnost důvody obsahovala (byť šlo o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s.)" (bod 10 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje podstatu své žádosti o informace, rekapituluje průběh řízení, cituje obsah čl. 10 Úmluvy a namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Má za to, že Nejvyšší správní soud měl jeho kasační stížnost věcně projednat. Že tak neučinil, je v rozporu s jeho procesním postupem spočívajícím v zaslání kasační stížnosti vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. Měl-li Nejvyšší správní soud za to, že má kasační stížnost vady, měl stěžovatele podle §106 odst. 3 s. ř. s. vyzvat k doplnění důvodů kasační stížnosti, což však neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesení Nejvyššího správního soudu žádný takový prostředek neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení, ani soudního řízení správního, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadeného rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení správním a výklad jiných než ústavních předpisů je záležitostí správních soudů, které v režimu tzv. plné jurisdikce přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Úsporná ústavní stížnost je z větší části pouhou rekapitulací předcházejícího řízení, bez náležité ústavněprávní argumentace. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž se stěžovatel domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího správního soudu. Z tohoto důvodu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat rozsudek krajského soudu a jemu předcházející řízení.
10. Ústavní stížnost obsahuje vůči usnesení Nejvyššího správního soudu v zásadě jedinou obecnou námitku, spočívající v tom, že mělo dojít k věcnému projednání kasační stížnosti, případně k zaslání výzvy k odstranění vad podání. Je třeba zdůraznit, že vlastní hodnocení přípustnosti kasační stížnosti a právní posouzení v ní obsažených důvodů je věcí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud může do tohoto postupu zasahovat pouze výjimečně v případě svévolného postupu soudu, který by vedl k extrémnímu vybočení při výkladu příslušných ustanovení soudního řádu správního a zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
11. V dané věci je třeba zdůraznit, že kasační stížnost nebyla odmítnuta pro vady [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nýbrž pro nepřípustnost (viz bod 5 výše) - obsahovala totiž obecný a značně nekonkretizovaný "důvod", resp. "důvody", žádný z nich však podle Nejvyššího správního soudu nebyl podřaditelný pod některý z přípustných kasačních důvodů podle §103 s. ř. s. Toho si stěžovatel byl ostatně nejspíše sám vědom, když v kasační stížnosti přislíbil její doplnění ve lhůtě 15 dnů, což však neučinil. Výčet přípustných důvodů kasační stížnosti uvedený v §103 s. ř. s. je přitom taxativní, přičemž není úkolem Nejvyššího správního soudu cokoliv za stěžovatele domýšlet ani doplňovat jeho argumentaci. Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti uvádět konkrétní námitky a skutečnosti. I z toho důvodu ostatně stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti povinně zastoupen advokátem (§105 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na shora uvedené konkrétní okolnosti věci a skutečnost, že Nejvyšší správní soud neodmítal kasační stížnost pro vady podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nebyl povinen stěžovatele vyzývat k jejich "odstranění". Samotné odstraňování vad kasační stížnosti následuje logicky až poté, kdy je vyloučena její opožděnost, neoprávněnost podání, jakož i nepřípustnost. Opírá-li se kasační stížnost o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, čímž je dán samostatný důvod k jejímu odmítnutí [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
12. Ústavní soud rovněž podotýká, že ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by bylo rozhodnutí krajského soudu stiženo takovými vadami, k nimž by musel Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z moci úřední, nad rámec vázanosti jím předestřených "důvodů" kasační stížnosti. Tím spíše pak není důvodu, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu blíže přezkoumával a případně rušil.
13. Z ústavněprávního hlediska přitom shora uvedeným závěrům nebrání ani případné zaslání kasační stížnosti k vyjádření vedlejšímu účastníkovi. Ostatně ani soudní řád správní neváže možnost odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost toliko na fázi před jejím rozesláním dalším účastníkům k vyjádření.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu