ECLI:CZ:US:2023:4.US.3080.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3080/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2022 č. j. 4 Tdo 710/2022-895, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2022 č. j. 4 To 316/2021-818 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. září 2021 č. j. 19 T 107/2019-761, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu, a přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, rovněž ve stadiu pokusu. Uvedených trestných činů se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v postavení nadřízeného se různými nátlakovými metodami při čtyřech různých příležitostech pokoušel dosáhnout sexuálního styku se svými podřízenými zaměstnankyněmi. Při prvním incidentu požadoval během průběhu oslavy svých narozenin po první poškozené různé sexuální aktivity (odhalení prsou a orální sex) pod slibem povýšení. Současně jí vyhrožoval "zničením", řekla-li by o incidentu svému manželovi. Později téhož dne se s ní zavřel ve své kanceláři a s obnaženým penisem po ní vyžadoval uspokojení rukou nebo ústy. Přitom ji uchopil za ruku a snažil se ji ke svému přirození přitáhnout, čemuž však fyzicky i slovně poškozená vzdorovala, až se jí podařilo vytrhnout a z kanceláře odejít. Při druhém incidentu tutéž poškozenou přesvědčoval k navázání sexuálního vztahu pro zlepšení jejího postavení a po jejím odmítnutí se rozčílil a řekl jí, ať táhne a děje se s ní vůle boží. Při třetím incidentu stěžovatel bránil druhé poškozené při odchodu z kanceláře uchopením za obě zápěstí a požadoval po ní slovní potvrzení její sexuální touhy po něm. Na její odmítavý postoj reagoval jejím držením a vulgárními výrazy, přičemž svého jednání zanechal, když poškozené zazvonil telefon. Konečně při čtvrtém incidentu stěžovatel nabízel téže poškozené finanční částku za odhalení prsou a po odmítnutí ji uchopil za zápěstí rukou a nereagoval na její prosby a naopak jí začal rozepínat knoflíčky u košile. Po úspěšné obraně poškozené jí sdělil, že se poohlédne po jiné sekretářce, která mu v jeho sexuálních žádostech vyhoví a poškozenou se pokusí přeložit na hůře ohodnocené místo. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit první poškozené 30 000 Kč a druhé poškozené 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. V dané věci rozhodoval okresní soud již podruhé, neboť jeho první odsuzující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") především pro nedostatečné odůvodnění zvolené právní kvalifikace. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených a zvukové nahrávky čtvrtého incidentu, který druhá poškozená pořídila. Většině jednání (ve stěžovatelově kanceláři) nebyl nikdo přítomen a žádní svědci se tak k němu nemohou relevantně vyjádřit. Ve výpovědích poškozených okresní soud neshledal žádné významné rozpory a o stěžovatelově vině nejsou dány žádné pochybnosti. Pořízená nahrávka přesvědčivě zachycuje vzorec chování stěžovatele vůči poškozené. Stěžovatelovo problematické chování vůči ženám potvrdila další svědkyně. Další svědci připustili, že se jim poškozené svěřily s obtěžováním. Z jiných výpovědí pak vyplynulo rozrušené chování poškozených v době po těchto incidentech, což podle soudu rovněž vyvrací, že by celá záležitost byla vyvolána manipulací poškozených. To je pouhá spekulace obhajoby. Naopak ze zvukového záznamu je zřejmé, že poškozená se opakovaně snaží změnit téma hovoru (sexuálních nabídek) a stěžovatel v něm naopak úporně pokračuje (více než 28 minut). U popsaného jednání nelze hovořit o dobrovolném upuštění od jeho dokončení podle §21 odst. 3 trestního zákoníku. Svého cíle totiž stěžovatel nedosáhl pro trvale odmítavý postoj poškozených a pro jejich fyzické vzdálení od něj (někdy proti jeho výslovnému přání). Většinu jednání je nutno kvalifikovat jako sexuální nátlak, avšak v části, v níž stěžovatel pomocí fyzické síly přitahoval ruku poškozené ke svému obnaženému penisu, je třeba kvalifikovat takové jednání jako znásilnění. Ani zde ke sledovanému cíli nedošlo pouze pro silný fyzický odpor poškozené.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl. Především neshledal důvodnými námitky o podjatosti policejního orgánu, který v dané věci prováděl procesní úkony. Aby byla vyloučena jakákoliv pochybnost o podjatosti policejního orgánu (ta se však nikdy nepotvrdila, ač byla opakovaně a řádně šetřena), byla věc přikázána jiné složce policejního orgánu. Pochybnosti o podjatosti nelze mít ani u rozhodujícího samosoudce okresního soudu. Nadto se krajský soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu okresního. Rovněž tak krajský soud shledal obě poškozené věrohodnými. Ve všech fázích trestního řízení vypovídaly konzistentně a přesvědčivě, přičemž výslechy byly vedeny velmi podrobně. Stěžovatel poukazuje toliko na nepodstatné detaily, které se v jejich výpovědích mohou lišit, resp. nebyly ověřovány. Věrohodnost výpovědí poškozených potvrzuje nejen pořízená nahrávka, ale nepřímo rovněž další svědecké výpovědi. Naopak žádný důkaz věrohodnost těchto výpovědí spolehlivě nesnížil. Obsah pořízeného záznamu pak krajský soud hodnotí stejně jako soud okresní. Ukazuje se v něm neoblomná a místy násilná snaha stěžovatele přimět poškozenou k obnažení prsou. Následuje pak jeho prohlášení o potřebě nalézt novou sekretářku (která mu vyhoví) a přeřazení poškozené na hůře hodnocenou práci. Záznam byl podle krajského soudu pořízen a proveden jako důkaz v souladu se zákonem. Oběť má právo si takový záznam pořídit a předat ho policejním orgánům.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudce okresního soudu nelze podle Nejvyššího soudu považovat za podjatého kvůli pochybení, kterého se dopustil po vyhlášení prvního rozsudku (v rozporu s právní úpravou bez poučení spekuloval o možné přísnější kvalifikaci jednání, a nabádal státního zástupce, aby si podal odvolání v neprospěch obžalovaného). Toto pochybení bylo napraveno zrušením tohoto rozhodnutí a vrácením věci okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Nenaplňuje však důvody pro vyloučení soudce. Soudy rovněž neporušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť popsané jednání je standardním naplněním znaků uvedených skutkových podstat. V dané věci byl naplněn znak násilí, když stěžovatel při prvním incidentu uchopil poškozenou za zápěstí a intenzivně přitahoval její ruku ke svému obnaženému přirození. Její odpor byl přitom zřejmý, neboť jej vyjadřovala jak verbálně, tak fyzicky (podle ustálené judikatury není přitom fyzický odpor poškozené znakem trestného činu znásilnění). K dokonání činu nedošlo pro odpor poškozené, stěžovatel naopak svůj pokus dokončil. U žádného ze skutků nelze hovořit o tom, že by stěžovatel od jejich páchání dobrovolně upustil, neboť důvodem ukončení incidentu byl vždy odpor a vzdálení se poškozených. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s jím řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Podle stěžovatele popsaný skutek není trestným činem, a to z důvodu nedostatku společenské škodlivosti. Soudy jednaly v rozporu s §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle nějž lze trestní odpovědnost dovodit jen v těch případech, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že vůči poškozeným neužil násilí ani pracovního "teroru". Danou věc pak označuje za bagatelní případ s malou společenskou škodlivostí. Soudy rovněž nerespektovaly závěry judikatury Ústavního soudu o zohlednění soukromoprávní roviny daného případu [nález ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569)]. Sexuální vztahy jsou podle stěžovatele soukromou záležitostí, která byla plně řešitelná jinými právními prostředky. Těchto prostředků však poškozené nevyužily, z čehož stěžovatel dovozuje, že jejich motivem je pomsta. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů, že jeho jednání je běžným naplněním znaků uvedených skutkových podstat a odkazuje na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle stěžovatele popisují jednání mnohem vyšší intenzity. Trestní represí pak bylo rovněž zasaženo do stěžovatelova práva volnosti výběru partnerského života a navázání kontaktů mezi mužem a ženou.
6. Dále stěžovatel namítá, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako pokus o znásilnění. Nebyla totiž naplněna subjektivní stránka trestného činu. Znásilnění je podle stěžovatele nejzávažnějším deliktem v sexuální oblasti a stěžovatelovo jednání nemůže být pro svou minimální společenskou škodlivost takto kvalifikováno. Stěžovatel vůči poškozené nepoužil žádnou fyzickou sílu a poškozená nekladla vážně míněný odpor, neboť nemusela (nevolala např. o pomoc). Z místnosti navíc mohla kdykoliv odejít. Aktivní obrana nebo rezignace na aktivní obranu (např. z důvodu strachu) poškozené je nezbytným předpokladem odsouzení pachatele za znásilnění. Poškozená podle stěžovatele vůbec nevyjádřila svůj nesouhlas s případným pohlavním stykem (např. druhou volnou rukou). Navíc se podle stěžovatele nemohl incident odehrát, jak jej popsala poškozená, neboť to by vyžadovalo zapojení tří rukou. Dokonce ani nebylo potvrzeno, že by se daný incident mohl odehrát ve stěžovatelově kanceláři (někteří svědci to dokonce vyloučili).
7. Dále stěžovatel namítá, že případná trestnost jednání, kvalifikovaného jako sexuální nátlak, zanikla, neboť stěžovatel od dalšího jednání dobrovolně upustil (jde o tzv. neukončený pokus podle §21 odst. 3 trestního zákoníku). Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel svých pokusů vždy zanechal, odpověděla-li mu poškozená nezájmem. Stěžovateli nic nebránilo trestný čin dokončit, a přesto od svého jednání (snahy dosáhnout pohlavní styk) upustil.
8. Konečně stěžovatel namítá, že byl odsouzen v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, výhradně na základě výpovědí poškozených. Jejich výpovědi přitom obsahovaly extrémní rozpory. Nahrávka, údajně potvrzující věrohodnost poškozených, byla vytvořena účelově. Skutkovou verzi poškozených (na rozdíl od té své) považuje stěžovatel za nelogickou. Soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevěnovaly výpovědím poškozených a jejich motivaci dostatečnou pozornost. Odmítly se navíc zabývat návrhy obhajoby k posouzení věrohodnosti poškozených. Poškozené uvedly řadu skutečností, které následně svědci vyvrátili. Nelze jim zčásti věřit a zčásti nevěřit. Vzniklé pochybnosti pak nelze hodnotit v neprospěch stěžovatele. Nebylo prokázáno, že na uvedené nahrávce je stěžovatel. Především je ale z nahrávky patrné, že hovořící muž na konci upustil ze snah o sexuální sblížení a oba hovořící jsou ve shodě o pracovní rovině jejich budoucího vztahu. Rovněž je z nahrávky zřejmé, že poškozená se mohla z kanceláře volně pohybovat ven.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky své obhajoby z předchozího trestního řízení, aniž by konkrétním způsobem zohledňoval skutečnost, že se s těmito námitkami soudy logicky a přesvědčivě vypořádaly. Na závěry soudů lze tedy pro podrobnosti odkázat a Ústavní soud nepovažuje za nutné je na tomto místě znovu opakovat. Stěžovatelovy námitky vycházejí buď z právních názorů, s nimiž se Ústavní soud nemohl ztotožnit, anebo z vlastní (důkazně nepodložené) skutkové verze, naplněné stěžovatelovými domněnkami a spekulacemi (typickým příkladem je stěžovatelovo laické přesvědčení, neodpovídající kriminologické a viktimologické praxi, že poškozená by nepochybně křičela o pomoc, byla-li by skutečnou obětí znásilnění). Jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu (podobně jako Nejvyššímu soudu) zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry soudů obecných. Žádný extrémní rozpor přitom v napadených rozhodnutích neshledal (již vzhledem k existenci dvou přímých usvědčujících důkazů). Stěžovatelovy obecné spekulace (nezohledňující kontext ostatních důkazů) o nevěrohodnosti poškozených (nelogicky dovozovaný z jejich zájmu na potrestání pachatele) jsou nejen důkazně nepodloženy, ale soudy se jimi podrobně zabývaly. Tím pádem jsou nepřípadné rovněž odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se situace "tvrzení proti tvrzení". Přisvědčit nelze ani námitkám o nezákonnosti pořízení či provedení popisované nahrávky jako důkazu. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, oběť trestného jednání (nota bene v podřízeném postavení) má právo takovou nahrávku pořídit a jako důkaz předložit orgánům činným v trestním řízení. Z ústavněprávního hlediska tak procesu provádění a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud nic vytknout.
13. Namítá-li stěžovatel porušení zásady subsidiarity trestní represe, vychází jednak z jeho vlastního (zákonodárcem, soudy a Ústavním soudem nesdíleného) názoru o minimální společenské škodlivosti jeho jednání, jakož i z nesprávné představy o jeho soukromoprávní povaze. Soudy správně vyhodnotily stěžovatelovo jednání jako společensky škodlivé na úrovni trestného činu, porušujícího základní práva poškozených (jeho společenskou škodlivost navíc zvyšuje pracovní prostředí a vztah podřízenosti poškozených ke stěžovateli, jehož stěžovatel vědomě zneužíval). Některá rozhodnutí o znásilnění, na něž stěžovatel nepřípadně odkázal ve své ústavní stížnosti, jsou s jeho věcí skutečně nesrovnatelné (např. souběhem s dalšími zločiny), to však soudy v daných věcech "ohodnotily" rozdílným trestem. Trestní sazba u trestného činu znásilnění má velké rozpětí právě proto, aby bylo možné individuálně postihnout různě závažnou formu této trestné činnosti. To však neznamená, že jednání naplňující tyto znaky, které se nachází např. ve spodní polovině spektra závažnosti, není významně společensky škodlivé a nutné řešit cestou trestní represe. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že poškozené (či orgány státní moci) měly k dispozici jiný účinný prostředek nápravy, a to zvláště pro opakovanost, dlouhodobost a okolnosti provádění popsané trestné činnosti. Navzdory stěžovatelovým tvrzením je zřejmé, že vůči oběma poškozeným použil fyzické násilí, jak je popsáno výše.
14. Je přitom třeba odmítnout, že by se v dané situaci daly uplatnit závěry judikatury Ústavního soudu týkající se subsidiarity trestní represe v soukromoprávních vztazích. Za soukromoprávní vztah v tomto smyslu nelze považovat každý vztah mezi dvěma soukromými fyzickými osobami.
15. Ani oblast nekonsensuálních sexuálních jednání (resp. pokusů o ně) nelze hodnotit jako oblast soukromoprávní. Stát, který je povinen chránit sexuální důstojnost každého jednotlivce (čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy), je naopak povinen v určitých případech garantovat veřejnoprávní trestní reakci na takové jednání (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2021 ve věci č. 40591/11 - N. Ç. proti Turecku). Závěry judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje stěžovatel, lze aplikovat toliko v situaci, kdy jednání naplňující znaky trestného činu spáchá jeden ze subjektů soukromoprávního vztahu při výkonu svých (někdy ovšem jen domnělých) práv a povinností z tohoto vztahu vyplývajícího. Pokusí-li se například jedna smluvní strana obchodněprávního vztahu pomocí lží neplnit svou smluvní povinnost, je třeba zvláště zvážit, zda je to jednání trestněprávně relevantní, anebo "pouze" delikt soukromoprávní. Uhodí-li však účastník téhož vztahu druhého účastníka obuškem do hlavy, nejde z hlediska naplňování principu ultima ratio o jednání v rámci soukromoprávního vztahu. Vztáhne-li se uvedené na posuzovanou věc, skutečnost, že mezi stěžovatelem a poškozenými existoval jakýkoliv soukromoprávní vztah (nadřízeného a podřízeného v zaměstnání), nečiní to z jeho jednání primárně jednání soukromoprávní a méně společensky škodlivé, napravitelné prostředky mimo trestní právo.
16. Za neopodstatněnou (za hranicí absurdnosti) lze považovat námitku, že uplatněním trestní represe došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva volnosti výběru sexuálního partnera. Nejen, že toto stěžovatelovo právo nebylo porušeno, ale podstatou stěžovatelova jednání je to, že z pozice moci a za pomoci násilí porušoval právě toto ústavní právo poškozených. Toliko pro úplnost lze vůči stěžovatelově argumentaci uvést, že ústavní pořádek nedává nikomu právo násilného a nedůstojného výběru sexuálního partnera proti jeho vůli.
17. Odmítnout bylo nutno rovněž námitky o nesprávné právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. I s těmito námitkami se soudy řádně vypořádaly. Část jednání správně kvalifikovaly jako znásilnění, neboť stěžovatel se za použití fyzického násilí pokoušel přimět poškozenou k pohlavnímu styku. Jednání poškozené je v tomto směru nerozhodné, byl-li jasně vyjádřen (libovolnou formou) nedostatek její vůle. To se v dané věci stalo jak fyzickým odporem (odtahováním, díky němuž zůstalo stěžovatelovo jednání "pouze" ve fázi pokusu), tak slovně. Stěžovatelův právní názor, že u znásilnění je nutná aktivní obrana (či rezignace na aktivní obranu) poškozené, neodpovídá právní úpravě, ani ustálené judikatuře. Stěžovatelovy námitky k dílčím skutkovým zjištěním (např. že by musel mít tři ruce, aby mohl incident proběhnout) vycházejí ze stěžovatelova vlastního náhledu na provedené důkazy a lze je odmítnout na základě obsáhlého hodnocení důkazů soudy.
18. Nesprávnou právní kvalifikaci pak nelze shledat ani u druhé skupiny skutků (kvalifikovaných jako sexuální nátlak). Stěžovatel vychází ze svého nesprávného názoru, že k ukončení jednání došlo na základě jeho vlastní dobrovolné vůle, což však neodpovídá žádnému z důkazů. Naopak stěžovatel "vzdal" své jednání na základě konzistentního odporu poškozených. Tím však nedošlo k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání. Neeskalování jednání (např. zvyšujícím se násilím) není totéž jako dobrovolné upuštění od jeho dokončení. Přijetí opačného názoru by v podstatě vylučovalo potrestání jakéhokoliv trestného jednání ve stadiu pokusu. Nadto podle Ústavního soudu nebyla splněna ani další podmínka zániku trestnosti podle §21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť stěžovatel nejenže s útoky nepřestal, ale (jak vyplývá z výpovědí poškozených a svědků) nechal poškozené v nepříjemném prostředí bez jakékoliv snahy o obnovu normálních pracovněprávních vztahů, v nichž se nadřízení nebudou nadále snažit nátlakovými a násilnými metodami přimět své podřízené k nedobrovolným sexuálním aktům. Vzhledem k tomu, že se tyto delikty nejvýrazněji projevují právě v oblasti psychiky, je podle Ústavního soudu k zániku trestnosti pokusu nutná alespoň snaha o nápravu nežádoucího stavu rovněž v této oblasti.
19. Konečně, jak už bylo uvedeno výše, opodstatněnost nelze přiznat ani námitkám k hodnocení výpovědí poškozených. Soudy jednaly v soulady se závěry stěžovatelem uváděné judikatury Ústavního soudu. Ve výpovědích poškozených nebyly přítomny žádné extrémní rozpory. Stěžovatelův názor, že výpověď musí být "zcela pravdivá" nebo jí vůbec nelze použít jako usvědčující důkaz, nemůže Ústavní soud přijmout. Takový názor neodpovídá jak právním předpisům, tak poznatkům z oblasti vědeckých oborů zabývajících se kriminalitou. Soudy se věrohodnosti poškozených věnovaly příkladně a zohlednily rovněž jejich možnou motivaci, jakož i dílčí rozpory či nejasnosti v jejich výpovědích. Žádná z těchto skutečností však nebrání stěžovatelovu odsouzení, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. Důkazní břemeno obžaloby neleží na poškozených, aby pro usvědčení pachatele musely bezchybně argumentovat a vypovídat. Jde-li o obsah pořízené nahrávky (k zákonnosti viz výše), může Ústavní soud toliko odkázat na logické závěry obecných soudů, které se zabývaly jak identitou hovořících osob, tak reálným obsahem jejich hovoru, ukazujících jednoznačně způsob stěžovatelova trestného jednání.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu