ECLI:CZ:US:2023:4.US.3091.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3091/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky G. S., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022 č. j. 27 Cdo 1349/2022-589, a s ní spojeným návrhem na zrušení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a M. B., obchodní korporace Bytové družstvo X, M. V. a D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, č. 14 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatelka navrhla zrušení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že je členkou druhého vedlejšího účastníka s právem nájmu konkretizovaného bytu, s tvrzením, že se členem družstva stala na základě dohody o převodu členských práv a povinností vyplývajících ze členství v bytovém družstvu ze dne 5. 12. 2013. Na straně žalovaných vystupovala H. H., která v průběhu řízení zemřela (dále jen "druhá žalovaná"), společně třetí vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník a dále stěžovatelka. Stěžovatelka požadovala zamítnutí žaloby z důvodu absolutní neplatnosti dohody ze dne 5. 12. 2013 uzavřené mezi první vedlejší účastnicí a druhou žalovanou a dále namítala, že předmětný podíl v bytovém družstvu nabyla od druhé žalované na základě dohody ze dne 4. 11. 2015 za podmínek vyplývajících z §1109 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2017 č. j. 13 Cm 379/2016-209 určil, že první vedlejší účastnice je členkou druhého vedlejšího účastníka (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Podle krajského soudu byla dohoda ze dne 5. 12. 2013 platná a na dohodě o převodu družstevního podílu zpět na druhou žalovanou ze dne 4. 8. 2014 podpis první vedlejší účastnice padělala druhá žalovaná (paděláním podpisu stěžovatelky na této dohodě, podpisu třetí vedlejší účastnice a čtvrtého vedlejšího účastníka na dohodě ze dne 23. 9. 2015 a uzavřením dohody o převodu družstevního podílu se stěžovatelkou dne 4. 11. 2015 spáchala druhá žalovaná zločin podvodu, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, jak rozhodl krajský soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2017 sp. zn. 4 To 336/2017).
3. Stěžovatelka podala proti I. výroku rozsudku krajského soudu č. j. 13 Cm 379/2016-209 odvolání, ve kterém uvedla, že napadený rozsudek nemá náležitosti v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., a dále také, že krajský soud nesprávně promítl do rozhodnutí uvedený trestní rozsudek a porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když tento rozsudek pouze mechanicky přejal i s hodnocením důkazů, aniž by tyto důkazy sám provedl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zjistil, že druhá žalovaná v průběhu odvolacího řízení zemřela, proto rozsudek krajského soudu ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a druhou žalovanou zrušil a řízení o žalobě vůči ní zastavil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi (II. výrok), poté posoudil stěžovatelčiny odvolací námitky, neshledal, že by rozsudek krajského soudu neměl potřebné náležitosti, a uzavřel, že neobstála stěžovatelčina odvolací argumentace zpochybňující platnost smluvního nabytí práv první vedlejší účastnicí, tudíž I. výrok rozsudku krajského soudu ve vztahu mezi ostatními účastníky a III. výrok potvrdil (III. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (IV. a V. výrok).
4. Proti rozsudku vrchního soudu (pozn. v dovolání navrhla i zrušení rozsudku krajského soudu) podala stěžovatelka dovolání, v němž formulovala dva dovolací důvody: oba soudy ignorovaly její návrhy na provedení dokazování a dopustily se pochybení při výkladu a praktické aplikaci §89 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §112 a 125 trestního řádu a §135 o. s. ř. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění sice pominul, že stěžovatelka navrhla zrušení i rozsudku krajského soudu, nicméně konstatoval, že první námitka nečiní dovolání přípustným, neboť o důkazních návrzích stěžovatelky krajský soud rozhodl a pro nadbytečnost je odmítl, přičemž nadbytečnost implicitně vyplynula z části odůvodnění věnující se vázanosti trestním rozsudkem. Ve vztahu k ostatním výhradám (zejména námitce nesprávného použití §135 o. s. ř.) stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a tuto vadu neodstranila v dovolací lhůtě.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po podrobné rekapitulaci průběhu řízení a obsahu procesních úkonů (včetně převzetí podstatné části dovolání) namítá, že její dovolání nemělo být odmítnuto, neboť jeho přípustnost "opřela" o nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3321/15 [pozn. správně má být "I. ÚS 3324/15" (N 113/81 SbNU 771)] a ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 980/17 (N 97/85 SbNU 619), a protože konkrétními skutečnostmi namítala porušení svých základních práv, splnila podmínku přípustnosti dovolání.
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka též ve skutečnosti, že její dovolání bylo odmítnuto usnesením vydaným pouze předsedkyní senátu Nejvyššího soudu, nikoliv senátem.
7. Návrh na zrušení §135 odst. 1 o. s. ř. stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že bylo toto ustanovení v řízení použito a jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem její ústavní stížnosti, pro jeho rozpor s čl. 14, 17 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, s čl. 6, 13 a 14 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, s čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému usnesení již žádné neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Těžištěm sporu před obecnými soudy bylo posouzení, zda dohoda ze dne 5. 12. 2013 je platná, a jaký důsledek má její platnost na postavení stěžovatelky v dohodě ze dne 4. 11. 2015, resp. ve vztahu vzniklém na základě této dohody. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně opakuje svoji argumentaci uplatněnou již v dovolání, tedy že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání platnosti dohody, resp. jejího vlastnictví členských práv a povinností v bytovém družstvu. Kvůli tomuto pochybení tak došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Je namístě uvést, že jednotlivá zjištění učiněná krajským soudem i na základě provedených důkazů, vedla ke správně zjištěnému skutkovému stavu, bez pochybností o tom, kdo je nositelem členských práv a povinností v bytovém družstvu. Stěžovatelčiny důkazní návrhy byly již v řízení před krajským soudem shledány nadbytečné i se zdůvodněním této nadbytečnosti v odůvodnění rozsudku. Neobstojí proto argumentace stěžovatelky namítající nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, jakož i to, že soud nehodnotil provedené důkazy a své skutkové i právní závěry přejal z trestního rozsudku. Rozsudek krajského soudu má veškeré zákonné náležitosti, tj. obsahuje uvedení toho, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřili žalovaní, též uvedení toho, které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, je z něho zřejmý i důvod, pro nějž neprováděl další dokazování, a také to, jaký učinil krajský soud závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli zaručoval úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila, porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Námitka stěžovatelky, že její dovolání nemělo být odmítnuto, protože konkrétními skutečnostmi namítala porušení svých základních práv, a tudíž splnila podmínku přípustnosti dovolání, je zjevně neopodstatněná, neboť nerespektuje relevantní judikaturu Ústavního soudu [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16 (ST 45/87 SbNU 905); 460/2017 Sb.], podle níž může být jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelčina námitka, že napadené usnesení bylo vydáno pouze předsedkyní senátu Nejvyššího soudu, nikoliv senátem, je prima facie nepatřičná. Napadené usnesení totiž vydal senát Nejvyššího soudu složený z předsedy senátu JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové, a jeho písemné vyhotovení podepsal předseda senátu. Námitka, že napadené usnesení vydala pouze předsedkyně senátu, zůstala v ústavní stížnosti z textu jejího návrhu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2285/22.
14. K použití §135 o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil v nálezech ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607) a ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 46/10 (N 178/67 SbNU 163), a to v návaznosti na právo být slyšen, které je součástí řádného ("spravedlivého") procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V navazujícím předmětném civilním řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, jako žalovaná, bylo provedeno dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které byly zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci. Civilní soudy tak postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu, je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení §135 odst. 1 o. s. ř. odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu