ECLI:CZ:US:2023:4.US.3116.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 8 Tdo 623/2022-505, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2022 č. j. 3 To 515/2021-437 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2021 č. j. 18 T 72/2020-369, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným fyzicky napadli poškozeného, který je vezl automobilem, při zastavení u rybníka s úmyslem odcizit mu jeho věci. V důsledku úderů pěstí a kopání do hlavy poškozený opakovaně spadl do rybníka. Poté mu odcizili oblečení a peněženku s platební kartou a doklady. Následně poškozeného výhrůžkami a fyzickým násilím donutili nasednout zpět do auta a odvézt je do Č., kde se mu po několika hodinách podařilo v důsledku nepozornosti obou obžalovaných jim ujet. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi samotného stěžovatele, poškozeného a dalších svědků, jakož i listinných důkazů. Před soudem byla čtena toliko výpověď poškozeného z přípravného řízení, neboť se opakovaně nepodařilo zajistit jeho přítomnost při hlavním líčení. Soud ho opakovaně předvolal a snažil se ho nechat předvést. Následně po něm nechal vyhlásit celostátní pátraní, avšak Policie České republiky, jakož i další orgány veřejné moci, nedokázaly pobyt svědka určit, když tři roky nekontaktoval své rodiče. Podařilo se pouze zjistit, že na podzim 2020 měl odletět do Londýna ve Velké Británii. Stěžovatel se doznal k tomu, že poškozeného fyzicky napadl, přičemž důvodem mělo být to, že poškozený mu nahlédl do mobilního telefonu a nevhodným způsobem kontaktoval jeho partnerku. Jeho obhajobě, že poškozenému nic neodcizil, však soud neuvěřil. Verzi poškozeného z větší části podporují další nepřímé důkazy, o jejichž obsahu nelze pochybovat. V těch částech, kde zůstala výpověď poškozeného osamocená (odcizení hodinek a užití nože a sekáčku k vydírání), ji soud nevzal podle pravidla in dubio pro reo jako dostatečný důkaz o vině.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obžalovaní a státní zástupkyně. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil výroky o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců. Jde-li o skutková zjištění o vině, pak se krajský soud ztotožnil s hodnocením okresního soudu. Ani krajský soud nezískal informace o pobytu poškozeného, aby ho bylo možno vyslechnout. Zároveň nebylo z žádného důkazu možno dovodit, že by jeho věrohodnost byla podstatně ovlivněna užíváním drog.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V závěrech soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádné relevantní pochybení. Především mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů není relevantní nesoulad. Soudy nižších instancí rovněž neporušily pravidlo in dubio pro reo. Soudy se také vypořádaly s námitkami obhajoby. Za nezákonný postup Nejvyšší soud nepovažoval, byla-li výpověď poškozeného přečtena z protokolu. Soudy vyvinuly značné úsilí ke zjištění místa pobytu poškozeného, přičemž získaly pouze obecnou informaci o jeho pobytu v zahraničí. Jeho výslech v hlavním líčení tak nebylo možno obstarat. Za takové situace bylo namístě přečíst protokol o jeho výpovědi v přípravném řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Soudy nesprávně vycházely z protokolu o výpovědi poškozeného, ačkoliv existovaly informace, že se svědek nachází na území konkrétního státu. Soudy však neučinily ani pokus k jeho vypátrání a spokojily se pouze s obecnou informací o nemožnosti jeho výslechu. Stěžovatel uvádí, že poškozený úmyslně uvedl orgánům činným v trestním řízení nepravdivé údaje o svém pobytu a svých poměrech, čímž vyjádřil svou neúctu k trestnímu řízení a právům obviněných. Soudy se pak dostatečně nezabývaly věrohodností poškozeného a zjevně přehlížely skutečnosti (braní drog, motivaci poškozeného, pobyt v psychiatrické léčebně atd.), které ji zpochybnily. Stejně tak nezohlednily zjevné rozpory v jeho výpovědi. V takové situaci nelze podle stěžovatele dávat silný význam několika nepřímým důkazům z místa činu. Kupříkladu je podle stěžovatele nelogické, aby věci, kterých se údajně násilím zmocnil, rozházel po okolí. Svým hodnocením důkazů porušily soudy princip presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
9. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v trestním řízení, aniž by reflektoval obsáhlé odůvodnění, kterým soudy na jeho obhajobu reagovaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance trestního soudnictví, které mu však nenáleží. Ústavní soud proto na ústavně souladnou argumentaci obecných soudů odkazuje, neboť se obsáhle vypořádaly s námitkami o (ne)možnosti vyslechnutí poškozeného, vliv chování poškozeného na jeho věrohodnost (přičemž postupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, nebyla-li jeho výpověď v některých částech podložena dalšími důkazy) a vyhodnocení rozporů mezi jednotlivými důkazy, jakož i vyvrácení obhajoby stěžovatele (a druhého obžalovaného).
11. Postupu obecných soudů tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelův vlastní náhled na obsah jednotlivých důkazů, přehlížející kontext celého důkazního řízení, je z hlediska ústavních principů soudního rozhodování irelevantní.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu