ECLI:CZ:US:2023:4.US.3129.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3129/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B.A.R. - REPTOFILIA, s. r. o., sídlem Mečíková 2892/12, Praha 10 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 30 Cdo 1766/2022-870, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 7 C 168/2012 se podává, že uvedený soud (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021 č. j. 7 C 168/2012-756 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 1 779 904,80 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v znění pozdějších předpisů, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 7 500 Kč a České republice částku 855,44 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2021 č. j. 12 Co 245/2021-830 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč.
4. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Nejvyšší soud vyšel z toho, že napadené rozhodnutí je založeno na třech samostatných závěrech, a to na neexistenci nesprávného úředního postupu, neexistenci nezákonného rozhodnutí a neprokázání tvrzené škody, a že se stěžovatelka v dovolání zaměřila na polemiku s názorem městského soudu o neprokázání existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a také neprokázání příčinné souvislosti mezi nimi a tvrzenou škodou, přičemž na jí vymezených otázkách napadené rozhodnutí výlučně nestojí. Obstál-li by za tohoto stavu další důvod, tj. neprokázání škody, který nebyl napaden, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo ve stěžovatelčiných právních poměrech promítnout. Námitku obsaženou v samotném závěru dovolání, která se týkala (ne)existence škody, Nejvyšší soud posoudil jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, shledal však, že tato neodpovídá jeho odůvodnění, neboť městský soud se touto otázkou zabýval, byť pro stručnost odkázal ve větší míře na rozsudek obvodního soudu. To podle Nejvyššího soudu postačuje, ledaže by účastník předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty, což se však nestalo, resp. stěžovatelka nic takového netvrdí. K tomu dodal, že stěžovatelce nic nebránilo v dovolání přednést předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů nedostály požadavku na řádné odůvodnění svých rozhodnutí, a Nejvyššímu soudu vytýká, že toto pochybení nenapravil. K tomu uvádí, že ve svém odvolání (na str. 10) poukázala na názory právní vědy, městský soud se však s tímto argumentem nevypořádal, a doplňuje, že i když je jí znám právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771), na který Nejvyšší soud odkázal, nelze ho bez dalšího na tuto věc použít. K tomuto nálezu uvádí, že se daným důvodem nezabýval, ačkoliv v dovolání (na poslední straně) jasně a srozumitelně uvedla, proč městský soud porušil její právo na spravedlivý proces, tedy že ve vztahu ke škodě je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se obvodní soud k otázce škody nevyjádřil vůbec či dostatečně. Stěžovatelka shrnuje, že z jí podaného dovolání bylo zřejmé, že pochybení městského soudu spatřuje v tom, že své rozhodnutí, jde-li o otázku (ne)existenci škody, neodůvodnil, přičemž tvrdí, že ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně vymezila dovolací důvod (tj. porušení práva na spravedlivý proces), z něhož má podle stěžovatelky nezbytně vyplývat přípustnost dovolání. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že podle judikatury Ústavního soudu jsou soudy povinny při posuzování podání účastníků volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, což platí i pro dovolací řízení. Odmítnutí dovolání lze tudíž akceptovat jen v případech podání, která nevyvolávají pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů s tím, že žaloba na náhradu škody byla podána před více jak 10 lety, přesto však soudy nebyly s to vydat řádně odůvodněné rozhodnutí. Nad rámec své výchozí námitky, kterou má být porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelka tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno i její právo na náhradu škody způsobené nezákonným postupem správního orgánu. Zdůvodňuje to tím, že i na první pohled zákonná intepretace či aplikace podústavních právních předpisů může vybočit z mezí ústavnosti a zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny nedává zákonodárci ani orgánům aplikujícím právo neomezenou volnost. V posuzované věci podle jejího názoru soudy ignorovaly vady v postupu správního orgánu, resp. pochybení "sváděly" na ni a ignorovaly průtahy řízení vzniklé z důvodu na straně správního orgánu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení již k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Úvodem je třeba poznamenat, že z §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plyne, že z dovolání (posuzovaného podle jeho obsahu) se musí podávat konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a k této otázce musí být uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání je dovolatelem považován za splněný a případně (v závislosti na konkrétním předpokladu) proč tomu tak má být, a to specifikací judikatury Nejvyššího soudu, event. i Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3438/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Nesprávný pak je stěžovatelčin názor, podle kterého přípustnost dovolání (§241a odst. 1 ve spojení s §237 o. s. ř.) vyplyne z vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Jde o dvě samostatné, byť věcně úzce spojené náležitosti dovolání, na jejichž uvedení je třeba trvat. Na tomto požadavku nic nemění, zda se měl odvolací soud dopustit nesprávného právního posouzení dosahujícího ústavněprávní roviny či nikoliv.
10. Jak dále vysvětlil již Nejvyšší soud, je-li rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na více samostatných rozhodovacích důvodech (tak tomu bylo v posuzované věci, kdy stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta jednak z důvodu neexistence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, jednak neexistence, resp. neprokázání škody), dovolání musí obsahovat obligatorní náležitosti u každého z nich, v opačném případě je nelze považovat za přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí by bylo možno podrobit přezkumu jen co do toho důvodu, u něhož jsou tyto náležitosti naplněny, takže i kdyby bylo shledáno v příslušném bodu důvodným, nemohlo by to mít na výsledek dovolacího řízení žádný vliv.
11. Stěžovatelka nezpochybňuje, že dovolání ve vztahu k jednomu z důvodů, na nichž byl rozsudek městského soudu postaven, tj. neexistence (neprokázání) škody, tyto zákonem stanovené náležitosti neobsahovalo, argumentuje však tím, že bylo nepřezkoumatelné, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že se touto námitkou nezabýval. To však neodpovídá skutečnosti, neboť Nejvyšší soud se s ní náležitě vypořádal, když jako dostačující shledal stručné odůvodnění městského soudu doplněné odkazem na řádné odůvodnění rozsudku obvodního soudu a na to, že stěžovatelka žádné nové argumenty nebo důkazy městskému soudu již nepředložila, přičemž toto posouzení nijak se závěry Ústavního soudu plynoucími ze zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15 nekoliduje. Námitku, že v odvolání argumentovala názorem právní vědy, se kterou se městský soud nevypořádal, vznáší až v ústavní stížnosti, aniž by ji předtím uplatnila v dovolání (k tomu viz i níže).
12. Navíc námitka nepřezkoumatelnosti by zde mohla mít význam za předpokladu, že by v důsledku této vady stěžovatelka nemohla náležitě bránit svá práva v dovolacím řízení, zde konkrétně podat dovolání tak, aby obsahovalo požadované náležitosti. Nejvyšší soud se uvedenou problematikou zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelka žádnou újmu na svých právech neutrpěla, neboť jí nic nebránilo přednést v dovolání předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka žádnou konkrétní výhradu v daném ohledu neuplatnila, Ústavní soud nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout. K tomu dodává, že překážkou toho není ani případná absence výslovné reakce odvolacího soudu na argumentaci názorem právní vědy; zmíněný argument bylo možné (znovu) uplatnit v dovolání v rámci zdůvodnění toho, proč dovolatel pokládá právní názor odvolacího soudu za nesprávný (§241a odst. 3 o. s. ř.). Nezbývá tedy než uzavřít, že to nebyl postup Nejvyššího soudu, nýbrž stěžovatelky, který způsobil, že podané dovolání nemohlo být (ani kvazi)meritorně projednáno, a tudíž tvrzenému porušení práva na přístup k (dovolacímu) soudu přisvědčit nelze.
13. Stěžovatelka také poukazuje na průtahy soudního řízení, z ústavní stížnosti však není patro, proč by měly vést k neústavnosti samotného rozhodnutí, jehož zrušení se domáhá, a tudíž ani v tomto bodu ji nelze považovat za opodstatněnou.
14. Totéž platí i pro námitku porušení ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť Nejvyšší soud se v napadeném usnesení výkladem a použitím podústavního práva na posuzovanou věc městským (a obvodním) soudem nemohl z výše uvedeného důvodu zabývat.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu