ECLI:CZ:US:2023:4.US.3190.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3190/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem, sídlem Na Doubkové 1249/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 4 Tdo 139/2022-1544, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021 sp. zn. 7 To 264/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. května 2021 sp. zn. 51 T 156/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně uvedeno, tak, že jako předsedkyně představenstva akciové společnosti podala správci daně nepravdivá dodatečná přiznání k DPH s úmyslem vylákat od správce daně celkovou částku ve výši 3 422 338 Kč, ačkoliv si byla vědoma, že vykázaná plnění, spočívající v pracích souvisejících s instalací dieselgenerátorových stanic v jaderné elektrárně, nesplňují podmínky pro zařazení do tzv. režimu přenesené daňové povinnosti. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl okresní soud na základě svědeckých výpovědí (zaměstnanců správce daně a obchodní společnosti, pro niž měla společnost řízená stěžovatelkou vykonávat subdodavatelské práce) a listinných důkazů (stavebního deníku, faktur a listin správce daně). Z nich vyplynulo, že stěžovatelka se pokusila za společnost uplatnit režim tzv. přenesené daňové povinnosti, ač práce, které vykonávala, uplatnění tohoto režimu nezakládaly. Instalovaná elektrická zařízení sloužící k provozu dieselgenerátorů nejsou nedílnou součástí budovy a lze je odvézt a demontovat. Proto se podle ustálené praxe v takovém případě neuplatní režim přenesené daňové povinnosti. Soud dospěl k závěru, že uvedené generátory nejsou nezbytnou součástí nemovitosti, neboť jaderná elektrárna, kde byly nainstalovány, funguje i bez nich. Plní pouze záložní funkci v případě určitých bezpečnostních situací. V situaci nejasností (kterých si byla vědoma) se měla stěžovatelka obrátit na Generální finanční ředitelství s žádostí o zařazení předmětu činnosti do režimu přenesené daňové povinnosti.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o trestu a sám stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Přitom se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Stěžovatelčinu obhajobu považoval za důkazně nepodloženou. Uvedl, že stěžovatelka nejprve postupovala v souladu se zákonem, neboť řádně odvedla příslušnou daň, aby následně z nevysvětlených důvodů požadovala její vrácení. Předložená dodatečná daňová přiznání byla způsobilá uvést správce daně v omyl, neboť neuváděla skutečnosti umožňující vyhodnotit povahu prováděných prací. Odhalit neoprávněnost jejího požadavku bylo možné jen na základě hloubkových kontrol, při nichž ani stěžovatelka neposkytla součinnost.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Neoprávněnost stěžovatelčina požadavku na vrácení daně vyplývá z ustálené praxe jak v České republice, tak judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Z nich lze pak dovodit závěr, že instalované mobilní dieselgenerátory nejsou nedílnou součástí budovy. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný extrémní rozpor. Naopak stěžovatelka v dovolání celou řadu důkazů tendenčně opomíjí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud se nesprávně odmítl zabývat klíčovou otázkou, zda jsou uvedené dieselgenerátory nedílnou součástí stavby, anebo mobilním zařízením. Takové posouzení je podle stěžovatelky právní, a nikoliv skutkové povahy. Pojem "nedílná součást stavby" je pojmem užitým v zákoně o dani z příjmu a vykládaným v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Skutečnost, že jde o mobilní zařízení, sama o sobě nevylučuje, aby šlo o nedílnou součást stavby. Naopak se daný pojem podle stěžovatelky týká pouze mobilních věcí, které jdou (teoreticky) od nemovitosti oddělit (demontovat). Stěžovatelka v trestním řízení předložila čtyři kolaudační rozhodnutí, která se týkala dieselgenerátorových stanic, přičemž z nich vyplývá, že jde o součást stavby. Obecné soudy z nich však nevyvodily žádné relevantní závěry. Z fotodokumentace je pak zřejmé, že samotné generátory nelze vzhledem k jejich umístění a velikosti vyjmout z podzemních kontejnerů, v nichž byly umístěny. Přemístění celého kontejneru by pak podle stěžovatelky představovalo zásadní zásah do stavby. Soudy však tyto důkazy ignorovaly.
6. Dále stěžovatelka namítá, že soudy ke svým skutkovým závěrům dospěly bez dostatečné opory v provedených důkazech. Rozhodnutí lze tak považovat rovněž za překvapivá. Popis skutku v napadeném rozsudku neobsahuje podle stěžovatelky žádné jednání, které by bylo možné označit za "podvodné", což je nezbytná podmínka pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Naopak stěžovatelka v předložených fakturách přesně vymezila povahu plnění odpovídající skutečnosti. Nedostatky popisu skutku pak Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu bagatelizoval. Naplnění subjektivní stránky daného trestného činu tak nejen není zřejmé z popisu skutku, ale nebylo prokázáno ani žádným z provedených důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, aniž by však fakticky brala na zřetel způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Ústavní stížnost tak reálně polemizuje pouze s částmi či "útržky" argumentace soudů, aniž by zohledňovala jejich celkový kontext. Totéž pak platí u námitek nesprávně vyhodnoceného skutkového stavu, u nichž stěžovatelka přehlíží celou řadu provedených důkazů. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat obvyklé rozpory mezi jednotlivými důkazy (např. výpovědí obžalovaného a svědka).
11. Trestní soudy v dané věci především podaly autonomní a logické závěry k výkladu daňových předpisů. Vyčerpávajícím způsobem přitom vysvětlily důvody, pro něž nebylo možno rozumně uvažovat o tom, že by společnosti ovládané stěžovatelkou náležela tzv. vratka daně. Tyto své právní závěry pak opřely o vlastní vyhodnocení prováděných prací, a dospěly k logickému závěru, že popisované dieselgenerátory, na jejichž součástech stěžovatelkou ovládaná společnost pracovala, nejsou nedílnou součástí stavby. Soudy v tomto směru vyšly jak ze svědeckých výpovědí, tak z listinných důkazů, přičemž jde o hodnocení ústavně přípustné (nikoliv extrémně rozporné s obsahem důkazů). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám hodnotil, co je nedílnou součástí stavby. Zda jde o tzv. nedílnou součást stavby, či nikoliv, přezkoumal i Nejvyšší soud (str. 8 a 9 napadeného usnesení), a nelze tedy přisvědčit námitce, že se Nejvyšší soud tímto právním hodnocením nezabýval.
12. Přisvědčit nelze ani námitce (viz sub 6), že by soudy pro své závěry neměly dostatečnou oporu v provedených důkazech. Stěžovatelka zpochybnila především neprokázání naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu (tedy úmyslné zavinění). Její naplnění však soudy podle Ústavního soudu přesvědčivě dovodily z nepřímých důkazů (okolností stěžovatelčina jednání, jejího vzdělání, komunikace s dalšími osobami atd.) a popsaly (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu a body 10 a 11 rozsudku městského soudu). Relevantní není z ústavněprávního hlediska ani námitka, že z tzv. skutkové věty nevyplývá konkrétní "podvodný" způsob odpovídající jednomu ze způsobu spáchání trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Podle Ústavního soudu nevyplývá povinnost soudu zahrnout takový popis do skutkové věty z žádného právního předpisu. Podstatné je, aby skutková věta obsahovala naplnění znaků skutkové podstaty podle §240 trestního zákoníku (v dané věci tedy úmyslný pokus o vylákání neoprávněné daňové výhody), což v dané věci bylo splněno způsobem, aby dané jednání nebylo zaměnitelné s žádným jiným. V každém případě nicméně platí, že pouhé procesní pochybení v tzv. skutkové větě nezakládá zásadně porušení základních práv a svobod, neboť není zásahem v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. K totožnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu