ECLI:CZ:US:2023:4.US.3239.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3239/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 625/2022-834, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2022 sp. zn. 9 To 49/2022 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. prosince 2021 č. j. 3 T 103/2021-735, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že od července 2019 do ledna 2021 převážně v místě svého bydliště opakovaně poskytl (prodal nebo daroval) nejméně čtyřem osobám pervitin nebo marihuanu v celkovém množství převyšujícím 1 gram pervitinu a 2 gramy marihuany. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trestu propadnutí věci (mobilního telefonu). Dále okresní soud podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku rozhodl o zabrání vyjmenovaných věcí sloužících k přípravě drog. Stěžovatel se k poskytování drog uvedeným osobám v podstatě doznal, avšak podle jeho obhajoby šlo o bezplatné poskytnutí drogy mezi osobami, které obě látky po mnoho let užívaly. Vzhledem k nevěrohodnosti výpovědi svědka, kterému měl stěžovatel nejvíce pervitinu poskytnout, vycházel soud, šlo-li o množství poskytnuté drogy, z doznání stěžovatele. Stěžovatel byl v roce 2018 odsouzen za spáchání obdobného trestného činu k podmíněnému trestu odnětí svobody. Celkem má v rejstříku trestů pět záznamů. Především z toho důvodu soud stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Jde-li o námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů (jeden ze svědků, kterému měl stěžovatel poskytnout pervitin, ho u hlavního líčení nepoznal a popsal jako pachatele odlišnou osobu), odkázal Nejvyšší soud na vyjádření soudů nižších stupňů, které daného svědka přesvědčivě označily za nevěrohodného. Soudy v této části skutku vycházely z obsahu stěžovatelova doznání, které se v kontextu ostatních důkazů (včetně výpovědi daného svědka v přípravném řízení) ukázalo být věrohodným. Takový postup nebyl podle Nejvyššího soudu protiprávní. Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil i v právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Soudy rovněž správně posoudily společenskou škodlivost tohoto jednání a možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stěžovatel poskytl drogy několika osobám (byť v menším množství) a dopustil se drogové kriminality již v minulosti, přičemž současného jednání se dopustil ve zkušební době.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy jeho jednání vyhodnotily bez přihlédnutí k zásadě subsidiarity trestní represe a společenské škodlivosti daného jednání. Stěžovatel byl odsouzen za to, že poskytl bez jakéhokoliv "obchodního" úmyslu svým přátelům ve velmi malém rozsahu drogy ze svých vlastních zásob, které s nimi rovněž užíval. Tím soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž musí naplnění podmínek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zkoumat i u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat. V dané věci uložený trest neodpovídá závažnosti spáchaného jednání. Jde-li o část popisu skutku, podle níž měl stěžovatel poskytnout pervitin dalšímu svědkovi, nebylo jeho spáchání stěžovatelem dostatečně prokázáno. Z provedených důkazů nevyplývá, zda měl stěžovatel této osobě drogu prodat nebo darovat. Sám svědek stěžovatele neoznačil za osobu, která by mu drogy poskytla. I v tomto případě však jde o velmi malé množství drog, pročež měly soudy uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. K tomu je třeba v podrobnostech uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před soudy. Ty se přitom s oběma námitkami obsaženými v ústavní stížnosti výslovně vypořádaly. V tomto ohledu je třeba k námitce extrémního rozporu mezi výpovědí svědka a závěry okresního soudu odkázat na bod 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a k námitce nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe na bod 17 téhož usnesení. Tyto okolnosti však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezohlednil.
10. Závěrům obecných soudů proto nemůže Ústavní soud vytknout neústavnost jejich postupu či rozhodnutí. Naopak je třeba poukázat na to, že stěžovatel ve svých úvahách zlehčuje společenskou škodlivost svého jednání, jehož se navíc dopustil ve zkušební době po odsouzení za obdobnou kriminalitu. Jednání, jehož se dopustil, nepředstavovalo žádné jednorázové vybočení z řádně vedeného života, jak by se mohlo z popisu skutkového stavu v ústavní stížnosti zdát. Uplatnění prostředků trestní represe (včetně nepodmíněného trestu odnětí svobody) tak nelze podle Ústavního soudu brát jako neústavní exces.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu