ECLI:CZ:US:2023:4.US.3290.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3290/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti příkazu k zatčení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1691 a evropskému zatýkacímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1692, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
I. Příkazem k zatčení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1691 a evropským zatýkacím rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1692 byla porušena osobní svoboda stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Příkaz k zatčení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2022 č. j. 48 T 8/2020-1691 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 12. 2022 a doplněna podáními ze dnů 7. 12. 2022, 20. 12. 2022 a 24. 4. 2023, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhl, aby byla po dobu řízení před Ústavním soudem odložena vykonatelnost napadeného příkazu k zatčení.
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 86/2015 Sb., spáchaný dílem samostatně, dílem formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a v řízení před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") vedeným pod sp. zn. 48 T 8/2020 má postavení obžalovaného. Obžaloba byla podána dne 27. 7. 2020 a první hlavní líčení ve věci bylo zahájeno dne 24. 5. 2021, před skončením dokazování však došlo ke změně ve složení senátu (u přísedících) a dokazování muselo být opakováno. Poté, co nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu, se konalo několik hlavních líčení. I když se konala v nepřítomnosti obžalovaných, vždy byli přítomni jejich právní zástupci. Hlavní líčení konané dne 5. 10. 2022, z něhož se stěžovatel také omluvil, bylo přerušeno za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí do 10. 10. 2022.
3. Dne 6. 10. 2022 vydal krajský soud podle §69 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, příkaz k zatčení stěžovatele č. j. 48 T 8/2020-1691. Způsob, jakým byl příkaz formulován, vycházel ze vzoru. Skutek, pro který je stěžovatel stíhán, byl v tomto příkazu stručně popsán slovy "padělání bankovek, vylákání peněz z poškozených", bylo uvedeno, že stíhání je vedeno pro trestný čin "§209/1, 5a) tr. zákoníku, padělání a pozměnění peněz §233/2 tr. zákoníku" a vydání příkazu bylo odůvodněno slovy "§67 písm. b), c) tr. řádu - jak vyplynulo z probíhajícího trestního řízení, pokračuje i se spoluobžalovanými v páchání trestné činnosti, ovlivňuje poškozené". V návaznosti na tento příkaz byl téhož dne podle §193 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vydán také evropský zatýkací rozkaz č. j. 48 T 8/2020-1692. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 10. 10. 2022 č. j. 48 T 8/2020-1707, který z důvodu podání odvolání nenabyl právní moci, uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Také bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí a stěžovateli byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
4. Stěžovatel byl dne 20. 10. 2022 na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen v Bratislavě ve Slovenské republice, bylo rozhodnuto o jeho předběžné vazbě a posléze byl předán do České republiky. Krajský soud rozhodl na vazebním zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o propuštění stěžovatele ze zatčení na svobodu, neboť nezjistil důvody pro jeho vzetí do vazby. Podle protokolu o vazebním zasedání krajský soud vydal příkaz k zatčení z důvodu indicií, že stěžovatel kontaktuje poškozené J. J. a V. N. Poškození se navíc vymlouvali a nedostavovali se k soudu. Bylo třeba si vyjasnit, zda je J. J. v kontaktu s obžalovanými a zda si půjčuje peníze kvůli dalším obchodům s nimi. Krajskému soudu bylo doručeno také podání od M. N., v němž bylo vysloveno důvodné podezření, že se oba obžalovaní dopustili trestného činu. Vzhledem k tomu, že obžalovaní nereagovali na příkaz k zatčení, byl realizován evropský zatýkací rozkaz. Na vazebním jednání pak krajský soud podle §197 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, ve znění účinném do 31. 12. 2022, odvolal napadený evropský zatýkací rozkaz. Také odvolal napadený příkaz.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zpochybňuje důvody k vydání napadeného příkazu k zatčení i evropského zatýkacího rozkazu. Podle jeho názoru zatčení nebylo nezbytné k zajištění jeho přítomnosti u výslechu, což je podmínka podle §69 odst. 1 trestního řádu. Sám byl totiž v průběhu řízení ve věci slyšen a jeho výpověď byla na jednání konaném dne 14. 4. 2022 čtena. Později již nebyl předvolán k výslechu. Písemnosti si přebíral a měl také zvoleného obhájce, jehož prostřednictvím s krajským soudem komunikoval.
6. Příkaz k zatčení měl být v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu [nález ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3700/16 (N 87/85 SbNU 489); všechna v tomto nálezu odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] odůvodněn pouze odkazem na §67 odst. b) a c) trestního řádu, ačkoli správně měl vedle tohoto odkazu obsahovat i přesný popis důvodů, pro které se vydává. Konstatování pokračování v páchání trestné činnosti a ovlivňování poškozených žádným odůvodněním není. Stěžovateli není jasné, jak měl se spoluobžalovaným takto jednat, když navíc v době vydání příkazu k zatčení již dokazování bylo v hlavním líčení ukončeno. Vzhledem k opakování hlavního líčení byli svědkové slyšeni dokonce opakovaně. Za této situace tak k žádnému ovlivňování svědků či poškozených nemohlo dojít. V příkazu k zatčení absentují jakékoli úvahy o tom, zda krajský soud zvažoval použití mírnějších prostředků. Povinnost tyto úvahy uvést přitom vyplývá z nálezu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 609/22. Není zřejmé, čeho chtěl krajský soud zatčením vlastně dosáhnout.
7. V závěrečné části napadeného příkazu k zatčení je uvedena instrukce ve znění "dodání do vazby budiž neprodleně oznámeno Krajskému soudu v Brně k č. j. 48 T 8/2020". V příkazu je tak podle stěžovatele zcela nepřípustně předvídáno, že bude umístěn do vazby, o čemž však ještě jen bude rozhodováno. Tato skutečnost svědčí o zaujatosti soudce, který vydal příkaz k zatčení. Stěžovatel upozorňuje také na to, že obratem po vydání příkazu k zatčení byl vydán evropský zatýkací rozkaz, který je ve smyslu §193 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních standardně vydáván až po uplynutí 6 měsíců od vydání vnitrostátního příkazu k zatčení.
8. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil o podání popisující jeho vzetí do předběžné vazby ve Slovenské republice. Navzdory tomu, že byl zbaven osobní svobody již dne 20. 10. 2022, do podání ústavní stížnosti nebylo krajským soudem rozhodnuto o tom, zda má nebo nemá být vzat do vazby. Sám musel urgovat také doručení rozsudku.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
9. Ústavnímu soudu byly k žádosti soudce zpravodaje zaslány některé části spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 8/2020. Krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") byly vyzvány k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2023 stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Ve věci sice bylo provedeno obsáhlé dokazování, před jeho skončením však došlo ke změně ve složení senátu (u přísedících). Dokazování se tak muselo opakovat, přičemž obžalovaní nesouhlasili s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení. Provedení důkazů bránil i jejich zájem na uzavření dohody o vině a trestu, byť nakonec uzavřena nebyla. Při dalším hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2022, na němž byl sdělen výsledek jednání o uvedené dohodě, krajský soud sdělil stěžovateli i dalšímu obžalovanému, že jejich přítomnost je nutná a trvá na tom, aby se k hlavnímu líčení dostavovali. Obžalovaní se ale vždy omluvili a nedostavili, což se týkalo i hlavního líčení konaného dne 5. 10. 2022.
11. Možné vazební důvody měly podle krajského soudu spočívat v tom, že informace o další trestní činnosti vyplynula ze sdělení dvou osob a z anonymního dopisu adresovaného uvedenému soudu. Tvrzení jednoho z poškozených, že jiný poškozený se úmyslně vyhýbá soudu, se potvrdila. Poškození při svém posledním výslechu měnili své výpovědi nebo si na věc nepamatovali. Příkaz k zatčení byl vydán na předepsaném vzoru. Vyplývá z něj, že jeho důvodem nebylo vyhýbání se nebo maření trestního řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemá ani přechodné bydliště na území České republiky, byl vydán evropský zatýkací rozkaz, který má rovněž předepsanou formu. Je z něj patrné, pro jaký skutek je stěžovatel stíhán, neboť je v něm uveden plný popis skutku, jak byl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě. Příkaz k zatčení ani evropský zatýkací rozkaz se nedoručují účastníkům řízení, ale pouze příslušným policejním složkám, příp. následně státu, v něm byla osoba, na kterou byl evropský zatýkací rozkaz vydán, zadržena. Neuvádí se v něm ani podrobnosti týkající se vydaného příkazu k zatčení na území České republiky. Skutečnost, že po vydání evropského zatýkacího rozkazu došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, není žádnou podstatnou změnou. Trestní řízení nebylo pravomocně skončeno a pochybnosti o ovlivňování poškozených i páchání další trestné činnosti nebyly rozptýleny. Není vyloučeno, že odvolací soud bude chtít opětovně vyslýchat tyto poškozené. Stěžovatel měl vědomost o příkazu k zatčení a kdykoli ve vazebním zasedání mohl uvést veškeré námitky, které nyní vtělil do ústavní stížnosti. Krajský soud by se s nimi byl vypořádal.
12. K námitce nedoručení vyrozumění o vyhlášení rozsudku krajský soud uvedl, že jde o námitku procesního charakteru, kterou by se měl případně zabývat odvolací soud. Námitka týkající se doby zadržení stěžovatele ve Slovenské republice směřuje vůči postupu tamních orgánů. Žádost krajského soudu o oznámení dodání do vazby měla sloužit jen tomu, aby byl o případném vzetí do vazby na základě realizovaného příkazu k zatčení uvědomen orgán, který příkaz k zatčení vydal.
13. Krajské státní zastupitelství se podáním ze dne 23. 1. 2023 podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
14. Stěžovatel reagoval na vyjádření krajského soudu podáním ze dne 6. 3. 2023. Zdůraznil, že nemařil průběh soudního řízení. Účast u hlavního líčení byla jeho právem, jehož se vzdal, aniž by tím jakkoli narušoval činnost soudu a průběh hlavního líčení. Důvodem příkazu k zatčení nemůže být neúčast stěžovatele na několika hlavních líčeních. Za rozhodné nelze označit ani jiné tvrzené důvody vazby. Jde-li o důvod podle §67 písm. b) trestního řádu, ten může být naplněn jen při důvodné obavě z působení na dosud nevyslechnuté svědky, tedy nikoli za situace, kdy již prakticky všichni svědci byli slyšeni ještě před změnou senátu a bylo ukončeno i opakované provádění důkazů. Tvrzení, že svědka může chtít v budoucnu vyslechnout také odvolací soud, je nesmyslné. Odvolací soud doplňuje dokazování spíše výjimečně a nelze apriorně vycházet z myšlenky, že bude celý proces dokazování opakovat. Navíc i sám trestní řád u tohoto vazebního důvodu stanovuje nejvyšší možnou dobu, po kterou může vazba trvat, což svědčí o tom, že by soudy měly úkony provádět bez zbytečného prodlení. Ve vztahu k §67 písm. c) trestního řádu krajský soud neuvedl nic konkrétního, z čeho by mohla vzniknout důvodná obava z pokračování v trestné činnosti. Určitě takovýto závěr nelze činit na základě anonymních či vágních sdělení. Krajský soud se prakticky žádnými vazebními důvody nezabýval ani na vazebním zasedání, ani v tomto duchu nebyly kladeny na stěžovatele dotazy. Postup soudu byl zcela evidentně excesivním, důsledkem čehož bylo, že stěžovatel byl po dobu přesahující dva měsíce omezen na svobodě (a to navíc ještě v období vánočních svátků).
15. Podáním ze dne 24. 4. 2023 upřesnil, že navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně zaručených základních práv napadenými rozhodnutími a zrušil napadený příkaz k zatčení. Zároveň již netrvá na odkladu vykonatelnosti tohoto příkazu.
16. Protože od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud rozhodl ve věci podle §44 zákona o Ústavním soudu, bez jeho nařízení.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud odvolal napadený příkaz k zatčení i evropský zatýkací rozkaz na vazebním zasedání konaném dne 31. 1. 2023. Odvolání příkazu k zatčení trestní řád neupravuje, jde však o opatření používané v rozhodovací praxi soudů, kterým je odvolán výkon tohoto příkazu, aniž by byl tento příkaz zrušen (srov. ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. §69 [Příkaz k zatčení]. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 784).
18. Přestože by tento závěr bylo možné vztáhnout i na odvolání evropského zatýkacího rozkazu, které krajský soud učinil s odkazem na §197 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, nelze přehlédnout, že jde o odkaz na nesprávné ustanovení zákona. Dne 1. 1. 2023 nabyla účinnosti novela zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech provedená zákonem č. 422/2022 Sb., podle níž je-li osoba dodána soudu nebo policejnímu orgánu, soud již nerozhoduje o odvolání evropského zatýkacího rozkazu podle §197 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, ve znění účinném do 31. 12. 2022. Podle §197 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2023, totiž evropský zatýkací rozkaz okamžikem dodání soudu nebo policejnímu orgánu pozbývá platnosti. Stěžovatel byl takto dodán až po tomto datu, pročež nastal uvedený právní následek.
19. Pozbytí platnosti ovšem nemění nic na tom, že právě napadený evropský zatýkací rozkaz byl základem pro zásah do osobní svobody stěžovatele, byť byl tento zásah následně proveden orgány jiného členského státu Evropské unie, a že stěžovateli nemůže být odepřen jeho přezkum. Pozbytí platnosti evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že zanikl jeho účel, nelze klást na roveň jeho zrušení pro nezákonnost, potažmo neústavnost. Evropský zatýkací rozkaz sice již do budoucna nepůsobí právní účinky, zpětně však nepřestal být základem zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, k němuž došlo jeho realizací, a tudíž jeho přezkum v řízení o ústavních stížnostech nemůže být vyloučen. Odlišný výklad by znamenal odepření samotné možnosti ochrany ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud je proto příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti vůči oběma napadeným rozhodnutím, nemůže ale rozhodnout o zrušení napadeného evropského zatýkacího rozkazu, který již pozbyl platnosti [obdobně postupoval Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 189/17 (N 123/86 SbNU 103)].
20. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána tím, že i když příkaz k zatčení ani evropský zatýkací rozkaz nejsou konečnými rozhodnutími z hlediska trestního řízení jako celku, mají tuto povahu ve vztahu k dílčí ucelené fázi řízení. Ke zbavení osobní svobody zatčením dochází právě na základě těchto rozhodnutí, vůči kterým není možné uplatnit opravné prostředky, nebo se jinak domáhat jejich přezkumu v dalších fázích trestního řízení. Stěžovatel tedy neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a jeho ústavní stížnost není nepřípustná. Uvedené platí jak pro příkaz k zatčení [u něhož byla přípustnost ústavní stížnosti uznána bez podrobnějšího odůvodnění v nálezu sp. zn. II. ÚS 3700/16, srov. též nález ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1507/21], tak pro evropský zatýkací rozkaz. Není rozhodné, že u obou těchto rozhodnutí Ústavní soud v minulosti zaujal také odlišný právní názor k přípustnosti ústavní stížnosti vůči nim (např. usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 276/15, usnesení ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1109/20 nebo usnesení ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 249/21).
21. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřením účastníka řízení a příslušnými částmi spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti nezasahuje vždy, byla-li porušena "běžná" zákonnost nebo nastaly-li jiné nesprávnosti [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
24. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 4 věty první Listiny zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Uvedené požadavky ústavního pořádku může naplnit příkaz k zatčení, který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.
25. Předně je třeba uvést, že trestní řád obsahuje řadu nástrojů, jimiž orgány činné v trestním řízení dosahují účelu trestního řízení a které jsou přiměřené konkrétnímu jednání stíhaných osob. Přitom je nutno trvale posuzovat, zda ten který procesní nástroj odpovídá svou razancí konkrétní situaci, a zda není dostačující mírnější postup.
26. Jak Ústavní soud zdůraznil ve svých dosavadních rozhodnutích (nález sp. zn. II. ÚS 3700/16, body 11 a 12; nález sp. zn. IV. ÚS 1507/21, body 12 a 13), důvody zbavení osobní svobody, s kterými musí být jednotlivec při zatčení seznámen, je třeba rozumět jak skutkový, tak právní základ daného rozhodnutí. Hlavním smyslem těchto záruk je umožnit osobám zbaveným svobody efektivně se bránit před soudem a případně dosáhnout propuštění na svobodu. Každé zatčené osobě musí být sděleny základní právní a skutkové důvody omezení její osobní svobody, a to prostým, nikoli odborným jazykem, aby případně mohla své zatčení zpochybnit. Otázka, zda předaná informace byla z hlediska obsahu dostatečná, musí být hodnocena v každém jednotlivém případě podle jeho zvláštních okolností (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 8. 1990 ve věci Fox, Campbell a Hartley proti Spojenému království, č. 12244/86, 12245/86, 12383/86, bod 40; rozsudek ze dne 2. 10. 2008 ve věci Rusu proti Rakousku, č. 34082/02, bod 41; rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2016 ve věci Khlaifia a ostatní proti Itálii, č. 16483/12, bod 115).
27. Z hlediska výkladu čl. 8 odst. 4 Listiny a v něm zaručeného práva na odůvodnění příkazu k zatčení lze analogicky použít závěry Ústavního soudu, podle kterého způsob odůvodnění na základě pouhé citace zákonných norem činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že pouhý odkaz na příslušné ustanovení zákona lze akceptovat jen v jednoduchých případech, předvídá-li zákon "stručnost" odůvodnění. Není-li subsumpce pod zákonné ustanovení jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu, a nikoli se spokojit pouze s nicneříkajícím odkazem na příslušná zákonná ustanovení [viz např. nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14 (N 5/80 SbNU 55)].
28. Trestní řád "stručnost" příkazu k zatčení toleruje, ale jen při popisu skutku, pro nějž je obviněný stíhán. Kromě označení trestného činu naopak předvídá přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává (viz §69 odst. 2 trestního řádu). Podle §69 odst. 1 trestního řádu je podmínkou vydání příkazu k zatčení skutečnost, že je dán některý z důvodů vazby (§67 trestního řádu) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu.
29. Podle Ústavního soudu napadený příkaz k zatčení nesplňuje shora uvedené zákonné požadavky. Důvody, pro které se příkaz k zatčení vydává, se rozumí především konkrétní skutečnosti odůvodňující některý z důvodů vazby podle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu a okolnosti, z nichž se dovozuje nemožnost zajistit přítomnost obviněného u výslechu (srov. §69 odst. 1 trestního řádu). Závěr o některém z důvodů vazby, jenž představuje základní podmínku vydání příkazu k zatčení, je třeba uvést přímo v odůvodnění tohoto příkazu, jak to plyne z §69 odst. 2 trestního řádu. Má-li příkaz k zatčení obsahovat jejich přesný popis, pak je samotný odkaz na §67 písm. b) a c) trestního řádu, jak je uveden v napadeném příkazu k zatčení, zjevně nepostačující. Požadovanou specifikací těchto důvodů vazby není ani pouhé konstatování, že z probíhajícího trestního řízení vyplynulo pokračování stěžovatele v páchání trestné činnosti a ovlivňování poškozených, které rovněž nezahrnuje odkaz na žádné konkrétní skutečnosti. V napadeném příkazu k zatčení zároveň zcela chybí úvahy, na jejichž základě dospěl krajský soud k závěru, že přítomnost stěžovatele u výslechu nelze zajistit jinak.
30. Nejsou-li v příkazu k zatčení uvedeny konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho vydání, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí vydané v rozporu s §69 odst. 2 trestního řádu. Tímto rozhodnutím byl porušen čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny. O zbavení svobody bylo totiž rozhodnuto jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tím byl zároveň porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který požaduje, aby každé zbavení svobody bylo slučitelné s cílem chránit jednotlivce před svévolí (např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Francii, č. 11364/03, bod 72).
31. Za této situace Ústavní soud neposuzoval, zda důvody pro vydání příkazu k zatčení, které uvedl krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, opodstatňovaly tento postup, neboť takovéto vyjádření nemůže zhojit vytčené nedostatky napadeného příkazu k zatčení. Zbylé námitky stěžovatele pak Ústavní soud shledal nedůvodnými. Ze samotné poznámky, aby byl krajský soud informován o vzetí stěžovatele do vazby, nelze dovozovat podjatost soudce. Rovněž nebylo v rozporu s §193 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán dříve než 6 měsíců po vydání příkazu k zatčení. Uvedené ustanovení takovýto postup umožňuje, lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státě. Předpoklad, že se stěžovatel zdržuje ve Slovenské republice, byl nepochybně dán.
32. Závěr o porušení osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny lze vztáhnout i na napadený evropský zatýkací rozkaz, jenž byl vydán právě a výlučně za účelem realizace napadeného příkazu k zatčení.
VII.
Závěr
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a shledal porušení osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny oběma napadenýma rozhodnutími (výrok I.). Podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený příkaz k zatčení, který na rozdíl od evropského zatýkacího rozkazu nepozbyl platnosti (výrok II.). O návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného příkazu k zatčení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval. Po realizaci předání stěžovatele do České republiky již tento návrh nemohl být důvodný a vyhověním ústavní stížnosti se stal bezpředmětným, pročež na něm později netrval ani stěžovatel.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu