ECLI:CZ:US:2023:4.US.3292.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Indra-Šebesta v. o. s., sídlem Čechyňská 361/16, Brno, zastoupené Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2022 č. j. 27 Cdo 2426/2022-544 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 4 Cmo 198/2020-485, 4 Cmo 199/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Mencáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 4 Ústavy a jejího práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako insolvenční správkyně dlužníka - obchodní společnosti Simply s. r. o., sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město (dále jen "dlužník"), domáhala po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 116 000 Kč. Tuto částku měl vedlejší účastník v postavení statutárního orgánu dlužníka obdržet za prodej deseti kusů listinných akcií obchodní společnosti Simply a. s., avšak tyto v hotovosti obdržené prostředky podle stěžovatelky nevložil na její účet ani do pokladny. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") nejdříve rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 38 Cm 114/2016-285 žalobu zamítl. Po jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 6. 2019 č. j. 12 Cmo 128/2018-310 krajský soud žalobě vyhověl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 38 Cm 114/2016-386 ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 26. 3. 2020 č. j. 38 Cm 114/2006-397.
3. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným rozsudkem změnil v pořadí druhý rozsudek krajského soudu tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud zopakoval, že první rozsudek krajského soudu byl vrchním soudem zrušen proto, že nesprávně právně posoudil otázku rozložení důkazního břemene, přičemž je nepodstatné, zda je proti statutárnímu orgánu uplatňován nárok na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení; nicméně je třeba, aby vedlejší účastník prokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře, o čemž bylo třeba ho poučit podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vrchní soud vycházeje ze skutkových zjištění krajského soudu (viz zejména bod 2 napadeného rozsudku vrchního soudu) po částečném zopakování a doplnění dokazování zejména výslechem svědka Ing. Vicha, úředními záznamy o podání vysvětlení zúčastněných osob a účetními záznamy zjistil, že vedlejší účastník použil prostředky získané prodejem akcií na splacení půjčky dlužníka ve výši 1 200 000 Kč od Ing. Vicha, na kterou vystavil směnku a jako fyzická osoba ji avaloval. K půjčce byly vystaveny doklady, včetně smlouvy, které byly předány daňovému poradci; tyto účetní doklady byly zničeny s účetnictvím při povodni v kanceláři daňového poradce, směnka byla při splacení roztrhána. Zničení účetních dokladů při povodni nemohlo jít podle vrchního soudu vedlejšímu účastníkovi k tíži, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn dalšími důkazními prostředky, a to včetně protokolů o převzetí účetnictví. Tomu odpovídaly výpovědi svědků účastnících se transakcí (včetně daňového poradce a svědka, který půjčku zprostředkoval), které vrchní soud považoval za věrohodné a svou podrobností úměrné časovému odstupu od rozhodných událostí. Peníze z půjčky byly použity na výplaty provizí obchodním zástupcům a na financování provozních výdajů dlužníka. Vrchní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že použití půjčky nebylo potřeba vzhledem k dobrému finančnímu stavu dlužníka, neboť to neodpovídalo účetním záznamům, podle nichž v rozhodném období pasiva převyšovaly likvidní prostředky společnosti. Vrchní soud proto uzavřel, že vedlejší účastník neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Ke stěžovatelkou předestřeným otázkám Nejvyšší soud uvedl, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků řízení. Vrchní soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu na opakovaný výslech svědka, neboť vyložil, že odpadl důvod jeho výslechu. Ve zbytku stěžovatelka při formulaci otázek hmotného nebo procesního práva vycházela z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a formulovala otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo, případně obsahově brojila pouze proti způsobu hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky vrchní soud pochybil především tím, že ačkoli byl vedlejší účastník soudem poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k prokázání rozhodných skutečností, což neučinil, tak vrchní soud rozhodl odlišně od krajského soudu i od svého předchozího zrušujícího usnesení, tedy v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastník nedostál výzvě soudu, pouze odkazoval na přechozí vyjádření, nenahlédl do spisu kvůli výpisům z bankovních účtů, které byly zajištěny Policií České republiky, nepředložil nové důkazy, a to ani ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2022. Vrchní soud se s touto otázkou nevypořádal ani na jednání dne 23. 3. 2022, přičemž to bylo nařízeno právě za tímto účelem. Vrchní soud navíc oproti plánovanému výslechu svědka Ing. Drahého, který se z jednání omluvil, jednání za účelem jeho výslechu neodročil, neboť je i přes jeho předchozí, podle stěžovatelky rozporné výpovědi, shledal nadbytečným. V posledku stěžovatelka namítá, že se vrchní soud nevypořádal s otázkou, k jakému časovému okamžiku byla půjčka poskytnuta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Nutno tudíž vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů.
8. Stěžovatelka brojí především proti rozsudku vrchního soudu opakovanou námitkou týkající se výzvy vedlejšímu účastníkovi k doplnění tvrzení a důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jak bude poukázáno níže, ve skutečnosti se domáhá odlišného hodnocení důkazů, než jak je provedly vrchní soud a krajský soud. Je potřeba předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
9. Jak bylo naznačeno, ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně tvrdí, že vedlejší účastník nesplnil výzvu soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je pravou podstatou její námitky toliko nesouhlas se skutkovými zjištěními vrchního soudu a krajského soudu. Je tomu tak proto, že zmíněnou výzvu stěžovatelka v dané procesní situaci implicitně chápe jako "závazek" obecných soudů rozhodnout v její prospěch v případě, že vedlejší účastník nesplní výzvu podle jejích (subjektivních) představ. Vrchní soud původně zrušil první rozsudek krajského soudu pro nesprávné rozložení důkazního břemene, a protože k prokázání jednání s péčí řádného hospodáře měl být vedlejší účastník poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz výše bod 3 a bod 6 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Proto nelze tuto výtku chápat tak, že po částečném zopakování a doplnění dokazování nemůže vrchní soud nabýt vlastní přesvědčení o pravdivosti tvrzených okolností v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nejsou-li podle stěžovatelky opakované a doplněné důkazy dostačující. Odpověď na otázku, jaká tvrzení měl vedlejší účastník uvést a jaké důkazy měl označit, plyne z rozhodných hmotněprávních norem a úsudek o jejich naplnění je v pravomoci obecného soudu. Při tomto posouzení nicméně musí dodržet ústavněprávní meze. Jsou-li však úvahy vrchního soudu zřejmé, pro zjištění skutkového stavu si opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil nikoli extrémní závěry (srov. předchozí bod) a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nemá Ústavní soud důvod jeho rozsudek rušit.
10. Zjevně neopodstatněnou je také stěžovatelčina námitka, podle níž si měl vrchní soud protiřečit, nařídil-li jednání mimo jiné k opakovanému výslechu svědka, načež rozhodl i bez jeho výslechu. Vrchní soud rozhodl taktéž na základě nových a doplněných listinných důkazů a výslechu dalšího svědka. Po zhodnocení zjištěných skutečností seznal, že výslech svědka, který se z jednání omluvil, již provádět netřeba. Vrchní soud dostatečně odůvodnil, že další výslech by na věci nemohl ničeho změnit. Odůvodnil-li vrchní soud svá zjištění s poukazem na konkrétní důkazy a vylíčil úvahy, kterými se řídil, má plné právo na rozhodnutí o nadbytečnosti provádění dalšího důkazu. Jak konstatoval v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, důkazními návrhy účastníků řízení není soud vázán.
11. V posledku Ústavní soud dodává, že z napadeného rozsudku vrchního soudu se nepodává, že by neměl jasno o okamžiku poskytnutí půjčky dlužníkovi, ani že by se vzhledem k ostatním zjištěným okolnostem příslušné zjištění nacházelo v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil uvedený rozpor (viz výše bod 8), který by vzhledem ke stěžovatelčiným námitkám v posuzované věci jako jediný mohl zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí, pročež ve zbytku odkazuje na jejich ústavně souladná odůvodnění.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu