ECLI:CZ:US:2023:4.US.33.22.1
sp. zn. IV. ÚS 33/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného opatrovnicí V. V., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Koskou, advokátem, sídlem Perštýnská 40, Pardubice, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2012 sp. zn. 12 To 62/2012, sp. zn. 12 To 67/2012, sp. zn. 12 To 71/2012 a sp. zn. 12 To 72/2012 a ze dne 20. října 2021 sp. zn. 5 To 62/2021, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2021 č. j. 48 T 7/2020-104503, usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, 1. oddělení, o zajištění peněžitých prostředků ze dne 16. srpna 2012 č. j. OKFK-197-762/TČ-2010-252101, č. j. OKFK-197-787/TČ-2010-252101, č. j. OKFK-197-789/TČ-2010-252101, č. j. OKFK-197-793/TČ-2010-252101 a č. j. OKFK- 97-794/ TČ-2010-252101 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, o zajištění nemovitosti ze dne 30. května 2017 č. j. NCOZ-327-4024/TČ-2016-417303, za účasti Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Policie České republiky, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadenými usneseními Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, jakož i Národní centrály proti organizovanému zločinu (dále jen "policie") ve spojení s napadenými usneseními Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") došlo v trestním řízení k zajištění v nich blíže specifikovaných majetkových hodnot.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla podle §79g odst. 1 ve spojení s §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění nemovitostí a peněžních prostředků na účtech, které byly zajištěny výše zmiňovanými rozhodnutími policie.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. 5 To 62/2021 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel za prvé uvádí, že byl obviněným v řízení vedeném pro zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, avšak usnesením městského soudu ze dne 12. 3. 2021 sp. zn. 48 T 7/2020 bylo dle §231 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu jeho trestní stíhání zastaveno, neboť bylo vedeno proti osobě, které duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. Podle znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona nelze očekávat zlepšení tohoto stavu. Přesto městský soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že kdyby došlo ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, je možné nařídit obnovu řízení podle §278 odst. 2 trestního řádu a v jeho trestním stíhání pokračovat. Městský soud se tak ujal funkce psychiatra a dovodil, že může v budoucnu dojít ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, ačkoliv ze znaleckého posudku plyne přesný opak. Tento závěr následně nekriticky převzal i vrchní soud. Obě soudní rozhodnutí jsou tak svévolná.
6. Stěžovatel se také domnívá, že k zajištění není žádný legitimní důvod.
7. Dále stěžovatel spatřuje problém v délce trvání zajištění, které dosáhlo již devíti let. Upozorňuje, že je třeba se zabývat tím, zda se důvodnost zajištění jeví být potvrzována v trestním řízení, nebo naopak. Je nutno důsledně poměřovat, zda je takový zásah v průběhu času i nadále ospravedlnitelný a přiměřený. V projednávané věci lze připustit, že rozsah stíhané trestné činnosti je mimořádný a stejně tak je mimořádný i rozsah spisového materiálu. Na druhou stranu stěžovatel sám trestní řízení neprotahuje.
8. Je přitom na místě zabývat se i tím, jak intenzivní zásah pro stěžovatele dané zajištění individuálně představuje. Stěžovatel je omezen ve schopnosti plnit své závazky, když pobírá pouze invalidní důchod a jen drobně si přivydělává prací v chráněné dílně. Z těchto finančních prostředků stěžovatel uhradí prakticky pouze výživné na své dvě nezletilé děti. Je přitom zatížen exekucí k vymožení jistiny ve výši 600 000 Kč. Kvůli nemožnosti dluh splatit ze zajištěného majetku mu vzniká škoda v podobě nabíhajících úroků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví lhůty k podání ústavní stížnosti. Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez ústního jednání odmítne.
11. Co se týče napadených usnesení policie a usnesení vrchního soudu z roku 2012, z dat vydání těchto rozhodnutí je zjevné, že musela být stěžovateli doručena podstatně dříve, než aby mohlo dojít k dodržení předepsané dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti opak ani netvrdí a k včasnosti ústavní stížnosti se nijak nevyjadřuje. Za této situace nemohl Ústavní soud ústavní stížnost v této části považovat za včasnou.
12. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána opožděnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
13. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
14. Městský soud sdělil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by bylo na místě ústavní stížnost považovat za důvodnou. Dále sdělil, že předmětný spisový materiál je obsáhlý, když v době nápadu obžaloby k městskému soudu čítal 101 479 stran kmenového spisového materiálu a více než 172 svazků přílohového materiálu. Ve věci byl městským soudem dne 7. 3. 2022 vydán rozsudek pod sp. zn. 48 T 7/2020, který dosud nenabyl právní moci.
15. Vrchní soud vyjádřil názor, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení práv stěžovatele. Dále rekapituloval, že proti stěžovateli a skupině dalších pěti fyzických osob a šestnácti právnických osob bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. V přípravném řízení bylo rozhodnuto o zajištění majetkových hodnot mimo jiné i u stěžovatele, jelikož jeho jednáním jako statutárního orgánu v části společností uvedených v rozhodnutí o zajištění mělo dojít k neoprávněnému čerpání příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 204 288 276 Kč, když nejméně polovina těchto prostředků byla využita v rozporu s účelem poskytnutého příspěvku. Následně bylo trestní stíhání stěžovatele podle §231 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu podle §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu zastaveno, neboť u něho nastala po spáchání činu duševní choroba, která mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. Rozsudkem městského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. 48 T 7/2020-106166 byly obžalované fyzické a právnické osoby uznány vinnými trestnou činností, kvalifikovanou zejména jako zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku. Ve vztahu ke stěžovateli bylo dle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spojení s §102 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovateli zabírá finanční částka ve výši 241 803,92 Kč uložená na účtech vedených u Conseq penzijní společnost a. s. (dříve AEGON Penzijní fond, a. s.), finanční částka ve výši 40 644,77 Kč uložená na účtu u Československé obchodní banky, a. s a finanční částka ve výši 267 776,60 Kč uložená na účtuu Raiffeisenbank, a. s. Rozhodnutí ohledně zajištěných nemovitostí stěžovatele (zúčastněně osoby) si soud prvního stupně vyhradil k samostatnému rozhodnutí (č. 1. 106134 spisu městského soudu sp. zn. 48 T 7/2020). Vrchní soud nařídil ve věci veřejné zasedání k projednání podaných odvolání na dny 15., 16., 17., 22., 23. a 24. 5. 2023. Stran argumentů uvedených v ústavní stížnosti vrchní soud toliko odkázal na svá usnesení.
16. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo k délce zajištění, že trestní stíhání je vedeno proti skupině pachatelů, obžalovaných pro vysoce závažnou trestnou činnost. V tomto trestním řízení již byli obvinění uznáni vinnými žalovanou trestnou činností a byly jim uloženy vysoké tresty odnětí svobody včetně trestů propadnutí věci, postihujících zajištěný majetek. I z tohoto pohledu se proto jeví nadále trvající zajištění majetku jmenovaného jako přiměřený institut k tomu, aby výnosy z trestné činnosti mohly být případně odčerpány z majetku pachatele, kterého nelze stíhat. Státní zastupitelství si je vědomo, že s plynutím času je nutno stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku. Nicméně aby bylo možno účelu tohoto institutu trestního řízení efektivně dosáhnout, je nezbytné, aby trvalo až do okamžiku soudního rozhodnutí, a je zapotřebí přihlédnout k okolnostem té které trestní věci a posuzovat ji individuálně, tj. zda převažují ústavně chráněná práva soukromé osoby, nad dosažením účelu sledovaným trestním řízením, jehož účelu nelze dosáhnout jinak. Domnívá se proto, že ústavní stížnost je namístě odmítnout.
17. Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k vyjádření k podané ústavní stížnosti nevyužilo.
18. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti využil a sdělil, že na své ústavní stížnosti trvá. K délce zajištění stěžovatel dodal, že i přes očekávané jednání vrchního soudu o odvolání stále nelze předjímat, kdy a zda vůbec rozsudek městského soudu nabyde právní moci, a tedy nelze v tomto smyslu ospravedlňovat další trvaní zajištění majetku.
19. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
21. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62 odůvodnění). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
22. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
23. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a následujících trestního řádu jsou z pohledu ústavního rámce kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
24. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
25. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli," kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu".
26. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
27. To neznamená, že mnohaleté zajištění je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé délku trvání zajištění a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními orgánů činných v trestním řízení. Tím se rozumí v prvé řadě délka zajištění uplynulá v době vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, ovšem význam má i časová perspektiva do budoucna. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je na místě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje [obdobně nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)].
28. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, zda není projevem svévole, a zda lze další zajištění považovat za přiměřené z pohledu časového, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
29. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu §79g odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Co se týče stěžovatelova duševního onemocnění, i když je pravdou, že soudy zmínily, že nelze vyloučit zlepšení jeho stavu, případný rozpor tohoto konstatování se závěry znalce je podružný, neboť šlo toliko o podpůrnou úvahu, bez níž by výrok napadeného rozhodnutí obstál. Rozhodující totiž je, jak správně uvádí i vrchní soud (viz str. 3 jeho usnesení dne 20. 10. 2021 sp. zn. 5 To 62/2021), že v každém případě platí, že dospěje-li soud na základě provedeného dokazování k závěru o tom, že trestná činnost byla spáchána, bude přicházet v úvahu rozhodnout o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to i ve vztahu k majetkovým hodnotám zajištěným stěžovateli. Možnost uložení takového opatření pak svědčí právě i o legitimnosti daného zajištění.
30. Jde-li o další odůvodnitelnost trvání zajištění po cca devíti letech, jak již bylo vyloženo, přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové meze. Ústavní soud nicméně nemá za to, že by v dané věci již došlo k jejich překročení. Nutno bezpochyby připustit, že devítiletá délka zajištění je vskutku značná a zpravidla, totiž při jiných okolnostech případu, by ji již nebylo možno akceptovat. Nyní projednávaná věc je však mimořádně složitá, o čemž svědčí již rozsáhlost soudního spisu, který má přes sto tisíc stran, dosud nepravomocný rozsudek ve věci má 390 stran, z toho 76 stran popisu skutku, jde o sofistikovanou ekonomickou kriminalitu s více než 20 obviněnými. Kladně je možno hodnotit i to, že jsou dány jasné termíny jednání k projednání podaných odvolání. Za druhé lze konstatovat, že nepravomocný rozsudek nasvědčuje důvodnosti vedení trestního řízení a v souvislosti s ním i trvání zajištění.
31. Současnou délku trvání zajištění tak dosud nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu, když jednak nešlo o věci takovéto úrovně složitosti, jednak při nich Ústavní soud postrádal vývoj, který by potvrzoval důvodnost zajištění a jasnější perspektivu skončení řízení (u nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07 šlo o případy, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci sp. zn. II. ÚS 3662/14 byla při téměř devítileté době trvání zajištění věc vrácena před soud prvého stupně).
32. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit míra intenzity zásahu daného zajištění do práv stěžovatele, když přes obtíže mu způsobované ji nelze považovat za mimořádnou.
33. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu