ECLI:CZ:US:2023:4.US.330.23.1
sp. zn. IV. ÚS 330/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Michala, zastoupeného Mgr. Lucií Balýovou, advokátkou, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2022 sp. zn. 18 Co 188/2022 a usnesení soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad Benešov, ze dne 18. října 2022 č. j. 170 EX 357/22-11, za účasti Krajského soudu v Praze a soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad Benešov, jako účastníků řízení, a Ing. Eduarda Horáka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením soudní exekutorka JUDr. Iva Vychopňová (dále jen "soudní exekutorka") zamítla exekuční návrh stěžovatele (jako oprávněného) ze dne 3. 10. 2022 na vymožení povinnosti vedlejšího účastníka složit peněžitou částku ve výši 667 701,43 Kč na účet Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") "formou výkonu exekuce na zaplacení peněžité částky" a rozhodla, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšla přitom ze závazného pokynu okresního soudu ze dne 13. 10. 2022 č. j. 54 EXE 808/2022-9, podle kterého nebyl předložen řádný exekuční titul, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému) uloženo zaplatit stěžovateli uvedenou částku, pouze bylo předloženo usnesení okresního soudu o vydání předběžného opatření ze dne 14. 9. 2022 č. j. 30 C 4/2022-190, kterým se vedlejšímu účastníkovi přikazuje ji složit do úschovy okresního soudu. Navíc má tato částka představovat úroky z prodlení z výživného, avšak žádné rozhodnutí, kterým by byl úrok z výživného přiznán, nebylo předloženo, ačkoliv podle §472a odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., je třeba, aby bylo, jde-li o výživné pro nezletilé dítě, o přiznání úroků rozhodnuto.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení soudní exekutorky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že z usnesení o nařízení předběžného opatření vyplývá, že ve smyslu §40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebylo stěžovateli přiznáno právo na peněžité plnění, ale bylo jím vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby uvedenou částku složil do úschovy okresního soudu před rozhodnutím ve věci samé z důvodu obavy, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen a že z návrhu na nařízení exekuce je zřejmé, že stěžovatel navrhl exekuci na zaplacení peněžité částky, načež uzavřel, že návrhu ve znění tak, jak byl podán, nelze (zejména) s ohledem na §351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyhovět. K tomu dodal, že zamítavé rozhodnutí stěžovateli nebrání v tom, aby ke splnění povinnosti uložené vedlejšímu účastníkovi podal nový exekuční návrh na nepeněžité plnění.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel tvrdí, že jeho exekuční návrh obsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti a návrh formy provedení exekuce neodporoval platné právní úpravě. Za nesprávný, resp. překvapivý označuje závěr krajského soudu, podle kterého se jím domáhal zaplacení peněžité částky "sobě samému", neboť jej takto neformuloval. Požadoval v něm totiž, aby bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo složit do úschovy okresního soudu výše uvedenou částku, a tuto skutečnost, tj. vymožení povinnosti složit prostředky do soudní úschovy, zdůraznil také v odvolání. Uvedl-li krajský soud, že návrh byl podán za účelem vymožení povinnosti zaplatit uvedenou částku, je to v rozporu s jeho vlastními skutkovými zjištěními i provedenými důkazy. Není proto zřejmé, z jakého důvodu krajský soud považoval zamítnutí exekučního návrhu za správný procesní postup. K tomu stěžovatel doplňuje, že volba způsobu, jakým měla být exekuce provedena, měla být na soudní exekutorce, on mohl určitý způsob odůvodnit či doporučit, nemohlo by to však být důvodem zamítnutí návrhu.
5. Dále stěžovatel uvádí, že vnímal-li exekuční soud "ve vztahu k závěrečnému návrhu" jeho procesní jednání jako vadné (nesrozumitelné, rozporné či neurčité), mohl ho vyzvat k opravě podle §39 a 43a exekučního řádu, což však neučinil. Nesprávný je i právní názor soudní exekutorky, převzatý z pokynu okresního soudu, podle něhož usnesení o nařízení předběžného opatření není exekučním titulem. Podle §76d o. s. ř. je takové usnesení vykonatelné vyhlášením, a nedošlo-li k vyhlášení, je vykonatelné, jakmile bylo doručeno tomu, komu ukládá povinnost, přičemž bylo-li jím uloženo vedlejšímu účastníkovi, aby složil peněžní prostředky do úschovy soudu, jde o rozhodnutí, které ukládá povinné osobě, aby určitým způsobem konala, tj. ukládá povinnost, a tudíž splňuje požadavky §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu. Není ani podstatné, z jakého právního důvodu má tato osoba peníze složit. Soudní exekutorka tedy pochybila jednak tím, že usnesení o nařízení předběžného opatření nepovažovala za exekuční titul, a jednak tím, že posuzovala hmotněprávní důvody, pro které bylo toto usnesení vydáno.
6. Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že zcela ignoroval princip kontradiktornosti řízení, resp. zákaz nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, podle něhož soudy nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. V této souvislosti vytýká soudní exekutorce, že v důsledku faktické absence odůvodnění rozhodnutí mu znemožnila se kvalifikovaně vyjádřit a adekvátně přizpůsobit své další důkazní aktivity a procesní postup. Rovněž krajský soud upustil od řádného a úplného odůvodnění jak právních závěrů, tak závěrů týkajících se provedeného dokazování.
7. Závěrem stěžovatel tvrdí, že nemůže podat nový exekuční návrh, neboť by opětovně "narazil" na raritní právní názor okresního soudu, se kterým se krajský soud nijak nevypořádal, a vyjadřuje určitou frustraci nad "netradičním způsobem", jakým k jeho návrhu krajský soud a okresní soud přistoupily. Namísto okamžitého výkonu povinnosti uložené vedlejšímu účastníkovi přistoupily k relativně nekomplikované věci nepředvídatelným a neodůvodněným způsobem, postupovaly zcela formalisticky, takže ačkoli disponuje exekučním titulem, nemůže ho exekvovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Byť lze označit odůvodnění napadeného usnesení soudní exekutorky, která postupovala podle závazného pokynu okresního soudu, za poněkud zavádějící, pochybení se primárně dopustil stěžovatel, když ve svém návrhu vyšel z toho, že jde o exekuci peněžité částky podle §59 odst. 1 exekučního řádu (viz "na základě exekučního titulu navrhujeme, aby exekutor poté, co bude pověřen příslušným soudem k provedení exekuce, nařídil exekuci na majetek povinné[ho] [...] formou výkonu exekuce na zaplacení peněžité částky"), ačkoliv na místě bylo navrhnout exekuci "jiné povinnosti" podle §59 odst. 2 exekučního řádu, která se provádí postupem předpokládaným v §72 odst. 2 a 3 a §351 odst. 1 o. s. ř., tj. uložením pokuty.
11. Podle názoru Ústavního soudu přitom bylo možné brát odůvodnění napadeného usnesení soudní exekutorky i tak, že danému exekučnímu návrhu neodpovídá exekuční titul, což zcela jistě shledal i stěžovatel, neboť se v petitu odvolání znovu domáhal nařízení exekuce na zaplacení peněžité částky s tím, že pokud soud dospěje k závěru, že "nelze postupovat formou výkonu exekuce na zaplacení peněžité částky, pak nechť výkon exekuce nařídí formou náhradního plnění nebo ukládáním pokut". Z uvedeného plyne, že přes malou srozumitelnost právního názoru soudní exekutorky nebyl stěžovatel fakticky zkrácen na svém právu právně argumentovat, neboť si byl možnosti právní kvalifikace exekuce, ke které nakonec dospěl krajský soud, vědom, a tuto skutečnost promítl do svého odvolání. Samotný právní názor (resp. poučení) krajského soudu, že bylo třeba podat exekuční návrh na nepeněžité plnění, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil.
12. Stěžovatel dále namítá, že považovala-li soudní exekutorka, resp. okresní soud exekuční návrh za nesrozumitelný, rozporný či neurčitý, měla ho vyzvat k odstranění jeho vad. Podle Ústavního soudu takový postup lze použít v situaci, kdy o tom, co je navrhováno, jsou důvodné pochybnosti, nikoliv však tam, kde takovému návrhu vyhovět nelze (zde konkrétně proto, že neodpovídá povinnosti uložené exekučním titulem). V posuzované věci krajský soud zjevně považoval stěžovatelem podaný exekuční návrh za srozumitelný v tom ohledu, že se jím stěžovatel domáhá provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.
13. Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud s názorem okresního soudu vyjádřeným v závazném pokynu nevypořádal, Ústavní soud v tomto ohledu žádné pochybení neshledal, neboť krajský soud uvedl důvod, proč se s rozhodnutím soudní exekutorky ztotožnil, přičemž z odůvodnění jeho usnesení plyne, jak by měl stěžovatel postupovat, aby exekuce mohla být provedena (viz body 17 a 21 odůvodnění napadeného usnesení). Z toho dostatečně plyne, že úvahy okresního soudu nebyly správné. S ohledem na právní názor krajského soudu jako soudu odvolacího Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že lze důvodně předpokládat, že by okresní soud, resp. soudní exekutorka trvaly na svém dosavadním právním názoru. Především však z uvedeného plyne, že argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž nelze přehlédnout, že se mu dostalo v odvolacím řízení poučení, že má možnost nového (správného) návrhu.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu