ECLI:CZ:US:2023:4.US.3361.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3361/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Kalup Machines s. r. o., sídlem Olbramovická 699/17, Praha 4 - Kamýk, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, sídlem Skřivanova 337/7, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2022 č. j. 4 As 233/2020-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny její svoboda projevu a právo na soudní ochranu podle čl. 15 odst. 2, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") rozhodnutím zde dne 9. 3. 2016 č. j. S-MHMP-767589/15/B/Ber-3411 uložil stěžovatelce podle §8a odst. 6 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o regulaci reklamy"), pokutu ve výši 20 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §8a odst. 2 písm. d) téhož zákona, kterého se stěžovatelka jako zadavatel reklamy dopustila tím, že v únoru 2014 zadala obrazovou reklamní prezentaci umístěnou na internetové stránce www.kalup.com, která porušovala podmínky stanovené pro obsah reklamy v §2 odst. 3 téhož zákona; podle něj reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V reklamě byla zobrazena nahá žena v nedůstojných pozicích (jako stojan lampy a v pozici na kolenou s přilbou na hlavě, s položenou skleněnou deskou na zádech jako stolek). Předmětná reklama byla shledána v rozporu s dobrými mravy, jelikož obsahovala diskriminaci z důvodu pohlaví a také snižovala lidskou důstojnost.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 5. 2016 č. j. MPO 20811/2016 tak, že zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí magistrátu potvrdil.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 6 A 115/2016-69 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že se stěžovatelka mýlí, pokládá-li posuzovanou otázku za otázku skutkovou. Závěry o porušení dobrých mravů předmětnou reklamou jsou totiž závěry právními, a pro účely posouzení tak postačuje, obsahuje-li spis dané fotografie užité v reklamě a skutková zjištění týkající se toho, zda stěžovatelka byla zadavatelem této reklamy podle §1 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Městský soud (stejně jako předtím i správní orgány) správně aplikoval na dostatečně zjištěný skutkový stav zákon o regulaci reklamy, který na danou věc nepochybně dopadá. Dospěl přitom k závěru, že posuzovaná reklama je v rozporu se zákonným požadavkem vyplývajícím z §2 odst. 3 tohoto zákona, jenž vymezuje požadavky a meze pro to, aby reklama neohrožovala obecně nepřijatelným způsobem mravnost. Na základě toho také dospěl ke správnému závěru o porušení §8a odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy stěžovatelkou. S ohledem na uvedené považuje Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu za zákonný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že je nutné vnímat předmětnou reklamu v širším kontextu, opakovaně vysvětluje svůj záměr a cíl sledovaný reklamou, a to, že tvůrčí idea vychází z premisy, že žena byla a je obecně v motorkářském světě vnímána jako pouhý doplněk, objekt touhy, který má jen podtrhovat machismus celého odvětví. Hlavní myšlenkou a záměrem stěžovatelky je zejména, aby byl tento fakt zveličen ad absurdum, žena byla pomyslně odsouzena do role skutečné dekorace a na uvolněný piedestal touhy byl postaven motocykl, nikoliv např. muž. Ostatně žádný z mužů v předmětném zobrazení záměrně nevěnuje pozornost ženě, ale vždy jen a právě motocyklu, nebo je zahleděn sám do sebe. Uvedením ženy do zdánlivě diskriminační role však naopak došlo k upozornění na absurdní postavení ženy mezi motorkáři. Jde tedy o reklamní nadsázku, která pomocí ironie kritizuje postavení žen v motorkářském světě. Nejde tak o objektivizaci ženy jako takovou, ale o hyperbolu, kdy vlastně samoúčelnost objektivizace tuto objektivizaci zesměšňuje. Stěžovatelka má rovněž za to, že nelze uváděné pozice žen považovat za pozice snižující lidskou důstojnost. Z prezentace vyplývá, že žena není mučena, nucena násilím či jinou pohrůžkou strpět uvedené pozice. Prezentace působí tak, že žena v dané pozici setrvává bez donucení, což vyplývá právě z postoje prezentovaných mužů, kteří se starají toliko o své ego a svoji motorku. Nejde tedy ani o samoúčelné zobrazení nahoty bez souvislosti s nabízeným zbožím, jelikož daná kreativní idea konstatuje, že motorky jsou tak dobré, že přebijí i zájem mužů o ženy, a právě toto je z pohledu stěžovatelky relevantní důvod, pro který byla žena záměrně stylizována do předmětného zobrazení a je tak možné pohlížet na prezentaci jako zákonnou a dovolenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu i správních orgánů za případné, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah, když klíčový závěr Nejvyššího správního soudu, že došlo k porušení §8a odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy stěžovatelkou, nelze shledat neústavním, neboť se pohybuje v mezích určených Listinou jak z hlediska práva podnikat podle jejího čl. 26 odst. 1, tak svobody projevu s podnikáním spojenou podle čl. 17.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu