ECLI:CZ:US:2023:4.US.3374.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3374/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů H. M. a J. M., zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 7 Tdo 860/2022-482, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. května 2022 č. j. 55 To 19/2022-408 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 3 T 26/2021-350, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se stěžovatelé podle okresního soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že od října 2017 do května 2021 užívali byt, jehož vlastnicí byla poškozená, ačkoliv jim nájemní vztah zanikl v únoru 2017. Byt nevyklidili ani při existenci pravomocného rozsudku nařizujícího jim vyklizení bytu. Za toto jednání byl každému z nich uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud jak na základě svědeckých výpovědí, tak především listinných důkazů prokazujících vlastnické právo poškozené k předmětnému bytu a oprávněnost jejího požadavku na jeho vyklizení. Počátek jednání obžalovaných soud spojil s právní mocí rozhodnutí, kterým jim bylo nařízeno vyklidit byt. Jde-li o stěžovateli sporované vlastnictví k bytu vyšel soud zejména ze zápisu v katastru nemovitosti a jiných listinných důkazů, zejména rozhodnutí soudů v občanskoprávních řízeních, které vlastnictví poškozené nezpochybnily (sami stěžovatelé platili poškozené za užívání bytu nájemné). Okresní soud proto dospěl k závěru, že vlastnické právo poškozené bylo prokázáno. Vzhledem k tomu, že proti stěžovatelům bylo uplatňování občanskoprávních prostředků ochrany vlastnického práva dlouhodobě neúspěšné, bylo namístě užít prostředky práva trestního (§12 odst. 2 trestního zákoníku). Stěžovatelé si byli své povinnosti vědomi, avšak úmyslně ji nerespektovali (z důvodu vlastního právního názoru).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se všemi závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, která Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazovala podle jeho názoru žádné relevantní vady. Soudy se především podrobně zabývaly vlastnickým právem poškozené k předmětnému bytu. Neshledaly přitom důvod se odchýlit od závěrů soudů z občanskoprávních řízení. Žádným důkazem se totiž dané vlastnické právo nepodařilo zpochybnit, přičemž podotkl, že ani obsáhlá argumentace stěžovatelů, zpochybňující prakticky každý jednotlivý převod vlastnického práva k předmětnému nájemního domu sahající hluboko do minulosti ("až do dob válečného Československa"), je očividně účelová a nemůže nic změnit na závěru soudů o vině obviněných.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že údajná poškozená není vlastnicí předmětného bytu. Soudy tak podle nich postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jak ji pojímá Ústavní soud ve své judikatuře. Důkazy vyvracející vlastnictví poškozené nebyly u soudů nikdy provedeny. Pouze rozsudkem okresního soudu sp. zn. 10 C 161/97 se podařilo vlastnictví zpochybnit, přičemž jde o pravomocné rozhodnutí. Soudy v dané věci se rovněž nezabývaly vadami nabývacích titulů z roku 2008. Soudy všechny tyto argumenty ignorovaly. Stěžovatelé poukazují na to, že stát nabyl k dané nemovitosti vlastnické právo již v roce 1945, a nikoliv jak soudy předpokládají v roce 1961. Tím pádem nebyla splněna podmínka pro přechod majetku do vlastnictví obce. Stěžovatelé tak setrvale hájí nejen svá práva, nýbrž i práva státu jako vlastníka. Soudy ve výsledku rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Jednání stěžovatelů nadto nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád soudní (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelé toliko opakují námitky, které již uplatnili v trestním řízení, aniž by podrobněji zohlednili způsob, jakým se s nimi vypořádaly obecné soudy (viz k tomu bod 22 napadeného usnesení dovolací soudu). Ty v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně a srozumitelně popsaly nejen, v čem spočívá trestné jednání stěžovatelů, nýbrž i důvody, pro něž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
10. Zároveň se obecné soudy (jako předběžnou otázkou) podrobně zabývaly vlastnictvím předmětné nemovitosti. Všechny tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Zdůrazňuje současně, že vzhledem k úrovni a podústavnímu těžišti jejich odůvodnění mu zásadně nepřísluší jejich přezkum, nejde-li současně o hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti. Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1486/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Takové pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Stěžovatelé postavili svoji obhajobu na vlastním (důkazně i právně v podstatě nepodloženém) hodnocení mnoha soudních rozhodnutí z jiných řízení, přičemž svůj nesouhlas se závěry soudů zřejmě považovali za oprávnění tato soudní rozhodnutí (a povinnosti z nich vyplývající) nerespektovat (viz k tomu opět bod 22 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Taková situace je však v demokratickém právním státě nepřijatelná. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelé poukazovali, nelze v dané věci analogicky použít, neboť v době páchání trestného činu neprobíhal žádný relevantní (neobstrukční) spor o obsah právního vztahu mezi stěžovateli a poškozenou jako vlastnicí předmětného bytu. Stejně tak je ústavně souladným způsob, jakým se Nejvyšší soud v napadeném usnesení (lze odkázat na bod 23 odůvodněného tohoto usnesení) vypořádal s námitkou stěžovatelů o porušení zásady subsidiarity trestní represe.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu