ECLI:CZ:US:2023:4.US.3496.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3496/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Filipa, advokáta, sídlem Pejevové 3129/20, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 33 Cdo 1156/2022-401, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 62 Co 329/2021-348 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. dubna 2021 č. j. 11 C 120/2017-297, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a MUDr. Ireny Hanzalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) z titulu náhrady škody částku 176 857,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 53 604,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 105 281,79 Kč (výrok III). Škoda v uvedené výši podle obvodního soudu vznikla vedlejší účastnici v důsledku pochybení, kterého se stěžovatel dopustil při jejím zastupování, když podal žalobu až poté, co došlo k promlčení její pohledávky, přičemž žalovaná Zhai Hua v soudním řízení námitku promlčení uplatnila.
3. Následně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku obvodního soudu odmítl, ve výrocích I a III jej potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 135,20 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 567,60 Kč. Dospěl k závěru, že směřovalo-li dovolání proti výroku, kterým městský soud odmítl stěžovatelovo odvolání jako subjektivně nepřípustné, postrádá náležitosti stanovené v §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., a vytýká-li stěžovatel ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, že chybně "povolil otevřít a znovu projednat řízení", které bylo pravomocně ukončeno u Obvodního soudu pro Prahu 6, namítá zmatečnostní vadu, v případě které je opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 2 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel rozporuje zjištěný skutkový stav a jeho právní zhodnocení soudy nižších stupňů, kdy tyto údajně sledovaly pouze jednu linii právních názorů, aniž by vzaly v úvahu jeho argumenty, což může mít za následek nepřesvědčivost či nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud podle stěžovatele vydal překvapivé rozhodnutí, neboť nebyl v průběhu řízení soudy nižších stupňů poučen podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Městský soud žádné pochybení neshledal a Nejvyšší soud rozhodl ústavně nekonformně, když neshledal, že mu bylo upřeno právo tvrdit skutečnosti a navrhovat k nim důkazy, konkrétně zpochybnit tvrzení vedlejší účastnice a prokázat její závažná pochybení, kdy naopak ona neunesla ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.
6. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na (v pořadí první) rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 11 C 120/2017-135, v němž obvodní soud uvedl, že neúspěch ve sporu byl dán postupem vedlejší účastnice, která mu (stěžovateli) neposkytla potřebnou součinnost a zároveň nevyužila dostupných opravných prostředků v době, kdy jím již nebyla zastoupena.
7. Poukazuje i na následné "kasační" usnesení ze dne 29. 5. 2019 č. j. 62 Co 70/2019-172, v němž městský soud měl uvést, že příčinou vzniku škody vedlejší účastnici je, že nepodala odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 5. 2015 č. j. 33 C 24/2012-108, a ze kterého má plynout absence příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Městský soud v něm měl obvodnímu soudu vytknout nedostatečná skutková zjištění a v důsledku toho i nesprávnost skutkových závěrů a potažmo právního posouzení věci, přičemž pominul, že uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 je pravomocný a jeho revizi či opětovnému projednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Podle stěžovatele městský soud svým rozhodnutím umožnil vedlejší účastnici předkládat další důkazy, které měly být navrženy již v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, kde také měla být předestřena nosná právní argumentace, což však právní zástupkyně vedlejší účastnice neučinila, a sama se tak dopustila profesního pochybení. Tato právní argumentace, doplněná a dotvořená, resp. domyšlená, byla projednávána až v tomto řízení, v důsledku čehož je nyní de facto revidováno původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že z hlediska principiálního a komplexního spatřoval přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené, blíže popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž argumentoval, že opětovnému projednávání téže záležitosti dalším soudem bránila překážka věci rozsouzené podle §159a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že v dovolání popsal výlučně právní otázky hmotného a procesního práva i nesprávné právní posouzení městským soudem, a pokládá otázku, zda v namítané problematice jde o věc procesní, na jejímž řešení spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, či zda jde o vadu řízení, s tím, že za těchto okolností může být předmětem řízení o ústavní stížnosti též přezkum právních otázek, které byly předmětem řízení o dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel (podle všeho) nesouhlasí s tím, že jím vznesenou námitku věci rozhodnuté (§159a odst. 3 o. s. ř.) uvedený soud kvalifikoval jako tzv. zmatečností vadu, proti které je třeba se bránit žalobou pro zmatečnost, přičemž má za to, že šlo o otázku procesního práva, ve vztahu k níž dovolání obsahovalo stanovené náležitosti, konkrétně ty, které plynou z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Pomíjí přitom, že podle Nejvyššího soudu sice mělo jít o uplatnění tzv. zmatečností vady podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterou se nemohl zabývat [sc. protože dovolání nebylo "jinak" přípustné (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)], současně se však jí věcně zabýval, byť jen ve formě obiter dicti, přičemž z jeho závěrů je patrno, že by ani tak nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť městský soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil a on sám zjevně žádný důvod, proč by se sám od ní měl odklonit, neshledal. Ústavní soud těmto úvahám Nejvyššího soudu přisvědčil. K tomu dodává, že v jeho postupu žádné pochybení neshledává, neboť dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu na řešení otázky, zda je v daném řízení dána překážka rei iudicatae, ani nespočívá.
12. Jde-li o část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudkům soudů nižších stupňů, stěžovatel předně namítá absenci poučení o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti, v důsledku které mu prý bylo znemožněno prokázat pochybení vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že pochybení vedlejší účastnice i stěžovatele při uplatňování pohledávky vůči Zhai Hua (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6) bylo opakovaně soudy nižších stupňů projednáváno, neboť to bylo jádrem daného sporu, kdy městský soud ve výše uvedeném kasačním usnesení obvodnímu soudu uložil, aby se zabýval stěžovatelovou odpovědností za každý konkrétní krok (viz výše), není Ústavnímu soudu zřejmé, o čem konkrétně měl být stěžovatel poučován, zvláště když sám nic v ústavní stížnosti neuvádí a z napadených rozhodnutí plyne, že o odpovědnosti vedlejší účastnice obsáhle argumentoval. Nadto z napadeného rozsudku městského soudu není patrno, že by stěžovatel takovouto námitku uplatnil v odvolacím řízení, a proto je třeba ji považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Tvrdí-li dále stěžovatel, že vedlejší účastnice neunesla svá procesní břemena a že mezi výkonem advokacie jeho osobou a vznikem škody není dán vztah příčinné souvislosti, nejde o nic jiného než o vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jak věc na základě podústavního práva posoudily, aniž by přitom reflektoval závěry městského soudu obsažené v napadeném rozsudku, který se s těmito argumenty vypořádal, resp. aniž by bylo zřejmé, jakého konkrétního pochybení (v příslušném hodnotícím či interpretačním a aplikačním procesu) se tyto soudy měly dopustit a především proč by případné pochybení mělo mít přesah i do ústavněprávní roviny (coby tzv. kvalifikovaná vada). Za této situace Ústavní soud stěžovatele odkazuje na řádně zdůvodněné skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů s tím, že mu je nepřísluší z hlediska věcné správnosti (zákonnosti) přezkoumávat (viz sub 9).
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu