ECLI:CZ:US:2023:4.US.3500.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3500/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Československé armády 2112/56, Most, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2022 č. j. 7 Ads 316/2021-31, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2021 č. j. 54 Ad 7/2021-23 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. ledna 2021 č. j. MPSV-2021/1183-916, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též "ministerstvo") bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2020 č. j. 90534/2020/MOS, jímž stěžovateli nebyl přiznán příspěvek na péči.
3. Stěžovatelova správní žaloba byla odmítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jako opožděná. Podle zjištění krajského soudu se z doručenky založené ve správním spisu podávalo, že stěžovateli bylo správní rozhodnutí doručováno na adresu trvalého pobytu dne 8. 1. 2021; stěžovatel však nebyl zastižen, a proto byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí po dobu 10 dní. Stěžovatel si zásilku nevyzvedl, a jelikož ji nebylo možno vložit do schránky, byla vrácena zpět ministerstvu. S ohledem na nevyzvednutí zásilky stěžovatelem se zásilka považovala za doručenou desátým dnem ode dne jejího uložení, tedy dnem 18. 1. 2021; uvedený den byl zároveň dnem určujícím počátek dvouměsíční lhůty pro podání správní žaloby. Tato lhůta marně uplynula dne 18. 3. 2021, když stěžovatelova správní žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 4. 2021. Na závěru o opožděnosti žaloby nemohlo podle soudu nic změnit ani to, že stěžovateli byla k jeho žádosti zaslána kopie napadeného správního rozhodnutí, kterou si přezval dne 9. 2. 2021.
4. Kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok) a ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal odměnu za zastupování (III. výrok). Po posouzení věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu o opožděnosti žaloby, když neshledal, že by při zjišťování skutkového stavu krajským soudem vyplynuly jakékoliv důvodné pochybnosti o tom, že byly splněny veškeré náležitosti doručování, resp. uložení písemnosti a řádného poučení o následcích jejího nevyzvednutí. Podmínky pro doručení fikcí byly splněny. Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelovy spekulace o více jiných možných verzích skutkového děje s tím, že nebylo pochyb, že zásilka byla doručena uplynutím desátého dne od uložení, tedy dne 18. 1. 2021. Na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani to, že stěžovatel telefonicky požádal zaměstnankyni ministerstva o opětovné doručení správního rozhodnutí, jehož kopie mu byla následně zaslána. Ostatně i z uvedeného bylo zřejmé, že nejpozději v den uskutečnění telefonického hovoru se stěžovatel musel dozvědět, že mu byl originál správního rozhodnutí již dříve zasílán, a nemohl proto být v dobré víře, že lhůta k podání žaloby počala běžet až od jím tvrzeného dne 9. 2. 2021. S ohledem na tento závěr proto Nejvyšší správní soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami vycházejícími z jiných verzí skutkového děje, přičemž z tohoto důvodu nepřistoupil ani k provedení dalších stěžovatelem navržených důkazů. K námitce, že stěžovatel nebyl ve správním řízení poučen o možnosti podat správní žalobu, Nejvyšší správní soud připomněl §47 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, z něhož plyne, že správní orgán má povinnost v rozhodnutí poučit pouze o řádném opravném prostředku ve správním řízení, čemuž správní orgány ve věci dostály. Soud nepřisvědčil ani námitce přílišné tvrdosti zákona, jež měla být odstraněna pro stěžovatelův tvrzený nepříznivý zdravotní stav.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v doplnění původně podané blanketní ústavní stížnosti úvodem vyjmenovává pochybení, kterých se měli dopustit lékaři i správní orgány při posuzování jeho nároku na příspěvek na péči. Má za to, že ve věci nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho správní žaloby pro opožděnost, když mu rozhodnutí ministerstva bylo fakticky doručeno až dne 9. 2. 2021; dříve než od tohoto data tak nemohla začít běžet lhůta pro podání žaloby ke krajskému soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy uplatněná fikce doručení je založena na přílišné tvrdosti zákona, přičemž při posuzování včasnosti žaloby měl být zohledněn jeho zdravotní stav, který je dlouhodobě nepříznivý. Dále namítá, že napadené rozhodnutí ministerstva neobsahovalo poučení o možnosti podat proti němu žalobu ve správním soudnictví. Nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, který se nevypořádal s odkazem stěžovatele na doporučení Veřejné ochránkyně práv z roku 2018, v němž navrhovala vládě změnu příslušných ustanovení správního řádu a zakotvení povinnosti správního orgánu poučit účastníka řízení o právu podat proti rozhodnutí správního orgánu žalobu k soudu. Závěrem stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že neprovedl jím navržené důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil na dvě části, a to nejprve na posouzení rozhodnutí správních soudů, poté na posouzení rozhodnutí ministerstva. Jde-li o usnesení krajského soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu, je ústavní stížnost v této části přípustná.
8. Ke stížnostní argumentaci lze souhrnně uvést, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje námitky, které uplatnil již před správními soudy a které jimi byly dostatečným způsobem vypořádány. Ústavní soud přitom neshledal důvod, pro který by bylo namístě závěr těchto soudů o včasnosti stěžovatelovy správní žaloby jakkoliv přehodnocovat, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
9. K tomu nutno doplnit, že ačkoliv Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, proč jeho (nyní opětovně vznášené) námitky nemohly uspět (viz body 22 až 29 jeho rozsudku, případně též shrnutí argumentace tohoto soudu v bodě 4 výše), stěžovatel na nic z toho patřičně nereaguje, nadále setrvává na své dřívější argumentaci a odpovídajícím - tj. ústavněprávně relevantním - způsobem závěry Nejvyššího správního soudu nezpochybňuje. Za popsané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat v podrobnostech na příslušné části napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
10. Namítá-li dále stěžovatel, že Nejvyšší správní soud nezohlednil v kasační stížnosti odkazované doporučení Veřejné ochránkyně práv a nepřisvědčil v souladu s ním stěžovatelovu tvrzení o pochybení ministerstva, které ho nepoučilo o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, je nutno zdůraznit následující. Doporučení Veřejného ochránce práv podle §22 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, k vydání, změně nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu jsou adresována vládě, případně úřadu, jehož působnosti se týkají, přičemž mají (toliko) povahu podnětu. Jejich adresáty naopak nejsou soudy nebo jejich soudci, kteří jsou při svém rozhodování vázáni pouze zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud proto nijak nepochybily, pokud uzavřely, že dostalo-li se stěžovateli v napadeném rozhodnutí ministerstva poučení, které odpovídalo zákonným požadavkům, mezi něž nepatří povinnost poučit účastníky řízení o mimořádných opravných prostředcích, šlo o poučení řádné.
11. K závěrečné námitce týkající se neprovedení navržených důkazů Nejvyšším správním soudem postačí ve stručnosti uvést, že sama tato skutečnost nesvědčí o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud není povinen provést všechny účastníky řízení navržené důkazy, nýbrž musí toliko o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. Této povinnosti přitom Nejvyšší správní soud bezezbytku dostál, když se z odůvodnění jeho rozsudku podává, že stěžovatelem navrhované důkazy přiloženými fotografiemi neprovedl pro jejich nadbytečnost (bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku).
12. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. usnesení krajského soudu má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž se navrhuje zrušení rozhodnutí ministerstva.
13. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
15. Jak bylo již uvedeno, stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu proti napadenému rozhodnutí ministerstva opožděně. Jejím opožděným podáním se tak dopustil procesního pochybení, které krajskému soudu zabránilo, aby se správní žalobou věcně zabýval. Stěžovatel tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, (řádně) nevyčerpal. V takovém případě proto nebylo možno na ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí ministerstva hledět jinak než jako na nepřípustnou, když zároveň nebylo shledáno splnění podmínek pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k tomu stěžovatel žádná tvrzení ani nepředložil).
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti rozhodnutí ministerstva pak podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu