ECLI:CZ:US:2023:4.US.3557.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3557/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2022 sp. zn. 6 Tdo 821/2022, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2022 č. j. 6 To 66/2022-129 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. ledna 2022 č. j. 5 T 45/2021-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že dne 17. 7. 2021 řídil v podnapilém stavu motorové vozidlo, v důsledku čehož poškodil živý plot a historický trakař ve vlastnictví jiné osoby, a při následné zkoušce mu bylo odborným měřením za použití analyzátoru alkoholu v dechu zjištěno 3,08 promile alkoholu v dechu. Za toto jednání byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 27 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědí na věci nezaujatých svědků, kteří stěžovatele viděli vystupovat z vozidla na straně řidiče.
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací námitky se podle Nejvyššího soudu minuly s dovolacími důvody a stěžovatel v dovolání neuplatnil žádnou relevantní námitku, založenou na tvrzení o konkrétním pochybení soudů nižších instancí, která by spočívala ve vadném právním posouzení skutku. Co se týče skutkové roviny, pouze tvrdil, že nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití alkoholu, aniž by však toto své přesvědčení o nesprávnosti závěrů nižších soudů nějak konkrétně podpořil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití alkoholu. Žádný důkaz ho v tom neusvědčoval. Bezprostředně po jízdě nebyla zjišťována hladina alkoholu a existoval velký časový prostor, v němž stěžovatel v odstaveném vozidle požil alkohol po "střízlivé" jízdě. V takové situaci je odsouzení stěžovatele v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád soudní (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní stížnost přitom obsahuje pouze námitku o nedostatečném prokázání stěžovatelovy viny, aniž by byl jakkoliv zohledněn obsah konkrétního důkazního řízení. Podobně jako v řízení o dovolání (viz sub 4) proto nemůže být taková námitka ani důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Soudy své závěry o stěžovatelově vině opřely zejména o provedené svědecké výpovědi. Naopak stěžovatelovu obhajobu podporoval jen důkaz výpovědí jeho manželky, který byl nepřímo ostatními důkazy vyvrácen.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu