ECLI:CZ:US:2023:4.US.3568.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3568/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Ondřeje Krejčího, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, č. j. 29 Cdo 1525/2021-456, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, sídlem boulevard Haussmann 1, Paříž, Francouzská republika, jednající prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, a Tomáše Vilíma, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 53 Cm 164/2009 vyplývají následující skutečnosti. První vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně") poskytla (t. č. již zaniklé) obchodní společnosti AUTOVINOŘ, s. r. o. (dále jen "první žalovaná") úvěr na základě rámcové smlouvy o úvěru na skladová vozidla (dále jen "smlouva"). K zajištění svých smluvních závazků vystavila první žalovaná na řad žalobkyně blankosměnku. Tu avaloval druhý žalovaný (stěžovatel) a třetí žalovaný (druhý vedlejší účastník). První žalovaná smlouvu porušila a dostala se vůči žalobkyni do prodlení s úhradou povinností vyplývajících ze smlouvy. Žalobkyně proto využila svého vyplňovacího práva a vyzvala první žalovanou k úhradě směnečné sumy. Tu však první žalovaná včas neuhradila.
3. Žalobkyně proto podala k městskému soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Městský soud návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz, kterým stěžovateli a dalším dvěma žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou sumu (směnečný platební rozkaz městského soudu ze dne 1. 6. 2009, č. j. 53 Cm 164/2009-14). Námitkám žalovaných městský soud nevyhověl a rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (rozsudek městského soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 53 Cm 164/2009-75). Následné odvolací řízení bylo městským soudem zastaveno, protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek (usnesení městského soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 53 Cm 164/2009-187). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") toto rozhodnutí potvrdil (usnesení vrchního soudu ze dne 24. 6. 2011, č. j. 5 Cmo 194/2011-210).
4. Dne 18. 11. 2013 podal stěžovatel k městskému soudu žalobu na obnovu řízení. Ta směřovala proti rozsudku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Stěžovatel namítal, že je dán důvod k obnově řízení podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože existují skutečnosti, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a které mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobu opřel o dva důvody. Za prvé, že v původním řízení nemohl vůči žalobkyni argumentovat §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, protože o něm v té době nevěděl. Toto ustanovení přitom uvádí, že výkon práva odporující zásadám poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany. Druhým důvodem je získání e-mailové zprávy, z níž podle stěžovatele vyplývá, že žalobkyně postupovala při odstoupení od smlouvy a vyplnění blankosměnky neoprávněně, protože první žalovaná smlouvu neporušila a do žádného prodlení s úhradou závazků se nedostala.
5. Městský soud, vrchní soud, ani Nejvyšší soud stěžovatelově argumentaci napadenými usneseními nepřisvědčily, a to na základě obsahově stejných důvodů. Došly totiž k závěru, že ani jedna z uvedených skutečností není důvodem k povolení obnovy řízení. Odkaz na ustanovení obchodního zákoníku je podle nich ve vztahu k podmínkám obnovy řízení neopodstatněný. Nově předložená e-mailová zpráva pak není důkazem, který by stěžovateli mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobou napadený rozsudek je založen na závěru, že žalobkyně postupovala při odstoupení od smlouvy i vyplnění blankosměnky oprávněně. E-mailová zpráva přitom tento závěr nijak nezpochybňuje.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za věcně chybná. Výklad a postup obecných soudů je podle něj v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy navíc zvýhodnily žalobkyni, protože se neřídily zásadou, podle které nikdo nemůže těžit z nepoctivosti či protiprávního jednání.
7. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy se totiž s jeho argumentací nevypořádaly dostatečným a výstižným způsobem. Z jejich rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že mu předložený e-mail nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy postupovaly při dokazování povrchně, selektivně, neúplně, svévolně a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.
9. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za překvapivá, protože neměl možnost účinně argumentovat ke všem otázkám v odvolacím řízení.
10. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné - a to nejen kvůli nedostatečnému odůvodnění, ale i proto, že je v jeho záhlaví uvedena jako účastnice řízení první žalovaná (právnická osoba), která byla před vydáním rozhodnutí vymazána z obchodního rejstříku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Takové porušení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud považuje za důležité uvést, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o povolení obnovy řízení. V něm obecné soudy nehodnotí zákonnost, správnost či odůvodněnost původního rozhodnutí. Jejich přezkumný rámec je mnohem užší. Je-li toto řízení zahájeno z důvodu dosud neuplatněných skutečností, důkazů či rozhodnutí (jako tomu bylo v tomto případě), zabývají se soudy pouze tím, zda je účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení a zda mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu].
14. Tyto zvláštnosti mají přitom vliv i na to, jak rozhodnutí vydaná v tomto druhu řízení přezkoumává Ústavní soud. Ani on neposuzuje důvodnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy řízení s ohledem na věcnou správnost rozhodnutí napadeného žalobou na obnovu řízení. Podobně jako u obecných soudů je jeho měřítkem to, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč nově předložený důkaz nesplňuje podmínky pro povolení obnovy řízení [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (N 14/72 SbNU 189), bod 10; ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281), bod 13].
15. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti ani obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení nejsou oprávněny přehodnocovat správnost původního rozhodnutí, přesto však řada stěžovatelových argumentů spočívá v jeho pokračující polemice s původním rozhodnutím - nikoli s napadenými rozhodnutími vydanými v řízení o povolení obnovy řízení (k podobnému závěru dochází i Nejvyšší soud v bodě 21 napadeného usnesení).
16. Jak Ústavní soud uvedl výše, většina těchto námitek nemůže být v řízení o povolení obnovy řízení ani v následném řízení o ústavní stížnosti relevantní a tedy ani důvodná. Prostor pro uplatnění většiny svých argumentů měl stěžovatel již v původním řízení - konkrétně v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a v řízení o odvolání. Podaným námitkám přitom soud nepřisvědčil (viz bod 3 tohoto usnesení). Následným odvoláním, kterým mohl stěžovatel toto rozhodnutí zvrátit, se odvolací soud nemohl věcně zabývat, neboť stěžovatel neuhradil soudní poplatek za odvolání a odvolací řízení tak muselo být zastaveno (viz bod 3 tohoto usnesení).
17. Ústavní soud proto přezkoumal pouze napadená rozhodnutí (tedy rozhodnutí vydaná v řízení o povolení obnovy řízení), a to s ohledem na zákonné zvláštnosti tohoto druhu řízení a na přístup, s jakým tato rozhodnutí posuzuje Ústavní soud (viz body 13 a 14 tohoto usnesení). Po pečlivém studiu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu přitom Ústavní soud dospívá k závěru, že obecné soudy z ústavněprávního hlediska nijak nepochybily.
18. Stěžejním důvodem pro podání žaloby na obnovu řízení (a jediným důvodem, jehož posouzení stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje) byl nově předložený e-mail. Z něj podle stěžovatele vyplývá, že žalobkyně postupovala při odstoupení od smlouvy a vyplnění blankosměnky neoprávněně, protože první žalovaná smlouvu neporušila a do prodlení s úhradou závazků se nedostala. Tento závěr je přitom podle něj schopný zpochybnit východiska původního rozhodnutí, a mohl by tak stěžovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
19. Ze spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně mohla od smlouvy odstoupit mimo jiné v případě, že se první žalovaná ocitne v prodlení s úhradou jakéhokoli závazku vyplývajícího ze smlouvy nebo že prodá vozidla zařazená do režimu předfinancování bez souhlasu žalobkyně (viz čl. 13 odst. 6 smlouvy ve spise na č. l. 40 až 41). Z obou těchto důvodů žalobkyně od smlouvy odstoupila (viz odstoupení od smlouvy na č. l. 42). Rozsudek o ponechání směnečného platebního rozkazu přitom vycházel ze zjištění, že první žalovaná smlouvu skutečně porušila, žalobkyni vznikla vůči první žalované splatná pohledávka a při vyplnění blankosměnky i odstoupení od smlouvy jednala oprávněně (viz rozsudek na č. l. 76).
20. Nejvyšší soud, vrchní soud i městský soud v napadených usneseních dospěly k tomu, že obsah nově předložené e-mailové zprávy tyto závěry nijak nevyvrací. Znění zprávy, kterou žalobkyni zaslala první žalovaná, je totiž následující: "Dobrý den, vzhledem k zamítnutí klienta Matějková Lucie dne 9. 10. potřebujeme financovat bmw 118d pro klienta od jiné leasingové společnosti. Pokud byste s naším postupem nesouhlasili, dejte nám prosím vědět dnes do 12 hod. Telefonicky se nám bohužel nedaří Vás zastihnout. [...]" (viz č. l. 224). Z této zprávy podle obecných soudů plyne jen to, že první žalovaná informovala žalobkyni o zamýšleném prodeji vozidla - nikoli to, že žalobkyně s tímto prodejem souhlasila nebo že se první žalovaná nedostala do prodlení s úhradou závazku vyplývajícího ze smlouvy. Na základě tohoto tak obecné soudy dospěly k závěru, že e-mailová zpráva nemůže stěžovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
21. Ústavní soud neshledal důvod výše uvedený závěr zpochybňovat. Obecné soudy tento listinný důkazní prostředek založily do spisu, provedly ho, do napadených rozhodnutí přepsaly jeho klíčové pasáže a opakovaně se jím zabývaly (viz str. 4 napadeného usnesení městského soudu, str. 6 až 7 napadeného usnesení vrchního soudu a str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V tom, jak vyhodnotily jeho obsah a zdůvodnily své závěry, přitom Ústavní soud nespatřuje žádnou ústavněprávní vadu.
22. K závěru, že předložený e-mail nemůže stěžovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, navíc nebylo třeba provádět další důkazy. Tento závěr byl bez jakýchkoli dalších důkazů zřejmý už z obsahu samotného e-mailu. Jednotlivé důkazy, které podle stěžovatele měly obecné soudy provést nebo z nich vyvodit jiné závěry (např. Přehled stavu pohledávek za prodejcem nebo snímek Seznamu vozidel), nemají k posouzení e-mailové zprávy jakýkoli vztah. Tím, že soudy tyto důkazy buď vůbec neprovedly, anebo provedly, ale vyvodily z nich jiné závěry než stěžovatel, tak nijak neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva či svobody. Jejich úkolem totiž nebylo opětovně přezkoumávat skutkový stav a právní závěry, ale zjistit, zda existují důvody pro povolení obnovy řízení. To přitom řádně učinily a z ničeho nevyplývá, že by při dokazování postupovaly selektivním, svévolným nebo jiným protiústavním způsobem.
23. Napadená rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivá. Tento závěr stěžovatel dovozuje z toho, že neměl možnost účinně argumentovat vůči všem otázkám v odvolacím řízení. Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatel se o tuto možnost sám připravil, protože nezaplatil soudní poplatek za odvolání (viz body 3 a 16 tohoto usnesení). Napadená rozhodnutí tak pro něj překvapivá být nemohla - a to jak z důvodu, který uvádí on, tak z důvodů, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), bod 37; ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18), bod 23].
24. Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že je napadené usnesení Nejvyššího soudu kvůli chybě v záhlaví nepřezkoumatelné. To, že je v záhlaví uvedena jako účastnice řízení právnická osoba, která byla před vydáním rozhodnutí vymazána z obchodního rejstříku, ještě nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ne každý formální nedostatek rozhodnutí totiž automaticky způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Stěžovatel navíc nevysvětluje, jakým způsobem tato vada porušuje jeho ústavně zaručená práva a svobody. Důvody ke svému zásahu přitom nenašel ani Ústavní soud. Označení již zaniklé účastnice nemá na stěžovatelovo postavení jakýkoli vliv a zrušení usnesení jen kvůli této vadě by bylo neodůvodněné a formalistické.
V. Závěr
25. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r
předsedkyně senátu