ECLI:CZ:US:2023:4.US.3569.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3569/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 1 Afs 136/2022-39 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2022 č. j. 31 Af 59/2020-159, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozsudků s tvrzením, že jimi a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno její právo na účinnou soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve II. bodu petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení, vedle uvedených rozsudků, i rozhodnutí Generálního finančního ředitelství; k návrhu na zrušení tohoto rozhodnutí Ústavní soud nepřihlédl, neboť stěžovatelka udělila právními zástupci plnou moc pouze k zastupování v řízení proti oběma rozsudkům. Pozn.: V obou bodech petitu se vyskytuje vada v datu vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Středočeský kraj vyměřil platebním výměrem stěžovatelce darovací daň ve výši 6 498 000 Kč z daru celkem 50 000 000 Kč poskytnutého jí po částech D. K. Stěžovatelčino odvolání proti platebnímu výměru zamítlo Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") a potvrdilo platební výměr. Následně vedlejší účastník nařídil přezkum rozhodnutí OFŘ, a to z důvodu zjištění jeho procesního pochybení spočívajícího v neseznámení stěžovatelky s nově zjištěnými skutečnostmi a důkazy v odvolacím řízení před vydáním rozhodnutí. Po provedeném přezkumném řízení OFŘ přezkumné řízení zastavilo, nicméně proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, a na základě tohoto odvolání vedlejší účastník změnil rozhodnutí OFŘ tak, že výrok o zastavení řízení nahradil výrokem o změně některých částí (odstavců) v odůvodnění původního rozhodnutí s tím, že výrok rozhodnutí o odvolání a ostatní části rozhodnutí zůstaly nezměněny.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který žalobu napadeným rozsudkem zamítl s tím, že procesní pochybení, které bylo důvodem pro nařízení přezkumného řízení, se fakticky vztahovalo pouze k důkazům, které byly prováděny za účelem posouzení soužití stěžovatelky jako obdarované v rozhodném období (tj. rok před poskytnutím prvního daru) ve společné domácnosti s dárkyní. V odůvodnění (bod 38.) konstatoval, že shledal, že stěžovatelka a D. K. v rozhodném období nesdílely společnou domácnost.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že námitky stěžovatelky týkající se posouzení provedených důkazů nejsou důvodné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že postup krajského soudu pro ni vyústil v překvapivé rozhodnutí, když jí byla upřena možnost doložit (resp. rozporovat) skutková zjištění, na kterých postavil svůj závěr krajský soud. Podle stěžovatelky krajský soud, jako soud správní, vybočil ze své přezkumné úlohy, když vydal rozhodnutí, které založil na nových zjištěních a tvrzeních, a Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí, resp. postup aproboval. Má za to, že její žalobní bod týkající se existence spotřebního společenství nebyl krajským soudem řádně vypořádán, a to i z důvodu, že se krajský soud soustředil na jinou otázku. Stěžovatelce je zřejmé, že to byla ona, kdo tvrdil, že se na ni vztahuje osvobození od darovací daně; proto na ni leželo důkazní břemeno k doložení svého tvrzení. Je toho názoru, že své důkazní břemeno unesla, a to zejména jí navrženými (a daňovými orgány provedenými či neprovedenými) výslechy svědků.
6. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka informovala Ústavní soud, že v souvislosti s posuzovanou věcí podala trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin křivé výpovědi, kterého se mohla dopustit A. J. na jednání dne 13. 4. 2022 před krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 31 Af 59/2020, na kterém vypovídala jako svědek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (byť její plná moc vykazuje, shodně s petitem, opakovanou vadu v datu vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a zřejmý omyl v datu podpisu stěžovatelky, neboť určitě nebyla udělena dne 7. 3. 2018, jsou-li v textu uvedená rozhodnutí vydaná až po tomto datu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
9. Námitky stěžovatelky formulované v ústavní stížnosti jsou pouze pokračováním polemiky s právními závěry obou soudů a souhrnně se týkají způsobu posouzení klíčové otázky, tj. zda byly v její věci splněny podmínky pro prominutí darovací daně vymezené v §19 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 3 písm. b) zákona České národní rady č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném v době poskytnutí daru, tj. do 29. 12. 2011 (dále jen "zákon o trojdani"). Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí o snaze stěžovatelky dosáhnout v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti její věci měly orgány finanční správy, resp. správní soudy, přistoupit k "příznivějšímu" výkladu uvedených podmínek a dospět k závěru, že podmínky pro osvobození od daně darovací byly naplněny. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do postavení další instance v soudním systému, která mu nepřísluší.
10. K námitkám stěžovatelky, kterými zpochybňovala skutková zjištění, jež správní orgány a soudy vedla k závěru o daňové povinnosti, Ústavní soud uvádí, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči obecným soudům, není zásadně oprávněn do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před nimi zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování plynoucích z příslušných procesních předpisů, nebo jsou-li hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud takové pochybení v posuzované věci neshledal, považuje skutková zjištění učiněná ve stěžovatelčině věci za výsledek volného hodnocení důkazů a nemá důvod co do dosaženého výsledku tento proces dokazování zpochybnit.
11. Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy řádného procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, ale i s příslušnými ustanoveními zákona o trojdani, která na daný případ aplikovaly (s důrazem na posouzení, zda stěžovatelka naplnila podmínky pro osvobození od darovací daně, tj. existenci společné domácnosti; závěr, že stěžovatelka a D. K. v rozhodném období nesdílely společnou domácnost, je ústavně souladný a na něm nemůže nic změnit ani "pouhé" podání trestního oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin křivé výpovědi).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu