ECLI:CZ:US:2023:4.US.3582.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3582/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Svatavy Niklové, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 33 Cdo 1196/2022-184, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2021 č. j. 8 Co 196/2021-146 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 116 C 19/2020-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BNP Paribas Personal Finance, sídlem 1 boulevard Haussmann, Paříž, Francouzská republika, jednající prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní principy ústavního pořádku, jak plynou z čl. 90, 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici částku 12 200 Kč s příslušenstvím a dále částku 335 461 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 19 678,30 Kč s příslušenstvím a částky 23 314,83 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 53 553,78 Kč (výrok III). Okresní soud smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejší účastnice kvalifikoval jako tzv. spotřebitelské, a s ohledem na to, že byly uzavřeny před datem 1. 1. 2014, shledal, že daný právní vztah je třeba posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [§261 odst. 3 písm. d) citovaného zákona], načež dospěl k závěru, že jde o neplatné právní úkony podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s §262 odst. 4 obchodního zákoníku, což zdůvodnil tím, že se vedlejší účastnice nezabývala "úvěruschopností" stěžovatelky.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I, ve výroku III ho změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22 340 Kč, a vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal 24 200 Kč. Uvedený soud ke stěžovatelčině námitce promlčení uvedl, že její nárok je třeba posoudit podle §451 a násl. občanského zákoníku, ale protože šlo o obchodně závazkový vztah, kdy obchodní zákoník je ve vztahu k občanskému zákoníku speciálním předpisem, je třeba při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obchodního zákoníku, postupovat podle tohoto předpisu, a tak promlčecí doba činí 4 roky (§397 obchodního zákoníku), načež uzavřel, že k jejímu uplynutí nedošlo.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatelka nepředložila žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a rozhodl, že je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka vytýká soudům, že daný právní vztah (sc. právní úkon) posuzovaly, jako by byl platný, a nikoliv absolutně neplatný s účinky ex tunc, čímž ji jako spotřebitelku znevýhodnily, když promlčecí dobu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení posoudily podle §397 obchodního zákoníku jako čtyřletou, a nikoliv jako tříletou podle §107 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dokonce argumentoval bez zřetele na povahu smluvních stran tzv. absolutním obchodem. Tím založily nerovnost účastníků "v soudním projednávání věci", protože zvýhodnily vedlejší účastnici poskytnutím nepřiměřeně dlouhé promlčecí lhůty k uplatnění jejího nároku, ačkoliv jde o subjekt, jehož jediným předmětem podnikání je obchod s pohledávkami, tedy subjekt, který je - na rozdíl od ní - v daném oboru zběhlý.
6. Navíc podle stěžovatelky soudy "zcela parodovaly" značné pochybení právní předchůdkyně vedlejší účastnice, která finanční prostředky poskytla v rozporu se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Smyslem tohoto zákona byla ochrana spotřebitelů před nekalými praktikami právě takových subjektů, jako byla tato právní předchůdkyně. Pro případ soudního řízení z toho stěžovatelka vyvozuje nutnost zachování práva na spravedlivý proces a právní posouzení věci podle předpisů co nejpříznivějších pro ni jako slabší stranu, což znamená, že založila-li právní předchůdkyně vedlejší účastnice svým jednáním absolutní neplatnost úvěrových smluv, musí to jít k její tíži, a právo na vydání bezdůvodného obohacení musí být posuzováno podle §451 odst. 2 občanského zákoníku. Odmítá jako nepřípustný takový výklad, podle něhož je obchodní zákoník speciálním předpisem, s tím, že šlo o dva rovnocenné právní předpisy upravující různý okruh právních vztahů stejnou právní silou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika s tím, jak soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně obchodní zákoník (ve vztahu k občanskému zákoníku); konkrétně má stěžovatelka za to, že rozhodnou pro určení délky promlčecí doby byla v posuzované věci právní úprava obsažená v občanském zákoníku, což vyvozuje z toho, že s ohledem na neplatnost smluv o úvěru nelze na právní vztah mezi smluvními stranami použít normy obsažené v obchodním zákoníku, přičemž se dovolává principu rovnosti účastníků soudního řízení s tím, že ona coby spotřebitelka je v daném vztahu slabší stranou.
10. Jak Ústavní sud ustáleně judikuje, proces výkladu a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
11. Žádné takové pochybení v podstatě namítáno nebylo, a nebylo ani Ústavním soudem zjištěno. Již Nejvyšší soud, případně krajský soud, přiléhavě konstatoval, že závazkový vztah ze smlouvy o úvěru je tzv. absolutním obchodem, který se bez ohledu na povahu účastníků řídí obchodním zákoníkem [§261 odst. 3 písm. d)], že tento předpis je (v takovém případě) ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, a tudíž v případě konkurence právních norem obsažených v těchto předpisech je třeba použít ty, které obsahuje obchodní zákoník, a dále že úprava promlčení nepatří mezi "jiná ustanovení" sloužící k ochraně spotřebitele ve smyslu §262 odst. 4 obchodního zákoníku. Možno doplnit, že posledně uvedený závěr odpovídá smyslu a účelu promlčení, podle kterého tento institut slouží k zachování statu quo, zajištění právní jistoty a zamezení soudních sporů [srov. bod 24 nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3363/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], přičemž stěžovatelce (v postavení spotřebitelky) se již právní ochrany dostalo tím, že smlouvy o úvěru, které uzavřela s právní předchůdkyní vedlejší účastnice, shledaly soudy neplatnými podle §39 občanského zákoníku.
12. Další závěr Nejvyššího soudu, že ačkoliv smlouvy o úvěru byly neplatné (a plnění z nich poskytnuté představovalo bezdůvodné obohacení, jehož úprava byla obsažena v občanském zákoníku), určující je, že daný závazkový vztah, založený uvedenými právními úkony, patří mezi (již zmíněné) tzv. absolutní obchody, vychází z ustálené judikatury tohoto soudu, a Ústavní soud neshledal důvod, proč by ho měl považovat za jakkoliv nepřiměřený, resp. z hlediska ústavnosti za nepřijatelný. Obchodní zákoník obsahoval vlastní právní úpravu promlčení (§387 a násl.), přičemž u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy výslovně stanovil počátek běhu promlčecí doby (§394 odst. 2), v ostatním pak bylo třeba použít jeho obecnou úpravu.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu