ECLI:CZ:US:2023:4.US.3594.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3594/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 15 Co 377/2022-113, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2. Martina Rokose a 3. České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Současně navrhl Ústavnímu soudu spojení věci s tím, že podal ústavní stížnosti proti celkem osmi usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a že jde o skutkově totožné věci.
3. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") provedením exekuce čtyř vykonatelných rozhodnutí strážníka Městské policie hl. města Prahy (pověření ze dne 11. 4. 2014 č. j. 15 EXE 752/2014-25). Ke dni 31. 12. 2021 nic vymoženo nebylo.
4. Usnesením ze dne 4. 6. 2022 č. j. 067 Ex 2625/14-103 stěžovatel podle čl. IV bodu 18 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 286/2021 Sb."), exekuci zastavil a podle čl. IV bodu 22 téhož zákona rozhodl, že se soudnímu exekutorovi přiznává paušální náhrada nákladů exekuce ve výši čtyřikrát po 1 270,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty k proplacení prostřednictvím obvodního soudu (výrok I), že 1. vedlejšímu účastníkovi (jako oprávněnému) se podle čl. IV bodu 21 uvedeného zákona přiznává náhrada při zastavení exekuce ve výši 1 200 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III).
5. K odvolání vedlejší účastnice proti výroku I, resp. jeho části, kterou byla soudnímu exekutorovi přiznána paušální náhrada nákladů exekuce, městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudního exekutora (stěžovatele) tak, že paušální náhrady nákladů exekucí soudnímu exekutorovi nenáleží, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud dopěl k závěru, že zákonná podmínka pro zastavení exekuce podle čl. IV bodu 18 zákona č. 286/2021 Sb., spočívající v tom, že 1. vedlejší účastník nereagoval na výzvu soudního exekutora ke složení záloh, nebyla splněna, neboť soudní exekutor s určitostí a konkrétně netvrdil (a tedy ani neprokázal), že 1. vedlejšího účastníka vyzval ke složení zálohy na náklady dalšího pokračování exekuce. Takové tvrzení s konkrétními údaji ve svém usnesení neuvedl, a nevyplývá to ani z exekučního spisu. Nelze proto uložit státu, aby prostřednictvím exekučního soudu vyplatil soudnímu exekutorovi danou paušální náhradu.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Podle stěžovatele městský soud provedl součet všech čtyř exekvovaných pohledávek (1 500 Kč, 500 Kč, 1 000 Kč a 1 000 Kč) a dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zastavení tzv. bagatelní exekuce, neboť vymáhaná pohledávka ve výši 4 000 Kč přesahuje částku 1 500 Kč. V rozporu s čl. IV bodem 18 poslední větou zákona č. 286/2021 Sb. městský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že došlo ke spojení čtyř exekucí. Napadené usnesení tak podle stěžovatele obsahuje prvek libovůle, svévole a extrémního rozporu s principy spravedlnosti, neboť je v přímém rozporu nejen se zákonem, ale i rozhodovací praxí soudů.
7. Dále stěžovatel uvádí, že 1. vedlejšího účastníka vyzval tzv. hromadnou výzvou (usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 067 EX 2009/01-24) ke složení zálohy, ten ale tak neučinil. Tento postup, tj. zaslání jediné hromadné výzvy, byl podle stěžovatele souladný se zákonem a byl i podpořen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 72 Co 278/2022. Vzhledem k tomu, že 1. vedlejší účastník zálohu nesložil, exekuci výše označeným usnesením zastavil. Napadené rozhodnutí městského soudu stěžovatel považuje za nezákonné.
8. Dále stěžovatel upozorňuje na nejednotný názor soudů (a to i u samotného městského soudu) na to, zda státu svědčí aktivní legitimace k podání odvolání proti rozhodnutí o proplacení paušální náhrady soudnímu exekutorovi podle čl. IV bodu 22 zákona č. 286/2021 Sb., přičemž má za to, že v této věci městský soud posoudil danou otázku nesprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti tomuto rozhodnutí žádné takové prostředky již neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Úvodem nutno zmínit, že stěžovatelova argumentace obsažená v bodě 5 se míjí s důvodem, na kterém je napadené soudní rozhodnutí postaveno, a proto se jí Ústavní soud nezabýval. Tvrdí-li stěžovatel, že je napadené rozhodnutí nezákonné, resp. nesprávné (viz sub 6 a 7), pomíjí, že věcná správnost, popř. zákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž takováto námitka není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
12. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již zabýval v usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3234/22 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; přičemž neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů nějak odchylovat. Argumentuje-li tedy stěžovatel, že 1. vedlejšímu účastníkovi zaslal výše označenou hromadnou výzvu ke složení zálohy, které však nebylo vyhověno, a tudíž byla splněna podmínka zastavení exekuce podle čl. IV bodu 18 zákona č. 286/2021 Sb. (spočívající v tom, že oprávněný přes výzvu soudního exekutora nesloží zálohu na náklady exekuce ve výši stanovené prováděcím právním předpisem), je podle Ústavního soudu určující, zda tato skutečnost byla řádně osvědčena, a zastavení exekuce tak má oporu ve spise. Městský soud vyšel z toho, že žádná taková výzva v usnesení soudního exekutora označena nebyla a ani nebyla založena v exekučním spise, což stěžovatel v této ústavní stížnosti rovněž nerozporuje; a též nerozporuje ani to, že by spis tuto výzvu, jakožto i případné další písemnosti dosvědčující splnění zákonných podmínek pro zastavení exekuce, obecně obsahovat měl. Přitom požadavek městského soudu, aby spis vedený soudním exekutorem obsahoval záznam o úkonech, které soudní exekutor v jím vedené exekuci učiní, a aby tak následně poskytoval oporu pro závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce, nelze považovat za ústavně nesouladný, nehledě na to, že proti němu nejsou vzneseny relevantní protiargumenty.
13. Ústavní soud pak ani v posuzované věci neměl důvod zabývat se blíže námitkou nedostatku aktivní legitimace České republiky k podání odvolání, neboť i když stěžovatel zmínil, že soudy tuto otázku posuzují nejednotně, učinil tak v části rekapitulující odůvodnění napadeného usnesení a především nepředložil žádnou argumentaci, kterou by příslušný závěr městského soudu zpochybnil (viz také sub 10).
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. K návrhu na spojení věci Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem podané ústavní stížnosti bylo možné rozdělit do dvou skupin, přičemž v jedné skupině stěžovatel uplatňuje jinou námitku, tj. že soudy rozdílně vypočítávají jeho odměnu. Z tohoto důvodu není spojení těchto věcí s nyní posuzovanou věcí namístě. Jde-li o ústavní stížnosti, v nichž stěžovatel uplatňuje obdobnou námitku, tj. vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3598/22 a I. ÚS 3599/22, o posledně uvedené Ústavní soud již rozhodl, a s ohledem na to, že posuzovaná ústavní stížnost zjevně nebyla způsobilá věcného projednání, jak vyplynulo i ze zmíněného usnesení sp. zn. III. ÚS 3234/22 (viz sub 12), nepovažoval za potřebné přistoupit k jejímu spojení s ústavní stížností sp. zn. IV. ÚS 3598/22.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu