ECLI:CZ:US:2023:4.US.377.23.1
sp. zn. IV. ÚS 377/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 96 Co 107/2022-806, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a K. F. a nezletilých M. Š. a T. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatele mohla být napadeným rozsudkem porušena také ústavně zaručená práva nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí") zakotvená v Úmluvě o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), a to právo na zabezpečení životních podmínek pro nezbytný rozvoj nezletilých dětí (čl. 27 Úmluvy) ve spojení s právy nezletilých dětí podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, rovněž bylo porušeno základní právo nezletilých podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy, podle nějž nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem rozhodování, a rovněž došlo k porušení participačních práv nezletilých podle čl. 9 a 12 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice (dále jen "matka") podala u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") návrh na svěření nezletilých do své péče s tím, aby stěžovateli (dále též "otec") bylo stanoveno výživné na oba nezletilé. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 16 Nc 18/2019-161 svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů a stanovil výživné oběma rodičům. Tento rozsudek, na základě odvolání matky, zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 1. 2021 č. j. 96 Co 194/2020-279, věc vrátil okresnímu soudu s tím, že neposuzoval důvody, proč se matka odstěhovala do značné vzdálenosti od původního bydliště rodičů (což by mohlo být považováno za tzv. vnitrostátní únos), že pro nezletilého M. není vhodná výuka ve dvou základních školách, že není vhodné rozdělovat sourozence, a uložil mu povinnost provést dokazování o poměrech účastníků s řadou konkrétních úkolů. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2022 č. j. 16 Nc 18/2019-667, 16 P a Nc 86/2019, 16 P a Nc 234/2020, 16 P a Nc 39/2021, svěřil nezletilé do péče matky (I. výrok), rozhodl o vyživovací povinnosti (II. až V. výrok), upravil běžný i prázdninový styk stěžovatele s nezletilými (VI. výrok), zamítl stěžovatelův návrh na nahrazení vůle rodičů o docházce nezletilého M. (VII. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VIII. a IX. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že dohoda o výchově dětí není pro jejich diametrálně odlišné představy přes snahu soudu, nařízenou rodinnou terapii a mediaci reálná, a že i z předchozích závěrů krajského soudu vyplývá, že je vyloučena střídavá i společné péče. Při rozhodnutí o svěření nezletilých matce hodnotil zejména důvody jejího odstěhování do značné vzdálenosti od společného bydliště, neboť bylo prokázáno, že ze společné domácnosti odešla kvůli konfliktům se stěžovatelem, které podle okresního soudu byly projevem domácího násilí stěžovatele vůči ní. Po odstěhování matky stěžovatel za dětmi dojížděl v intervalu 1x za 14 dní, tudíž okresní soud vycházel z toho, že stěžovateli tato frekvence styku vyhovovala.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud shledal částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), potvrdil V. výrok a ve II. až IV. výroku ho změnil úpravou výše vyživovací povinnosti a dlužného výživného (II. výrok), změnil VI. výrok úpravou styku stěžovatele s dětmi o vánočních prázdninách, jinak ho potvrdil (III. výrok), potvrdil VII. a VIII. výrok (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). Krajský soud sdílel zjištěný skutkový stav, doplnil ho o aktuální údaje a konstatoval rodinné a majetkové poměry rodičů. Připomenul, že nezletilý T. byl předán do péče matky na základě předběžného opatření, a to až při jeho výkonu, neboť jí stěžovatel neumožňoval s ním ani telefonický kontakt. Nezletilý T. nezačal v září 2022 navštěvovat základní školu v A, do které byl přijat, stěžovatel ho nejprve přihlásil do základní školy v B, kde ho omlouval z důvodu jeho údajné nemoci, ale přihlásil ho na základní školu v C. Nezletilý T. následně před opatrovníkem uvedl, že "neví, co si má myslet", ale trval na tom, že zvládne docházku do dvou základních škol. Z pohovoru s nezletilým M. jednoznačně vyplynulo, že jeho konstantním přáním je být svěřen do péče matky a s otcem se stýkat, školu si nepřeje měnit, ve škole v A je spokojen. Po zvážení všech skutečností se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o svěření nezletilých do výlučné péče matky. Zdůraznil věk nezletilých, jejich školní docházku a popsal jednání otce, které vyhodnotil jako zneužití postavení fakticky pečujícího rodiče, když odmítal matce nezletilého dobrovolně předat a minimálně v předchozích třech měsících nerespektoval práva druhého rodiče na jeho péči. Krajský soud doplnil, že u nezletilých není vhodná výuka ve dvou základních školách současně, neboť tímto způsobem se nikdy nezařadí mezi své spolužáky a nevytvoří si náležitou emocionální vazbu na třídu a spolužáky, přičemž taková praxe obecně vede ke vzdělávacím problémům a snížení kognitivních předpokladů dítěte.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele nebral krajský soud v potaz skutečnosti, které tvrdil, tedy že střídavá péče je v nejlepším zájmu nezletilých, což bylo v soudním řízení prokázáno. Matka dostatečně neprokázala, že je v zájmu nezletilých, aby byly svěřeny do její výlučné péče. Oba soudy dostatečně neodůvodnily, proč nebylo přihlédnuto k jeho tvrzením.
5. Krajský soud se nezabýval ani jeho tvrzením, že rozhodující samosoudkyně okresního soudu na stěžovatele naléhala, aby se s matkou domluvil, v opačném případě bude rozhodnuto o svěření nezletilých do výlučné péče matky.
6. Krajský soud dále nepřihlédl k vyjádření nezletilého T., který uvedl, že se matky a jejího přítele bojí a přeje si být ve střídavé péči obou rodičů, ani k jeho názoru, že nemá žádný problém s docházkou do dvou základních škol, které by střídal podle aktuálního místa pobytu, a že by to bez problémů zvládl. Soudy pouze uvedly, že nezletilý T. si nedokáže ve svém věku uvědomit náročnost střídání dvou základních škol. Soudy obou stupňů dostatečně nepřihlédly k právu dítěte podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení, čímž nedostály požadavku posouzení jeho nejlepšího zájmu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy, čímž rovněž porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. S odkazem na nález ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) stěžovatel namítá, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemohla být důvodem pro nerozhodnutí o střídavé péči, že je třeba především zkoumat vliv přesunů na dítě (nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20). Vzdálenost mezi bydlištěm stěžovatele a matky se ani neblíží mezím, které byly v judikatuře brány za nepřekonatelné, přičemž ani ze soudního spisu nevyplývá, že by dojíždění na nezletilé mělo negativní dopad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ke stěžovatelovu tvrzení o porušení základních práv nezletilých (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, když jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svěření nezletilých do péče matky, pro určení styku stěžovatele s nimi, stanovení výživného a úpravu souvisejících záležitostí. Dále Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i jemu předcházejícího rozsudku okresního soudu, vyplývají přesvědčivé důvody, pro které byli nezletilí svěřeni do péče matky (viz podrobná skutková zjištění okresního soudu v bodech 8. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 9. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Okresní soud také podle pokynu krajského soudu doplnil dokazování a zjistil, že důvodem odchodu matky ze společné domácnosti byly konflikty se stěžovatelem, které byly jak psychického, tak fyzického charakteru, jejichž intenzita byla taková, že lze hovořit o domácím násilí otce vůči matce, proto nastalou situaci nelze považovat za tzv. vnitrostátní únos (bod 38. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Tím obecné soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje pouze obecné výhrady vůči skutkovým zjištěním a právním závěrům obecných soudů, aniž by reflektoval důvody, pro které oba soudy rozhodly o svěření nezletilých do péče matky a upravily rozsah styku stěžovatele s nimi. K ostatním napadeným výrokům žádné argumenty ústavní stížnost neobsahuje.
15. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahu rodičů a jejich negativní dopad na nezletilé. Je totiž především záležitostí rodičů, aby upřednostnili jejich zájmy před osobními antipatiemi, netraumatizovali je svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich (viz doporučení krajského soudu z usnesení č. j. 96 Co 194/2020-279, či rekapitulace znaleckého posudku v bodě 22. i. f. odůvodnění rozsudku okresního soudu).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem, ev. postupem obecných soudů, byla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu