ECLI:CZ:US:2023:4.US.411.23.1
sp. zn. IV. ÚS 411/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Plockem, advokátem, sídlem Klimentská 1515/22, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 2782/2022-170 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 28 Co 23/2022-138, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozsudku
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení i usnesení Nejvyššího soudu, přesto s jeho závěry polemizuje (II. část a část IV. B ústavní stížnosti) a usnesení k návrhu připojil. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil i ústavnost tohoto usnesení.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, z vyžádaného dovolání stěžovatele a rozhodovací činnosti Ústavního soudu se podává, že vedlejší účastník se u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 24. 4. 2019 o převodu spoluvlastnického podílu na konkretizovaných nemovitých věcech v katastrálním území P. uzavřená mezi M. a V. K. jako dárci a stěžovatelem jako obdarovaným je vůči němu neúčinná. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2021 č. j. 5 C 179/2021-101 žalobě vyhověl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (II. výrok). Vyhovující výrok odůvodnil zjištěním, že vedlejšímu účastníkovi byla vykonatelným rozsudkem přiznána pohledávka vůči dárkyni ve výši 5 037 188 Kč s příslušenstvím, který si vyhradil právo dovolat se neúčinnosti darovací smlouvy, a že důvody pro vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy jsou dány.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") nebylo důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na která odkázal. Výslovně zdůraznil, že vedlejší účastník má vůči dárkyni vykonatelnou pohledávku na náhradu škody způsobené jejím majetkovým trestným činem, která nemá jiný majetek, z něhož by mohl být uspokojen, a uzavřením darovací smlouvy došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka, přičemž dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů vzniklý za trvání manželství lze uspokojit ze společného jmění manželů. Krajský soud reagoval i na další odvolací námitky stěžovatele (srov. body 19. a 20. odůvodnění napadeného rozsudku).
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním (spolu s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti), v němž formuloval domněnku, že je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť rozsudek krajského soudu "závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Zároveň v další části otázka procesního práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena".
5. Souběžně s dovoláním podal stěžovatel proti rozsudku krajského soud ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2051/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako návrh nepřípustný (včetně návrhu na přerušení řízení).
6. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť z něj není zřejmé, které otázky hmotného a procesního práva byly krajským soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není z něj ani patrno, kterou otázku procesního práva považuje za nevyřešenou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel pro formulaci nynější ústavní stížnosti využil text předchozího podání (bod 5., včetně sdělení, že ji podává z procesní opatrnosti před rozhodnutím Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku). Z tohoto důvodu jsou jeho námitky v převážné míře soustředěny proti napadenému rozsudku krajského soudu. Konkrétně namítá, že mu nebylo doručeno vyjádření vedlejšího účastníka k jeho odvolání, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť nereagoval na jeho tvrzení o důvodu uzavření darovací smlouvy, a polemizuje s vymezenými skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu (VI. část) ústavní stížnosti.
8. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel podotýká, že v čl. III. dovolání uvedl konkrétní rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20), v rozporu s nímž bylo podle jeho názoru rozhodováno. Má tedy za to, že uvedl, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně. Dále namítá, že Nejvyšší soud překvapivě reagoval na stěžovatelovu námitku o jeho nemožnosti seznámit se s vyjádřením vedlejšího účastníka k odvolání, když konstatoval, že k žádné vadě řízení nedošlo, protože byl seznámen s jeho obsahem na jednání krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 11. až 14.), posléze proti rozsudku krajského soudu (body 15. a 16.).
11. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.), avšak bez jediné relevantní otázky hmotného práva nebo procesního práva, na němž by rozsudek krajského soudu závisel. Dovolání neobsahuje žádný odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a ani tvrzení, že by napadený rozsudek závisel na otázce, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu (viz bod 8.), nebere v úvahu, že i v tomto případě je nezbytné, aby formuloval relevantní otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; ani taková otázka v dovolání obsažena není.
12. K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
13. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť z něj není zřejmé, které otázky hmotného práva a procesního práva byly krajským soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není z něj ani patrno, kterou otázku procesního práva považuje stěžovatel za nevyřešenou, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z odůvodnění napadeného usnesení (str. 3., třetí odstavec), v němž Nejvyšší soud konstatoval, že odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., a to zčásti proto, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a z části pro nepřípustnost (§237 o. s. ř.), by bylo možno dovozovat, že Nejvyšší soud posuzoval jeho přípustnost z hlediska §237 o. s. ř. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, protože prvotním předpokladem, aby Nejvyšší soud mohl přihlédnout k namítaným vadám řízení, je přípustnost dovolání. Nebylo-li dovolání přípustné pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, je vadné i v části obsahující námitky brojící proti vadám řízení.
14. Na základě těchto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. V době podání dovolání (v červenci 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu.
16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu