ECLI:CZ:US:2023:4.US.436.23.1
sp. zn. IV. ÚS 436/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Státní pozemkový úřad, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 28 Cdo 3320/2022-1461 a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2022 č. j. 5 Co 1466/2021-1422, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a byl porušen princip rovnosti lidí v právech zakotvený v čl. 1 větě první Listiny a zákaz diskriminace upravený v čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 171/2019 se podává, že žalobkyně Kateřina Šimůnková se žalobou u Okresního soudu v Domažlicích domáhala nahrazení projevu vůle stěžovatelky s uzavřením smlouvy o převodu konkrétních pozemků v různých katastrálních územích, kromě jiného i tří pozemků v kat. úz. Křenov u Kájova, jednoho pozemku v kat. úz. Černá v Pošumaví, tří pozemků v kat. úz. Frymburk a tří pozemků v kat. úz. Horní Planá. Usnesením ze dne 13. 2. 2019 č. j. 3 C 218/2017-398, 3 C 47/2019-26 Okresní soud v Domažlicích postoupil věc okresnímu soudu. Okresní soud s postoupením nesouhlasil, avšak Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v usnesení ze dne 18. 6. 2019 vyslovil, že jeho nesouhlas není důvodný. Následný návrh žalobkyně na přikázání věci Okresnímu soudu v Domažlicích zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2019 č. j. Ncd 101/2019-721 a její ústavní stížnost proti tomuto usnesení (jakož i ústavní stížnosti proti dalším obdobným usnesením) odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 2970/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro zjevnou neopodstatněnost. Podáním ze dne 11. 8. 2020 žalobkyně navrhla změnu žaloby a domáhala se nahrazení projevu vůle stěžovatelky s uzavřením smlouvy o převodu specifikovaných pozemků v různých katastrálních územích okresu Český Krumlov. Okresní soud usnesením ze dne 13. 8. 2020 č. j. 5 C 171/2019-859 změnu žaloby nepřipustil, ohledně jednoho pozemku vzala žalobkyně v průběhu řízení žalobu zpět, a okresní soud usnesením ze dne 8. 11. 2021 č. j. 5 C 171/2019-1318 řízení ohledně tohoto pozemku zastavil. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. 5 C 171/2019-1322 nahradil projev vůle stěžovatelky s uzavřením smlouvy o převodu tří pozemků v kat. úz. Křenov u Kájova, jednoho pozemku v kat. úz. Frymburk a tří pozemků v kat. úz. Horní Planá, neboť u nich shledal naplnění podmínek převoditelnosti.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila s posouzením její liknavosti, či svévole, upozorňovala na nedostatek aktivního přístupu žalobkyně a na nesprávné posouzení převoditelnosti požadovaných pozemků (konkrétní důvody formulovala ohledně pěti pozemků). V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně zpět žalobu v části týkající se čtyř pozemků, které v mezidobí stěžovatelka převedla na jiné osoby, a navrhla, aby byl nahrazen projev vůle stěžovatelky s uzavřením smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v kat. úz. Frymburk. Krajský soud neshledal odvolání stěžovatelky důvodným a napadeným rozsudkem zastavil řízení týkající se čtyř pozemků a rozsudek okresního soudu v této části zrušil (I. výrok), změnil rozsudek okresního soudu ve zbývajícím rozsahu tak, že nahradil projev vůle stěžovatelky s převodem pozemku parc. č. X v kat. úz. Frymburk a tří pozemků v kat. úz. Horní Planá (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění výslovně konstatoval nedůvodnost námitky stěžovatelky o nesprávném posouzení její liknavosti a svévole, vytkl jí částečnou účelovost procesní obrany a selektivní přístup k restituentům a ztotožnil se s převoditelností tří pozemků v kat. úz. Horní Planá. Samostatně věnoval pozornost převoditelnosti pozemku parc. č. X v kat. úz. Frymburk. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud tak není vázán žalobním návrhem a o uspokojení jinými pozemky, než původně v žalobě označenými, nemusí být uvažováno jen v řízení před soudem prvního stupně. Protože účastníci učinili nesporným, že tento pozemek je převoditelný, neboť je stěžovatelkou nabízen ve veřejné nabídce, a učinili nespornou i jeho hodnotu, nic nebránilo, aby ohledně tohoto pozemku nahradil souhlas stěžovatelky s jeho převodem žalobkyni.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost založila na dvou otázkách: zda má soud při podání více žalob o nahrazení projevu vůle ke stejnému pozemku povinnost posoudit konkurenci nároků oprávněných osob z pohledu tzv. "lepšího práva", a zda za situace, kdy žalobce požaduje vydání náhradního pozemku z veřejné nabídky v řízení o vydání náhradních pozemků, má přednost před oprávněnými osobami, které svůj nárok na náhradní pozemek řádně uplatňují zákonem předpokládaným postupem, tj. účastí ve veřejných nabídkách.
5. Proti II. a akcesorickému nákladovému výroku rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, posléze doplněné, považujíc ho za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pro odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě pro existenci otázky tímto soudem dosud neřešené. Namítala, že pozemek parc. č. XX v kat. úz. Frymburk byl žalobkyni vydán až na základě jejího návrhu v odvolacím řízení, přičemž krajský soud se zabýval vhodností tohoto pozemku k převodu na žalobkyni až po koncentraci řízení a nezvážil, že uvedený pozemek je navrhován k převodu na jinou oprávněnou osobu v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 2 C 17/2022. Stěžovatelka dále zdůraznila, že předmětný pozemek byl nabízen ve veřejné nabídce, pročež žalobkyně svým požadavkem vzneseným v odvolacím řízení maří systém veřejné nabídky pozemků a upřednostňuje svoji osobu před dalšími restituenty, kteří postupují zákonem předvídaným způsobem. Dále vyjádřila přesvědčení, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu oprávněné osobě jako pozemek náhradní, neboť je územním plánem obce Horní Planá označen jako plocha smíšená, obytná, rekreační a nejde tak o pozemek určený k zemědělskému obhospodařování; jeho část je podle územního plánu určena k zastavění stavbou dopravní infrastruktury (cyklostezky), a tedy převod daného pozemku na žalobkyni vylučuje §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb."). Krajský soud podle stěžovatelky neodůvodnil, proč nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu vyjádřením místního stavebního úřadu, jež mělo s ohledem na nepřesnosti v územně plánovací dokumentaci ozřejmit faktickou trasu plánované cyklostezky. Stěžovatelka namítla, že na předmětný pozemek dopadá i výluka podle §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., jelikož je situován v chráněné krajinné oblasti a evropsky významné lokalitě.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť nastolené právní otázky již byly v jeho rozhodovací praxi řešeny, krajský soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil, není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně, proto napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, připomenul podmínky (ne)vhodnosti pozemků k převodu oprávněným osobám a zdůraznil, že z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že nevhodnost konkrétního pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí ani jeho zařazení do veřejné nabídky, a jen ze samotné okolnosti, že označený pozemek byl zařazen do veřejné nabídky, nelze činit závěr, že by k uspokojení restitučního nároku nebyl vhodný a že jeho převodem na ni by oprávněná osoba byla upřednostněna před jinými oprávněnými osobami, které o převod pozemků usilují zákonem předvídaným postupem, tedy prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019 sp. zn. 28 Cdo 686/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3157/19, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Poté Nejvyšší soud reagoval na další dovolací námitky stěžovatelky, převážně zaměřené na existenci tzv. výlukových důvodů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka připomíná, že krajský soud až v průběhu odvolacího řízení připustil změnu žaloby, kdy žalobkyně až v této fázi řízení navrhovala bezúplatný převod pozemku parc. č. X v kat. úz. Frymburk, který byl v té době zařazen do veřejné nabídky pozemků organizované stěžovatelkou v souladu s §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka namítala, že se krajský soud nezabýval vhodností pozemku k převodu na žalobkyni až po koncentraci řízení a nezvážil, že pozemek je navrhován k převodu na jinou oprávněnou osobu v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 2 C 17/2002, a poukazovala na skutečnost, že pozemek byl nabízen ve veřejné nabídce a žalobkyně se o něj mohla ucházet zákonem předvídanou cestou, což nečinila. K tomu tvrdila, že požadavkem vzneseným až v odvolacím řízení dochází ke zmaření systému veřejné nabídky pozemků a současně k nepřípustnému upřednostnění žalobkyně před těmi restituenty, kteří postupují zákonným způsobem a pořadem veřejných nabídek. Nejvyšší soud stěžovatelčiným námitkám nepřisvědčil.
8. Podle stěžovatelky žalobkyni nic nebránilo, aby se do vyhlášené veřejné nabídky, v níž byl zařazen předmětný pozemek, přihlásila, jako ostatní oprávněné osoby a získala náhradní pozemek zákonem o půdě předvídaným postupem soutěže mezi oprávněnými osobami. Mezi stěžovatelkou a žalobkyní není sporu o výši restitučního nároku, tudíž žalobkyni nic nebrání účasti ve veřejných nabídkách, v nichž podléhá postup získání náhradního pozemku jednoznačným pravidlům. Rozšiřováním žaloby o nahrazení projevu vůle stěžovatelky v řízení vedeném o vydání náhradních pozemků o pozemky zařazené do veřejné nabídky dochází k obcházení zákonného postupu a smyslu organizace veřejných nabídek stěžovatelkou a k jejímu nedůvodnému zvýhodnění oproti ostatním oprávněným osobám. Skutečnost, že některá z oprávněných osob svůj restituční nárok uplatnila u soudu žalobou o nahrazení projevu vůle, neznamená, že by se její restituční nárok stal oproti restitučním nárokům ostatních oprávněných osob prioritním - přednost restitučních nároků nevyplývá z žádného právního předpisu a nelze ji dovodit ani z judikatury. Tímto postupem došlo k popření smyslu jakékoliv účasti ve veřejných nabídkách, neboť efektivnějším a pro restituenty výhodnějším způsobem získání pozemků se stanou výlučně žaloby o nahrazení projevu vůle. Na dokreslení situace stěžovatelka informuje, že v letech 2018 až 2022 zveřejnila v osmnácti kolech veřejných nabídek celkem 12 538 pozemků, z nichž 333 pozemků bylo nutno z veřejné nabídky vzít zpět z důvodu podání žaloby u obecných soudů.
9. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že pozemky zařazené do probíhající veřejné nabídky podle zákona o půdě nejsou vhodnými pozemky k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby v řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle, ať v řízení před soudem prvního stupně, a tím méně v odvolacím řízení. Domáhání se pozemků zařazených ve veřejných nabídkách v soudních sporech vedených o bezúplatný převod náhradních pozemků by nemělo požívat nadměrné právní ochrany, neboť jednak maří činnost stěžovatelky a smysl veřejných nabídek vůbec, ale především je vždy činěno na úkor ostatních oprávněných osob, které plně respektují zákonem stanovený postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalším účastníkům řízení a žalobkyni, které příslušelo postavení vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti. Žalobkyni byla výzva k vyjádření zaslána na adresu Na Celné 712/6, 150 00 Praha 5 - Smíchov, zásilka byla vrácena zpět s údajem "odstěhována, nemá schránku". Ústavní soud zjistil, že v Centrální evidenci obyvatel je jako adresa místa pobytu evidována výše uvedená adresa. Protože žalobkyně na této adresa výzvu nepřevzala, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud požádal, aby za základ jeho vyjádření byl brán obsah napadeného usnesení, a zdůraznil, že na všechny právní otázky předestřené stěžovatelkou v dovolání podrobně odpověděl se závěrem, že žádná z nich nezakládá přípustnost dovolání. Dále Nejvyšší soud tvrdí, že stěžovatelka není subjektem oprávněným namítat porušení principu rovnosti v právech a zákazu diskriminace, neboť jde o zásahy, které by se dotýkaly práv jiných osob (neomezené množiny oprávněných osob). Stěžovatelčinu argumentaci považuje za pokračování polemiky se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěl krajský soud. Podle něj je zřejmý nedostatek stížnostní argumentace s ústavněprávním důrazem v IV. části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka podává vlastní náhled na posouzení právních otázek, jejichž řešení je již pevně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ukotveno (podmínky pro uplatnění žaloby o nahrazení projevu vůle povinné osoby, vymezení zákonných a judikaturních překážek převoditelnosti náhradních pozemků, řešení konkurence nároků více oprávněných osob a stanovení kritérií preferujících tu kterou oprávněnou osobu).
13. K individuálním skutkovým poměrům posuzované věci Nejvyšší soud dodal, že předmětný pozemek parc. č. X v kat. úz. Frymburk zařadila stěžovatelka do veřejné nabídky až v průběhu odvolacího řízení a žalobkyně mohla až v této fázi procesně reagovat na postup stěžovatelky, která po vydání rozsudku okresního soudu čtyři pozemky, k jejichž převodu byl nahrazen její projev vůle, převedla na třetí osoby. V postupu stěžovatelky, která nevyčkala pravomocného skončení řízení před obecnými soudy, ač věděla, že tvrzená překážka pro jejich převod (pozemky nebyly zařazeny do veřejné nabídky), shledává určitý aspekt nepoctivého jednání.
14. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji zamítl.
15. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje na závěry vyjádření v odůvodnění napadeného rozsudku. Zastává názor, že se v napadeném rozsudku vypořádal s veškerou stěžovatelčinou argumentací, což je podporováno i skutečností, že Nejvyšší soud odmítl dovolání proti tomuto rozsudku. Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
16. Vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a v replice setrvala na svém názoru o porušení jejích základních práv napadenými rozhodnutími. K původní argumentaci dodala, že je povinna při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob postupovat nediskriminačním způsobem, což je porušeno postupem aprobovaným obecnými soudy, v němž byla zakotvena faktická (i právní) přednost restitučních nároků, které byly oprávněnými osobami uplatněny žalobou na nahrazení projevu vůle, před restitučními nároky oprávněných osob, které jsou uplatňovány ve veřejných nabídkách.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
19. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 2019 podala obsahově i argumentačně shodnou ústavní stížnost (srov. IV. část předchozí ústavní stížnosti a body 12. až 25. nyní posuzované ústavní stížnosti), která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3157/19 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení se vypořádalo se stěžovatelčinou argumentací (body 12. až 15.), tudíž Ústavní soud na něj odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.).
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu