ECLI:CZ:US:2023:4.US.448.23.1
sp. zn. IV. ÚS 448/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lakhbira Singha Sandhu, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 3378/2022-165, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2022 č. j. 25 Co 232/2022-142 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. dubna 2022 č. j. 47 C 49/2022-125, a o návrhu s ní spojeném na zrušení části §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a části položky 8a přílohy k témuž zákonu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu uvedená výše s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu a spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. S ústavní stížností stěžovatel spojil také návrh na zrušení "ustanovení §9 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o následcích nezaplacení soudního poplatku, a zrušení soudního poplatku dle položky 8a téhož zákona za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem."
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
3. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
4. Napadeným usnesením obvodní soud zastavil občanské soudní řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť stěžovatel jako žalobce nezaplatil celý soudní poplatek ve výši 2 000 Kč z žaloby ve lhůtě stanovené usnesením obvodního soudu ze dne 21. 3. 2022 č. j. 47 C 49/2022-119, které mu bylo doručeno dne 31. 3. 2022; rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a podle §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích rozhodl o vrácení zaplacené části soudního poplatku ve výši 1 700 Kč.
5. Podstata věci tkvěla v tom, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek společně s podáním žaloby, proto byl usnesením na č. l. 119 vyzván k uhrazení soudního poplatku ve výši 2000 Kč do patnácti dnů od doručení výzvy, a to v kolcích na připojeném tiskopisu, nebo na bankovní účet soudu. Usnesení mělo jednu stranu, ale tiskopis k němu připojen nebyl. Stěžovateli bylo doručeno dne 31. 3. 2022 prostřednictvím jeho právního zástupce, který na ně reagoval tak, že je zaslal zpět soudu, aniž uvedl důvod. Dne 4. 4. 2022 stěžovatel zaplatil bankovním převodem ze zahraničí na soudním poplatku částku 1 700 Kč, přičemž k platbě zadal částku 2 000 Kč, avšak 300 Kč z toho připadlo na poplatkovou dispozici SHA (shared). Ve výpisu platby z účtárny soudu je uvedena položka 1 700 Kč a položka 300 Kč, která je označena "SHA". Příslušná soudkyně považovala částku 1 700 Kč za zálohu a dotazem v účtárně soudu zjistila, že ke dni 26. 4. 2022 zbytek soudního poplatku doplacen nebyl. Proto vydala napadené usnesení, které stěžovateli bylo doručeno dne 13. 5. 2022. Ten dne 5. 5. 2022 zaslal soudu na jeho účet částku 700 Kč.
6. Stěžovatel se proti usnesení obvodního soudu odvolal a na podkladě tohoto odvolání městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a současně žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel především z toho, že podle §7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích je soudní poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti, která podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích v případě poplatku za řízení vzniká podáním žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení. Primárně je tedy soudní poplatek splatný již v tomto okamžiku, zákon o soudních poplatcích stanoví však v §9 odst. 1 povinnost soudu vyzvat při jeho nezaplacení účastníka řízení v soudcovské lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dní. Podle §9 odst. 1 in fine zákona o soudních poplatcích se k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí této lhůty nepřihlíží. Podle městského soudu stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě určené ve výzvě obvodního soudu v plné výši nezaplatil, tedy zastavení řízení bylo jediným zákonným důsledkem. Městský soud připomněl judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k relevantní právní úpravě a neshledal postup obvodního soudu v nynější věci za s ní rozporný. Námitku, že k výzvě soudu nebyl přiložen v ní avizovaný tiskopis na vylepení soudních kolků a že stěžovatel je cizozemec, takže neměl možnost fyzicky v České republice soudní poplatek vylepením kolků zaplatit, vypořádal městský soud tím, že výzva splňovala všechny náležitosti podle příslušné instrukce Ministerstva spravedlnosti, že stěžovateli nepřiložení tiskopisu ve splnění poplatkové povinnosti vylepením kolků nebránilo, neboť to není podmínkou, naopak jsou přijímány kolky vylepené již přímo na žalobě. S oporou o judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu pak městský soud připomněl, že zaplacení soudního poplatku není osobní povinností žalobce, tedy že místo něj ji fyzicky mohl splnit i jeho právní zástupce. Skutečnost, že stěžovatel je cizím státním občanem, pak podle městského soudu nic nevypovídá o jeho možnosti splnit poplatkovou povinnost osobně či prostřednictvím právního zástupce ani zřídit si bankovní účet v České republice. Stěžovatel přitom v reakci na doručení výzvy neuvedl žádné skutečnosti, které by mu měly ve splnění poplatkové povinnosti bránit, a ani nepožádal o prodloužení soudcovské lhůty k zaplacení. K námitce, že stěžovatel zaplatil celou částku poplatku a obvodní soud z ní svévolně vyloučil částku 300 Kč, uvedl městský soud, že platba byla označena mezinárodně platným kódem SHA, jehož významu si stěžovatel byl i podle textu odvolání dobře vědom. Stěžovatel tedy sám při platbě zvolil tento kód, který znamená, že plátci jsou účtovány ceny České národní banky, že jím provedená úhrada bude snížena o poplatky zprostředkujících bank a poplatky banky příjemce. Úhrada tak byla snížena o příplatek za příkaz k úhradě do zahraničí ve výši 300 Kč v souladu s platným ceníkem. Neznalosti českých právních předpisů se pak podle městského soudu stěžovatel dovolávat nemohl, neboť byl zastoupen právním profesionálem. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/2021 ze dne 30. 3. 2021 je pak povinností poplatníka soudního poplatku, aby se tento dostal řádně a včas do dispozice soudu bez ohledu na to, jaký způsob jeho úhrady zvolí. Pokud tedy stěžovatel při platbě ze zahraničí nevzal v potaz důsledky zvolení kódu SHA, jde tato skutečnost k jeho tíži. Pochybení poplatníka podle městského soudu ani v judikatuře Ústavního soudu není důvodem nepostupovat podle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Dotaz na účtárnu pak městský soud vyhodnotil jako zcela logické ověření, zda byl zbytek soudního poplatku doplacen, či nikoliv. Podle městského soudu by pak ani stěžovatelem požadovaná komunikace obvodního soudu nemohla na věci ničeho změnit, neboť k ní by mohlo dojít až po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, tedy již opožděně. Stěžovatel měl tedy dostatečný prostor poplatkovou povinnost splnit, které podle městského soudu nevyužil. Městský soud rovněž podotkl, že zastavení řízení nezakládá překážku věci rozsouzené, tedy stěžovateli nebrání nic v tom, aby žalobu podal znovu, kromě eventuálního promlčení, což je ovšem rovněž otázkou stěžovatelova přístupu.
7. Stěžovatel brojil proti tomuto usnesení městského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připomněl závěr svého usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1958/2021 (publ. jako Rc 76/2022 SbSRS), podle něhož i technická chyba či pochybení při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou, v jejichž důsledku nedošlo k připsání celé částky soudního poplatku na účet soudu nejpozději v poslední den lhůty stanovené ve výzvě, jde na vrub poplatníka, a tedy nebrání zastavení řízení. Námitky stěžovatele, že obvodní soud pouze nesprávně zaevidoval platbu jen ve výši 1 700 Kč či že při zadání platby neuvedl kód SHA, Nejvyšší soud nevyslyšel, neboť byly v rozporu se skutkovým stavem, z něhož vycházel městský soud, a tedy jímž byl i Nejvyšší soud vázán.
IV. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně přistupuje k deklaraci splnění procesních předpokladů pro věcné posouzení ústavní stížnosti a konečně přikročuje k formulaci vlastních námitek proti napadeným rozhodnutím. V různých opakujících se formulačních obměnách stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, který nerozumí českému jazyku. Rovněž k výzvě k zaplacení soudního poplatku nebyl přiložen příslušný tiskopis a stěžovatel nebyl instruován, že nevyužije-li možnosti zaplatit soudní poplatek prostřednictvím kolků, může si soud či Česká národní banka u přesně zadané platby 2 000 Kč svévolně strhnout částku 300 Kč. Taková možnost podle stěžovatele z žádného právního předpisu nevyplývá, stěžovateli nebyla známa a ani neměl možnost se jí jakkoliv dopátrat. Zásada neznalost zákona neomlouvá se zde tedy nemůže uplatnit. O stržení či odúčtování částky 300 Kč pak obvodní soud stěžovatele nijak neinformoval. Stěžovatel neměl ani možnost si následně u soudu ověřit, zda svou povinnost splnil.
9. Podle stěžovatele arbitrární možnost soudu rozhodovat o tom, zda v důsledku kurzovní změny či neočekávaných administrativních poplatků byl, či nebyl zaplacen soudní poplatek, o němž má účastník řízení důvodně za to, že jej řádně zaplatil, u cizinců neovládajících český jazyk uplatňujících své nároky proti České republice povahu systémového odepření přístupu ke spravedlnosti, a to každoročně v řadě případů. Obecné soudy dostatečně nezhodnotily situaci stěžovatele a dopustily se vůči němu odepření spravedlnosti; stěžovatel byl diskriminován již tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek "plus 300 Kč". Sazebník České národní banky je sice k dispozici on-line, avšak toliko v českém jazyce. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že v jeho věci je stát jak účastníkem řízení, tak v pozici arbitra, který má spor rozhodnout, a domáhá se vůči němu generální prevenční povinnosti podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 3528/20 ze dne 15. 3. 2022, v němž Ústavní soud vyslovil, že odpovědnost podle §2950 občanského zákoníku, se uplatní i tehdy, způsobil-li škůdce škodu nikoliv vadnou radou, ale i neúplnou informací. K tomu podle stěžovatele došlo i v tomto případě.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto musí důsledně dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Městský soud v napadeném usnesení precizně vyložil, proč stěžovatel svou poplatkovou povinnost řádně a včas nesplnil, včetně přiléhavého popisu právní úpravy i stěžejních výstupů rozhodovací praxe vrcholných soudů týkajících se jejího výkladu, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje a na odůvodnění napadeného usnesení v plném rozsahu odkazuje. Nad rámec toho lze jen doplnit následující:
12. Námitka stěžovatele, že neměl kam vylepit kolky, je zjevně účelová. Stěžovatel byl zastoupen právním profesionálem, od kterého je důvodně možno očekávat, že jako praktikující advokát je důkladně obeznámen s možností splnit poplatkovou povinnost kolkovými známkami i bez jejich nalepení na předeslaný formulář, a pokud takovou vědomostí nedisponuje, měl a mohl se o ní informovat. Ani státní příslušnost stěžovateli nijak nebránila v tom, aby sám či prostřednictvím svého obhájce fyzicky kolky s výzvou soudu donesl na podatelnu a nechal se zde instruovat k tomu pověřenými osobami přímo na místě, jak může své povinnosti dostát. Stěžovatel není státním příslušníkem státu, mezi nímž a Českou republikou by byla podstatně ztížena možnost pohybu, a byl-li schopen komunikovat se svým právním zástupcem, musel být schopen mu uložit i pokyn, aby za něj provedl platbu soudního poplatku v kolcích fyzicky na podatelně obvodního soudu za současného poskytnutí finančních prostředků na jejich nákup.
13. K námitce, že ze žádného právního předpisu nevyplývá důsledek stržení části platby na úhradu dispozičního poplatku v režimu SHA, lze nad rámec přesvědčivého odůvodnění městského soudu jen doplnit, že tento dispoziční poplatek není výtvorem České národní banky, a nejde ani o správní poplatek či originální institut českého právního řádu, nebo dokonce výtvor svévolné právem nepodložené praxe českých orgánů veřejné moci, jak jim podkládá stěžovatel. Jde o poplatkový režim užívaný běžně v mezinárodním bankovním platebním styku, zejména ve státech Jednotné oblasti pro platby v eurech (Single Euro Payment Area), jejímž členem je i Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Tento obecný režim se uplatňuje v zásadě u jakýchkoliv mezinárodních plateb realizovaných bankovními převody (v některých případech defaultně, v některých si jej lze zvolit vedle dalších režimů OUR či BEN), tedy nejde o režim zavedený pouze pro platby vůči orgánům veřejné moci, ale i pro transakce mezi jednotlivci. Skutečnost, že platba byla připsána na účet České národní banky, je tedy pouhou nahodilostí, neboť režim dispozičního poplatku by bylo nutno řešit i tehdy, kdyby stěžovatel prováděl platbu na účet u kterékoliv "soukromé" zahraniční banky. Nejde tedy o součást specifické české veřejnoprávní bankovní regulace, ale i o součást podmínek mezinárodního platebního styku.
14. Zadání mezinárodní platby a jejích parametrů jsou přitom výlučně záležitostí osoby, která příkaz k této platbě zadává a jež je musí přinejmenším akceptovat. Důsledky takového zadání jsou pak závazné i pro obecné soudy, které nemohou o platbě rozhodovat arbitrárně, ale mohou přihlížet pouze k takové části platby, která jim reálně byla připsána v souladu s plátcem zvoleným či akceptovaným režimem platby. Bylo tedy výlučně ve sféře ovlivnění stěžovatele, jak platbu uskuteční, a ten se tedy měl a mohl se všemi podrobnostmi provedení takové platby seznámit. Neučinil-li tak a nepřizpůsobil-li platbu režimu dispozičního poplatku, kterému podléhala, takovým způsobem, aby dodržel svou povinnost zaplatit soudní poplatek řádně a včas, zůstává toto pochybení rovněž jen a pouze ve sféře stěžovatele, který je povinen snášet i jeho důsledky.
15. Nelze opomíjet ani to, že stěžovatel měl dostatek možností, jak při zachování byť i jen elementární míry opatrnosti mohl ještě včas i při chybném vyhodnocení důsledků zadání platby s dispozičním poplatkem SHA svou poplatkovou povinnost splnit. Stěžovatel mohl předně platbu provést současně již s podáním žaloby, což zákon o soudních poplatcích předpokládá jako preferovanou a pravidelnou variantu, neboť v takovém případě by byl následně vyzván k zaplacení zbytku soudního poplatku, a tedy de facto upozorněn na skutečnost, že obvodní soud neobdržel soudní poplatek v plné výši tak, jak to stěžovatel mylně předpokládal. Nepostupoval-li tak stěžovatel a vyčkával-li se zaplacením soudního poplatku až na výzvu soudu, důsledky s tím spojené jdou rovněž toliko k jeho tíži a nelze je označit za odepření přístupu k soudu.
16. Ani při méně obezřetném postupu, který stěžovatel zvolil, mu nic nebránilo v tom, aby po provedení platby si z vlastní iniciativy u obvodního soudu ověřil, zda byla platba řádně v celé výši připsána. Uvádí-li stěžovatel, že takovouto možnost neměl, jde pouze o jeho obecné ničím nepodložené konstatování. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by se o takové ověření neúspěšně pokoušel (např. telefonicky na infocentru soudu, písemným dotazem atd.) z důvodu neochoty soudu. Ostatně stěžovatel zcela opomíjí, že sám - již po uplynutí patnáctidenní dodatečné lhůty k zaplacení - následně zaslal obvodnímu soudu částku 700 Kč, z čehož plyne, že si sám, byť již příliš pozdě, uvědomoval, že soudní poplatek v plné výši nezaplatil.
17. Mimo realitu se nacházejí stěžovatelovy námitky, že byl diskriminován v důsledku svého cizího státního občanství a neovládání českého jazyka. Stěžovatel netvrdil, tím méně to prokazoval, že by byly naplněny předpoklady ustanovení tlumočníka podle §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl zastoupen advokátem, který procesní podání vyhotovoval v českém jazyce, tedy nelze ani dospět k závěru, že potřeba ustanovovat tlumočníka musela být a priori obecným soudům zřejmá. Poplatek za provedení platby do zahraničí pak nepředstavuje navýšení soudního poplatku, neboť nejde o součást vlastní platby, ale o poplatek za její provedení. Jak přitom pregnantně zdůvodnil již městský soud, stěžovatel nemusel volit tuto variantu, ale mohl zaplatit soudní poplatek i v kolcích, případě z vnitrostátního účtu např. prostřednictvím svého právního zástupce. Námitka údajného nevysvětlení sazebníku SHA v jiném než českém jazyce se rovněž nezakládá na pravdě, neboť nejde o sazebník stanovený svévolně ČNB, ale, jak již bylo výše konstatováno, o dispoziční poplatek uplatňující se v mezinárodním platebním styku, tedy nejde o režim vytvořený českými orgány veřejné moci, ale uplatňující se po celém světě, včetně státu, jehož je stěžovatel státním občanem.
18. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani povaha sporu. Ústavnost povinnosti zaplatit soudní poplatek byla Ústavním soudem mnohokráte řešena i v souvislosti s řízeními o náhradu škody či jiné újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a shledána jako principiálně přípustná. Jde tedy o podmínku procesní, kterou je nutno splnit předtím, než se soud vůbec bude zabývat podstatou věci. Nelze ji proto posuzovat odlišně podle druhu předmětu sporu. Jelikož povinnost zaplatit soudní poplatek není povinností soukromoprávní, neboť je ukládána jako podmínka řízení procesním právním předpisem, který má veřejnoprávní povahu, nelze k ní vztahovat ani tzv. obecnou prevenční povinnost či odpovědnost za radu, neboť obojí jsou instituty hmotného soukromého práva. Povinnost zaplatit soudní poplatek, jak bylo výše vícekráte zdůrazněno, náleží navíc žalobci, tedy ji nelze přenášet na jiné osoby ani účelovým výkladem jiných nesouvisejících právních institutů. Vzhledem k procesní povaze této povinnosti je tento závěr navíc zdůrazněn kontradiktorní povahou civilního soudního řízení sporného, v němž se nemístná procesní aktivita soudu ve prospěch jedné ze stran vždy negativně projeví v postavení druhé strany.
VI. Závěr
19. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
20. Osud ústavní stížnosti sdílí s ní spojený návrh na zrušení částí zákona o soudních poplatcích, který Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu