ECLI:CZ:US:2023:4.US.454.22.1
sp. zn. IV. ÚS 454/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 5 Tdo 543/2021-13387, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2020 č. j. 6 To 60/2020-13202 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019 č. j. 54 T 1/2004-12934, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaném účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Za to byl stěžovatelce uložen podle §220 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu, a to zčásti jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a zčásti jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako jednatelka obchodní společnosti A (dále jen "A") společně s P. J., členem představenstva obchodní společnosti B, jednajícím v rozporu s povinností vykonávat tuto svoji funkci s péčí řádného hospodáře, vyplývající z §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, v období od 13. 8. 1999 do 3. 4. 2000, ve vzájemné součinnosti uzavřeli dne 27. 5. 1999 smlouvu o díle č. 0043/01/99, včetně přílohy č. 01. Jejím předmětem bylo posouzení pohledávky obchodní společnosti B za obchodní společností C, se sjednanou cenou díla 774 120 Kč. Následně s cílem dosáhnout neoprávněného prospěchu pro A a současně vylákat bezdůvodné plnění od obchodní společnosti B na podkladě vykonstruovaného závazku, v přesně nezjištěné době od 13. 8. 1999 do 3. 11. 1999 vyhotovili Dodatek č. 01 k výše uvedené smlouvě o díle, který označili datem 29. 6. 1999. Tento dodatek obsahoval nepravdivé ujednání o provedení víceprací zhotovitelem díla A nad rámec původní smlouvy o dílo s nově sjednanou odměnou za tyto vícepráce 7 000 000 Kč plus daň z přidané hodnoty. Obchodní společnosti B se snažili ztížit nebo znemožnit zpochybnění takto vykonstruovaného závazku tím, že P. J. vyhotovil s datem 12. 7. 1999 písemné uznání tohoto závazku vůči A. Stěžovatelka se pak snažila u obchodní společnosti B nejprve zasláním proforma faktury č. VF 990009 ze dne 1. 11. 1999, a poté faktury č. VF 990009 ze dne 1. 12. 1999, dosáhnout bezdůvodné úhrady částky 8 540 000 Kč a následně fakturou č. VF 20003 ze dne 3. 4. 2000 bezdůvodné úhrady částky 7 350 000 Kč. Tuto částku pak uplatnila u krajského soudu dne 10. 3. 2000 v návrhu na prohlášení konkursu na obchodní společnost B. Plánovaného cíle se jim nepodařilo dosáhnout pro odmítavý postoj nového vedení obchodní společnosti B k uplatňovanému závazku, tudíž ke vzniku škody ve výši 8 540 000 Kč nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve namítá, že v trestním řízení docházelo k průtahům. K těm došlo již při plnění povinnosti podle §306a odst. 2 trestního řádu ukládajícího soudu poté, co pominou důvody, pro které se vede řízení proti uprchlému, doručit obviněnému vydaná rozhodnutí a upozornit ho na možnost podání návrhu na jejich zrušení. O její žádosti o zrušení původního rozhodnutí nadto krajský soud zbytečně rozhodoval ve veřejném zasedání, ač to zákon nepožaduje. Dále docházelo k průtahům tak, že hlavní líčení byla nařizována s měsíčním odstupem a čas během těchto líčení nebýval plně využit, což vedlo k dalším odkladům. Nepřiměřeně dlouho trvalo i rozhodování o její stížnosti proti usnesení o jejím vzetí do vazby. V důsledku těchto průtahů trvalo déle, než byla z vazby propuštěna.
7. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl řádné hodnocení důkazů, když provedené důkazy spíše jen popsal, namísto toho, aby uvedl, jak je hodnotí a k jakým jej vedou závěrům.
8. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že nejprve byla stíhána jako uprchlá, avšak původní rozhodnutí ve věci byla zrušena jejím podáním podle §306a odst. 2 trestního řádu a nahrazena rozhodnutími napadenými ústavní stížností. Přitom namítá, že uprchlá nebyla. Samotný pobyt v cizině totiž nestačí, musí být prokázán úmysl uprchnout nebo se skrývat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 2 Tzn 32/97 by řízení proti uprchlému mělo být konáno až po vyčerpání jiných důrazných prostředků - žádosti o předvedení, příkazu k zatčení a s ním spojeného případného rozhodnutí o vazbě. Není-li pobyt obviněného znám, měl by soud učinit dotazy na příslušné orgány, zda není někde hlášen k pobytu, zda není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Nebude-li toto zjištěno, má být požádána Policie České republiky o zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného v jeho bydlišti a nepodaří-li se je zjistit, je nutno ji požádat o vypátrání jeho pobytu. Jen samotná skutečnost, že cizinec opustil území České republiky, nemůže odůvodňovat postup podle §302 a násl. trestního řádu. Je-li známa v průběhu trestního řízení adresa bydliště v cizině, je nutno provést pokus o doručení na tuto adresu. Takto pečlivě však v nynějším řízení postupováno nebylo, když soud rozhodl toliko s tím konstatováním, že stěžovatelka pobývá na neznámé adrese, když ze zprávy ve spise plyne, že je v celostátním pátrání ode dne 13. 2. 2006 a podařilo se zjistit místo pobytu na území Maďarské republiky, kde i podniká ve společnosti D, kde je 80% společníkem této společnosti. Stěžovatelka upozorňuje, že během svého pobytu v zahraničí se prokazovala svými doklady, vycestovala i mimo Evropu a přitom nebyla po dlouhou dobu zadržena.
9. Stěžovatelka také namítá, že od svého zadržení dne 30. 6. 2018 do 15. 10. 2018 vykonávala původními rozhodnutími uložený trest, ač došlo k promlčení výkonu trestu, když podle §94 odst. 1 písm. d) uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčení doby.
10. Dále stěžovatelka napadá výrok o trestu pro rozpor s §306a odst. 4 trestního řádu, podle kterého rozhodnutí soudu po zrušení rozhodnutí postupem podle §306a odst. 2 nesmí být pro obviněného horší, než rozhodnutí, které bylo tímto postupem zrušeno. Rozsudkem vrchního soudu ze dne 2. 11. 2012 č. j. 6 To 88/2011-11465 byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let nepodmíněně, a to jako souhrnný s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007 č. j. 72 T 211/2002-1084, kterým jí byl původně uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na pět let. Po odečtu těchto dvou let tak šlo o jeden rok odnětí svobody za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě se týkala amnestie, tedy po postupu podle §306a odst. 2 trestního řádu již nebyl dále pojímán do souhrnného trestu. Přesto jí byl uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně.
11. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let je pak nepřiměřený vzhledem k době, jaká uplynula od spáchání trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
13. Co se týče rozsudku krajského soudu, ten byl v celém rozsahu již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
14. Ústavní soud se dále pro nepřípustnost nezabýval námitkami proti průtahům v řízení, které měly podle tvrzení stěžovatelky vést k prodloužení jejího pobytu ve vazbě, ani námitkami proti výkonu trestu v období od 30. 6. 2018 do 15. 10. 2018. Tyto námitky totiž nemají vztah k petitu ústavní stížnosti, respektive nemohou mít vliv na to, zda závěr o vině a trestu vyslovený nad stěžovatelkou neodporuje požadavkům ústavnosti.
15. Ke zbývající části návrhu Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
17. Ústavní soud nezjistil, že by krajský soud provedené důkazy toliko popsal bez jejich hodnocení, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak lze konstatovat, že rozbor důkazů jím provedený je dosti rozsáhlý a krajský soud v něm vysvětluje, na čem své závěry založil.
18. Co se týče problematiky řízení proti uprchlému, je vhodné připomenout, že, jak Ústavní soud shledal již ve svém nálezu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 371/07 (N 170/47 SbNU 229), příslušná právní úprava v trestním řádu je pro obviněné formulována značně výhodněji, než jak vyplývá z požadavků Úmluvy. Neumožňuje totiž vést řízení v nepřítomnosti obviněného, ledaže se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, a v případě řízení vedeného proti uprchlému, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a hlavní líčení provede znovu, byť s tou odlišností, že v řízení se neprovedou před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha nepřipouští, nebo jejichž opakování brání jiná závažná skutečnost; u takových se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou nebo se mu přehrají obrazové a zvukové záznamy pořízené o úkonech provedených prostřednictvím videokonferenčního zařízení a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil. Oproti tomu judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz její rozbor v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/07) ani nepožaduje, aby ten, kdo nebyl procesu přítomen, neboť se mu vyhýbal, měl nárok na nějaké nové řízení. Na místo toho tato judikatura klade důraz na nutnost možnosti nového řízení pro případy, kdy stíhaný nebyl o trestním procesu řádně informován, v účasti mu bránila nějaká překážka, apod. (tedy v podstatě pro situace, ve kterých by podle českého trestního řádu nebylo možno vést ani řízení proti uprchlému). Dává-li takto česká právní úprava obviněným větší práva, než jak by z pohledu potřeby ochrany jejich ústavně zaručených práv musela, Ústavní soud neshledává důvod, aby k jejímu výkladu přistupoval zvláště přísným způsobem.
19. Ústavní soud tak nepovažuje za nutné blíže zkoumat, zda ve věci byly splněny podmínky pro to, aby řízení proti stěžovatelce bylo vedeno v režimu řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu. I kdyby totiž tyto podmínky naplněny nebyly, porušení práv stěžovatelky s intenzitou vyžadující zrušení rozhodnutí vydaných v novém řízení po zrušení původních rozhodnutí na návrh odsouzeného dle §306a odst. 2 trestního řádu by bylo možno shledat pouze tehdy, kdyby vedení řízení proti uprchlému nějakým způsobem vedlo k nemožnosti provést v řízení novém znovu určitý důkaz, provedený v řízení proti uprchlému, a tato skutečnost by představovala závažné porušení práv obhajoby. Existenci takové situace však stěžovatelka ani nenamítá.
20. Stěžovatelčiny námitky proti uloženému trestu neobstojí, neboť souhrnný trest není matematickým součtem trestu z dřívějšího rozsudku a trestu za nově souzený trestný čin. Není tedy pravdou, že za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku jí byl dříve uložen jeden rok odnětí svobody, a v návaznosti na to není ani správný závěr, že po reflektování amnestie dopadající na trest z dřívějšího rozsudku jí nelze uložit trest osmnácti měsíců odnětí svobody nepodmíněně.
21. Uplynutí delší doby od spáchání trestného činu pak nijak nevylučuje uložení trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) a e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu