ECLI:CZ:US:2023:4.US.454.23.1
sp. zn. IV. ÚS 454/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lazáka, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 24 Co 277/2022-66 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. září 2022 č. j. 35 C 184/2022-47, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Jitky Lazákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že manželství vedlejší účastnice a stěžovatele se rozvádí (I. výrok). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 9 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok). Okresní soud při rozhodování odkázal na §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přičemž shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné pro to, aby vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení. Soudem zjištěnou příčinou rozvratu manželství totiž bylo především stěžovatelovo sdělení vedlejší účastnici a jejím synům, že s jinou ženou čeká dítě, aniž by to byla pravda a aniž by k takovému chování vedlejší účastnice dala podnět. Cílem stěžovatele tak podle soudu bylo pouze vedlejší účastnici ublížit, což zcela zjevně bylo v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatele proti II. výroku rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v uvedeném výroku potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud úvodem konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu bylo přezkoumáno jen v části, v níž bylo napadeno odvoláním, přičemž v ostatních výrocích nabylo právní moci a soud byl těmito výroky vázán. Doplnil, že stěžovatel k výzvě okresního soudu o rozsahu odvolání potvrdil, že jím napadá výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že s rozvodem souhlasí. Své podání nezamýšlel ani jako návrh na opravu odůvodnění. Stěžovatel rozporoval skutková zjištění okresního soudu o příčině rozvratu manželství s tím, že je nepřivodil pouze on, a požadoval, aby o nákladech řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
4. Krajský soud uzavřel, že ve věci bylo zřejmé, že příčinu rozvratu manželství okresní soud spatřoval výhradně u stěžovatele, přičemž tímto posouzením byl krajský soud vázán. Byly-li přitom důvody rozvratu manželství shledány v hrubém chování stěžovatele k vedlejší účastnici, které bylo zjevně v rozporu s dobrými mravy, pak tyto okolnosti podle krajského soudu byly důvodem k tomu, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Krajský soud se plně ztotožnil s důvody, pro které okresní soud vedlejší účastnici přiznal právo na náhradu nákladů řízení a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkázal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svého práva na přístup k odvolacímu soudu a práva navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Přesto, že v odvolání poukazoval na pochybení okresního soudu v dokazování a hodnocení důkazů, krajský soud se ničím z toho nezabýval. Podle stěžovatele v řízení nebylo prokázáno, že by příčinou rozvratu manželství bylo jeho chování, jak je popsáno v napadených rozhodnutích. Jeho příčinou bylo vzájemné a postupné odcizení manželů a stupňující se konflikty, a z tohoto důvodu vedlejší účastnici žádná náhrada nákladů řízení přiznána být neměla. Uvedené námitky stěžovatel vznesl i v odvolání, krajský soud ale jeho obsah vyložil přepjatě formalisticky s tím, že je jím napadán výhradně II. výrok rozsudku okresního soudu. I kdyby tomu tak skutečně bylo, zastává stěžovatel názor, že s ohledem na závislost obou výroků mělo být rozhodnutí okresního soudu přezkoumáno v celém rozsahu a následně o nákladech nalézacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Napadá-li stěžovatel rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu, pak je ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku tohoto rozsudku nepřípustná, neboť stěžovatel proti němu nepodal odvolání, tedy nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany svých práv podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz body 10 a 11 níže). Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předně připomíná, že ústavní stížnosti, jejichž jádrem je uložení povinnosti zaplatit částku tzv. bagatelní povahy, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost (viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18). Nad právem na přístup k soudu, jehož ochrany se v posuzované věci stěžovatel domáhá, v těchto případech převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu ve věci nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o tzv. bagatelnosti těchto sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Uvedené však neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Posouvají-li konkrétní okolnosti jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o tzv. bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím zabránit jejímu věcnému přezkumu [viz např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
9. Stěžovatel se ve své argumentaci soustřeďuje na údajná pochybení okresního soudu při hodnocení důkazů, stejně jako na postup krajského soudu, který se v důsledku nesprávného vyhodnocení obsahu stěžovatelova odvolání pochybeními okresního soudu nezabýval. Neuvádí však nic ve prospěch závěru, že posuzovanou věc provázely zvláštní okolnosti, v jejichž důsledku by bylo možno uzavřít, že uložením povinnosti stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 9 200 Kč došlo k tak závažnému zásahu do jeho právního postavení, který by bylo možno považovat za porušení jeho ústavně zaručeného práva či svobody.
10. Ústavní soud po prostudování věci neshledal žádné okolnosti, které by mohly svědčit o mimořádném kontextu stěžovatelovy situace. Z listin, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se podává, že proti rozsudku okresního soudu podal odvolání a navrhl v něm, aby krajský soud tento rozsudek zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby "za skutkových závěrů, že příčiny rozvratu manželství nestojí výlučně na straně manžela, napadený rozsudek změnil ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení". Usnesením okresního soudu ze dne 26. 10. 2022 byl stěžovatel vyzván k odstranění vad svého podání, které měly spočívat především v tom, že podání bylo dle názoru krajského soudu částečně návrhem na opravu odůvodnění, přičemž však neobsahovalo potřebné náležitosti. Stěžovatel v reakci na tuto výzvu okresnímu soudu dne 4. 11. 2022 zaslal vyjádření, v němž svůj návrh upřesnil tak, že jeho obsahem "není návrh na opravu odůvodnění, nýbrž se jím manžel domáhá rozhodnutí ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za současného skutkového a právního závěru týkajícího se výroku ad I. napadeného rozsudku, kdy příčiny rozvratu manželství nejsou dány výlučně na straně manžela, když tyto závěry vyplývají nejen z již provedeného dokazování před soudem I. stupně, ale z odvolání manžela a z navrhovaných důkazních prostředků učiněných manželem v odvolání". Vyložil-li na základě uvedeného krajský soud obsah stěžovatelova podání tak, že jím brojí pouze proti II. výroku rozsudku okresního soudu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, a nikoliv i proti I. výroku téhož rozsudku, jímž bylo rozhodnuto, že se manželství vedlejší účastnice a stěžovatele rozvádí, nelze takovýto výklad podle Ústavního soudu považovat za nepřijatelný.
11. Stěžovatel přitom nemá pravdu, tvrdí-li, že i v případě, že by odvoláním skutečně napadl pouze nákladový výrok rozsudku okresního soudu, měl krajský soud povinnost přezkoumat uvedený rozsudek v celém rozsahu, a to "s ohledem na závislost obou jeho výroků". Stěžovatel totiž ve svých úvahách pomíjí, že tzv. závislým výrokem je v tomto smyslu výrok o nákladech řízení, nikoliv výrok ve věci samé, který by na rozdíl od nákladového výroku sám o sobě obstál. Ústavní soud v této souvislosti připomíná §206 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého směřuje-li odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení, není jím dotčena právní moc ostatních výroků (tj. i výroku ve věci samé).
12. Konečně není pravdou, že by se krajský soud v důsledku jím přijatého výkladu stěžovatelova odvolání odmítl zabývat důvody, pro které byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů nalézacího řízení. Z bodu 9 odůvodnění usnesení krajského soudu lze naopak seznat, že důvody, pro které okresní soud shledal stěžovatelovo chování vůči vedlejší účastnici rozporné s dobrými mravy, v odvolacím řízení hodnoceny byly. Skutečnost, že se krajský soud s posouzením okresního soudu - na rozdíl od posouzení prosazovaného stěžovatelem - ztotožnil, sama o sobě nepostačuje k vyslovení závěru o důvodnosti ústavní stížnosti.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu