ECLI:CZ:US:2023:4.US.475.23.1
sp. zn. IV. ÚS 475/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2022 č. j. 47 To 434/2022-63 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 0 Nt 1171/2022-23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání návrhu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, Územním odborem Frýdek-Místek (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPT 44735/TČ-2022-070271. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel sice nemá v současné době žádné likvidní prostředky, avšak přesto mu nárok na bezplatnou obhajobu nelze přiznat. Okresní soud výslovně nesouhlasí se závěry usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým naopak byl v jiné trestní věci tento nárok stěžovateli přiznán. Stěžovatel je osobou v produktivním věku, bez zjištěných poznatků o zdravotních potížích. Podle soudu je notoricky známou skutečností, že poslední léta jsou dobou ekonomické konjuktury s vysokou poptávkou po pracovní síle. Stěžovateli nic nebránilo obstarávat si peníze prací, avšak namísto toho upřednostnil páchání trestné činnosti. Tvrzené dluhy nebyly ničím prokázány a ani jejich tvrzená výše není pro stěžovatele likvidační, a to s případnými náklady obhajoby. Stěžovatel může navíc využít kupříkladu institutu oddlužení.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud zjistil, že v současné době jsou na obviněném vymáhány částky v celkové výši zhruba 500 000 Kč. Stěžovatel má v rejstříku trestů deset záznamů o odsouzení pro rozmanitou trestnou činnost, v posledních letech majetkovou (především krádeže a vloupání se do různých objektů). V současné době se nachází ve vazbě, do níž byl vzat v jiném trestním řízení. Podstata institutu bezplatné obhajoby spočívá podle krajského soudu v odpuštění úhrady peněžního závazku těm osobám, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené s ohledem na jejich rodinný, zdravotní nebo jiný stav. U stěžovatele přitom nelze s přihlédnutím k jeho poměrům předvídat nemajetnost i do budoucna (po ukončení výkonu vazby, případně trestu odnětí svobody). Dále nebylo důvodu, aby si stěžovatel vzal obhájce na plnou moc, neboť by mu byl ustanoven. Postupoval-li takto, musel si být vědom i majetkové odpovědnosti za tento svůj krok. K tomu krajský soud odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciuperescu proti Rumunsku, z něhož lze vyčíst, že nárok na výběr advokáta má jen osoba, která ho může zaplatit. I zvolený obhájce mohl počítat s variantou, že nárok na bezplatnou obhajobu nebude přiznán. Se závěry usnesení Okresního soudu v Karviné, jímž byl stěžovateli v jiné trestní věci nárok na bezplatnou obhajobu přiznán, se krajský soud neztotožnil. Stěžovatelovy dluhy vznikly jeho nepečlivostí a neopatrností, přičemž nedosahují milionových částek. Sám stěžovatel vypověděl, že mu finančně vypomáhají příbuzní. Se zvolenou obhájkyní se pak může dohodnout na splátkách její odměny. Ze všech uvedených důvodů neměl krajský soud po právu za to, aby náklady obhajoby platili daňoví poplatníci.
4. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 7. 2022 č. j. 2 Nt 777/2022-15 bylo rozhodnuto, že stěžovatel má právo na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené policejním orgánem
pod sp. zn. KRPT-76284/TČ-2022-070373. Z provedených důkazů okresní soud zjistil, že stěžovatel nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, ani trvalý zdroj příjmů. Nepobírá žádné sociální dávky a má dluhy ve výši stovek tisíc korun. Z toho okresní soud dovodil, že byl osvědčen nedostatek stěžovatelových finančních prostředků k úhradě nákladů obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy postupovaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu [viz nálezy ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341) a ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], neboť pro přiznání nároku vyžadovaly další, zákonem neupravené podmínky. Jedinou klíčovou podmínkou je (ne)schopnost hrazení obhajoby. Důvody, pro které se stěžovatel ocitl v nepříznivé majetkové situaci, nehrají roli. Vzhledem k povaze dluhů nepřichází do úvahy ani řešení situace prostředky insolvenčního práva. Soudy podle stěžovatele postupovaly čistě "mechanicky", aniž by důkladně zohlednily všechny rozhodné okolnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí je tak nedostatečné. Vzhledem k tomu, že stěžovatele zřejmě v nejbližší době postihne delší trest odnětí svobody, nelze jeho potenciální příjmy hodnotit jakkoliv pozitivně a stěžovatel se tak fakticky nachází v "dluhové pasti". Dále stěžovatel považuje za neústavní závěr krajského soudu, podle nějž nemajetný obviněný si ve věcech nutné obhajoby nemůže zvolit obhájce na plnou moc. Tato úvaha jednak nepřípustně zkracuje právo na obhajobu, avšak nedává ani rozumný smysl, neboť obviněný je povinen nahradit státu výdaje s nutnou obhajobou, a je tudíž ve stejné situaci, jako by si obhájce zvolil. Nedostatky napadených rozhodnutí pak potvrzuje fakt, že v jiné trestní věci byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu.
6. Návrh na přednostní projednání věci odůvodnil tím, že se nachází ve vazbě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ač stěžovatelovým námitkám lze částečně přisvědčit, není tomu tak v míře, která by odůvodňovala zrušení napadených rozhodnutí.
9. Při rozhodování o existenci nároku na tzv. bezplatnou obhajobu je jediným relevantním kritériem (ne)dostatek prostředků k hrazení obhajoby. To vyplývá jak z §33 odst. 2 trestního řádu, tak z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu [viz zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3966/17, III. ÚS 3501/20 nebo ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20]. Ostatní kritéria, nevyplývající ze zákona nebo ústavního pořádku, jsou zásadně irelevantní a jejich zohlednění může představovat zásah či dokonce porušení ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
10. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že soudy se v napadených rozhodnutích několika takovými irelevantními kritérii zabývaly. Především je třeba pro bezpředmětnost odmítnout různé úvahy soudů o příčině stěžovatelovy nemajetnosti, zejména s poukazem na předchozí páchání trestné činnosti. Kritériem pro přiznání bezplatné obhajoby není (a z podstaty věci snad ani nemůže být) trestní bezúhonnost anebo zdatnost v hospodaření s vlastními prostředky. Za stejně irelevantní je třeba považovat úvahy o tom, zda si stěžovatel mohl či nemohl vybrat obhájce na plnou moc. Nevylučuje-li zákon přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v takové situaci, nemohou soudy výběr obhájce klást obviněnému k tíži.
11. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na kterou poukázal krajský soud, stanovuje minimální nepřekročitelné požadavky práva na obhajobu. Úkolem obecných soudů však je aplikovat předpisy českého zákonodárce, které v tomto směru jdou nad minimální mez stanovenou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodne-li se v budoucnu zákonodárce k poskytování bezplatné obhajoby toliko na základě rovnoměrného výběru ze seznamu advokátů, půjde o úpravu souladnou s Úmluvou. Z platné právní úpravy však podle Ústavního soudu nevyplývá nic, z čeho by si měl být stěžovatel vědom své "majetkové odpovědnosti" za udělení plné moci obhájci při současném podání žádosti o bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Bylo-li by rozhodnutí soudu založeno na závěru, že nárok na bezplatnou obhajobu by stěžovateli náležel, neměl-li by zvoleného obhájce, nemohlo by takové rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstát. Konečně za fakticky nepřezkoumatelné lze považovat stručné úvahy okresního soudu o ekonomické konjuktuře a vysoké poptávce po pracovní síle. Bez přihlédnutí k okolnostem dané konkrétní věci (vzdělání a schopnosti obviněného, region, k němuž může být významně vázán, druh a odměna za práci atd.) a uvedení relevantních zdrojů nelze k takovým závěrům v soudním řízení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu dospět.
12. Žádné z uvedených pochybení však není podle Ústavního soudu dostatečným důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť oba soudy se dostatečně zabývaly právě jediným rozhodným kritériem ve smyslu výše uvedené judikatury, a sice stěžovatelovými majetkovými poměry v současnosti a dohledné budoucnosti. Jejich závěry se přitom stěžovateli nepodařilo zpochybnit.
13. Odkazuje-li stěžovatel na hrozící dlouhodobý trest, pak není úplně zřejmé, z čeho tato námitka vychází. Podle napadených rozhodnutí, jejichž obsah nezpochybnil, je stěžovatel obviněn ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (se sazbou trestu odnětí svobody na dva až osm let), a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (se sazbou trestu odnětí svobody do jednoho roku). I kdyby mohly soudy nějakým způsobem (souladným s principem presumpce neviny) předpokládat, že stěžovatel bude odsouzen, lze bez zohlednění způsobu jeho obhajoby (a skutečnosti, že do výkonu trestu bude stěžovateli započtena doba výkonu vazby) u takto široké trestní sazby jen těžko dospět k závěru o stěžovatelově dlouhodobé neschopnosti být výdělečně činný. Stěžovateli se pak nepodařilo zpochybnit závěry soudů o jeho schopnosti pracovat a tím splatit dluhy, které nedosahují likvidační výše.
14. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti pak nemůže být ani rozdílné posouzení v podstatě totožného práva různými soudy, zejména je-li možnost takovou diformitu řešit, popř. na ni poukázat, pomocí opravného prostředku. Jakkoliv není takový stav v právním státě ideální, nespočívá jeho řešení v "automatickém" upřednostnění předchozího (a pro obviněného příznivějšího) rozhodnutí. Z hlediska ochrany ústavních práv je podstatné, že soudy si byly této rozdílnosti vědomy a uvedením ústavně souladných důvodů se s ní vypořádaly.
15. Vzhledem k tomu, že jediné rozhodné kritérium nebylo v dané věci naplněno, není podle Ústavního soudu namístě zrušit napadená rozhodnutí a věc vrátit soudům toliko k úpravě jejich odůvodnění.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. O návrhu na přednostní projednání věci nebylo třeba zvlášť rozhodovat, neboť o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bezprostředně poté, jakmile ji obdržel, takže tomuto návrhu stěžovatele de facto vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu