ECLI:CZ:US:2023:4.US.595.23.1
sp. zn. IV. ÚS 595/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Petrové, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. MSPH 94 INS 10132/2022-B-28, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Incore Investment, s. r. o., sídlem Bělohorská 1395/40, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále její právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v insolvenční věci vedlejší účastnice vedené u městského soudu pod sp. zn. MSPH 94 INS 10132/2022 specifikovaní věřitelé navrhli na schůzi věřitelů konané dne 23. 1. 2023, aby byl zvolen tříčlenný věřitelský výbor, a návrh byl potřebnou většinou hlasů přijat. Někteří věřitelé, mezi nimi i stěžovatelka, hlasovali proti tomuto návrhu. Stěžovatelka poté navrhla, aby městský soud usnesení, jímž byl zvolen tříčlenný věřitelský výbor, zrušil, neboť členy takto zvoleného věřitelského výboru jsou podle ní osoby napojené na vedlejší účastnici. Městský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že může zrušit usnesení schůze věřitelů pouze tehdy, kdy by takové usnesení odporovalo společnému zájmu věřitelů. V daném případě však podle městského soudu stěžovatelka netvrdila konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dojít k závěru, že usnesení schůze věřitelů, kterým byl zvolen věřitelský výbor, odporuje společnému zájmu věřitelů. Důvody, pro něž v uvedeném usnesení schůze věřitelů neshledává rozpor se společným zájmem věřitelů, městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka uvádí, že do insolvenčního řízení přihlásila svoji pohledávku ve výši 2 845 312,50 Kč, přičemž tato částka představuje podstatnou část jejího majetku a měla ji zajistit pro období starobního důchodu. Zvolený věřitelský výbor podle stěžovatelky nesleduje co možná nejvyšší možné uspokojení všech věřitelů (včetně stěžovatelky), což dovozuje mimo jiné z toho, že v ústavní stížnosti označení věřitelé, mimo jiné, hlasovali pro přijetí reorganizačního plánu vedlejší účastnice, aniž k tomu byl jakýkoliv rozumný důvod; důvodem pro takový postup bylo podle ní snad jenom to, aby si vedlejší účastnice mohla ustanovit "svého insolvenčního správce". Stěžovatelka posléze popisuje personální propojení ostatních věřitelů a tvrdí, že může být ohrožen zájem na tom, aby vedlejší účastnice "dosáhla" na pohledávky, které má u jiných obchodních společností, proti nimž je vedeno také insolvenční řízení. Ze všech těchto důvodů je podle stěžovatelky nezbytné, aby na průběh insolvenčního řízení dohlížela nezávislá osoba, avšak takovou osobou nemůže být vedlejší účastnicí dosazený insolvenční správce nebo věřitelský výbor, který rovněž s dlužnicí dlouhodobě spolupracuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
6. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Při posouzení stěžovatelčiny věci je nutno vyjít v prvé řadě z relevantních ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, k nimž Nejvyšší soud uvedl (srov. usnesení ze dne 29. 8. 2019 sen. zn. 29 NSCR 9/2018), že "podléhá-li usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru schválení (potvrzení) insolvenčním soudem a může-li insolvenční soud takové usnesení neschválit (nepotvrdit) ze zákonem vymezených důvodů, jež nemají původ v procesu takové volby nebo odvolání, pak je odtud zjevné, že proces soudní kontroly usnesení schůze věřitelů v tomto případě probíhá jinak, než prostřednictvím institutu zrušení usnesení schůze věřitelů ve smyslu ustanovení §54 a násl. insolvenčního zákona u těch usnesení schůze věřitelů, jež schválení soudem nepodléhají. Dokud není usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru potvrzeno insolvenčním soudem, nejsou podmínky pro jeho odklizení postupem podle ustanovení §54 a násl. insolvenčního zákona splněny proto, že dosud nenabylo platnosti a účinnosti. Jakmile je usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru potvrzeno insolvenčním soudem [rozhodnutím (opatřením), proti němuž není přípustné odvolání a které se nedoručuje], je vyloučeno uspět s návrhem na jeho zrušení postupem podle ustanovení §54 a násl. insolvenčního zákona proto, že by tímto způsobem muselo být zrušeno (coby existující podmínka platnosti a účinnosti takového usnesení schůze věřitelů) též ono ?potvrzovací? rozhodnutí insolvenčního soudu. Z ustanovení §54 a násl. insolvenčního zákona však právo insolvenčního soudu zrušit své rozhodnutí, jímž potvrdil usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru, nevyplývá. Řečené je v souladu s teleologickým výkladem obou institutů (a neprotiví se jazykovému výkladu zkoumaných norem), když institut zrušení usnesení schůze věřitelů se za použití testu společného zájmu věřitelů má prosadit (prosazuje) tam, kde usnesení schůze věřitelů jinak soudní kontrole nepodléhá, což není případ usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru. ... Lze tedy shrnout, že usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru nelze zrušit postupem podle §54 a §55 insolvenčního zákona. Právní moc rozhodnutí (opatření), jímž insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru, tedy není (nemůže být) závislá na právní moci usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh věřitele na zrušení takového usnesení schůze věřitelů". Odhlížet nelze ani od obecnějších závěrů relevantní komentářové literatury, vztahujících se nikoli výlučně jen k volbě nebo odvolání členů a náhradníků věřitelského výboru [srov. k tomu KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer, 2008, výklad k §55 insolvenčního zákona], podle nichž "včasný návrh věřitele na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů může insolvenční soud v souladu s druhým odstavcem tohoto ustanovení zamítnout. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů bylo podle původní judikatury (viz judikatura k tomuto ustanovení, 2 VSPH 389/2009) považováno za rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti (§11 a 91), a tedy nenapadnutelné opravným prostředkem. Tento právní názor byl následně vyvrácen rozhodovací praxí soudů vyšších stupňů".
8. Z tohoto výkladu relevantních ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že zamítl-li městský soud napadeným usnesením stěžovatelčin návrh na zrušení usnesení schůze věřitelů, kterým byl zvolen věřitelský výbor, nemohly tím být z důvodů právě uvedených porušeny stěžovatelčina práva a svobody. I kdyby se neměl uplatnit výklad zastávaný Nejvyšším soudem v jeho usnesení sen. zn. 29 NSCR 9/2018, musela být dojít k naplnění východiska uvedená v odkazované komentářové literatuře s tím, že stěžovatelka by před podáním ústavní stížnosti měla využít ještě opravného prostředku, jak jej zmiňuje §55 insolvenčního zákona (čemuž odpovídá i poučení v závěru ústavní stížností napadeného usnesení: "Proti tomuto usnesení bylo možno podat odvolání pouze do skončení schůze věřitelů, na níž bylo vyhlášeno.", o němž stěžovatelka bez hlubší argumentace konstatuje, že je nesprávné).
9. Tyto závěry nejsou v rozporu s odkazovaným nálezem ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), neboť i tento nález zdůrazňuje závěr, že rozhodnutí schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů (náhradníků) věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud. Insolvenční soud pak musí rozhodnout přímo na jednání příslušné schůze věřitelů, a to tak, že volbu (nebo odvolání) člena (náhradníka) věřitelského výboru do skončení příslušné schůze věřitelů potvrdí, nebo nikoliv. Potvrzující rozhodnutí soudu se nedoručuje a není možné proti němu podat odvolání s odkazem na §91 insolvenčního zákona. V takovém případě se uplatní stěžovatelkou zdůrazňovaný závěr, že rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým soud potvrdil volbu členů věřitelského výboru, je možné napadnout přímo ústavní stížností [srov. k tomu též bod 58. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11]. Stěžovatelka však rozhodnutí soudu, kterým potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů o volbě nebo odvolání členů (náhradníků) věřitelského výboru ústavní stížností nenapadá. Naopak napadá rozhodnutí věcně odlišné, a to právě usnesení o zamítnutí jejího návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů, kterým byl zvolen věřitelský výbor. To je však rozhodnutí jiné, a nelze na něj bez dalšího přenášet závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu