ECLI:CZ:US:2023:4.US.604.22.1
sp. zn. IV. ÚS 604/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Polákem, advokátem, sídlem Liběšice 89, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 5 Tdo 913/2021-2524, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 4 To 461/2019-2464 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. května 2019 č. j. 1 T 48/2017-2381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokusem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku. Uložen mu přitom byl úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč a podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající "v zákazu výkonu funkce či zaměstnání v organizacích územních samosprávných celků, kde by výkon funkce či zaměstnání byl spojen s přípravou, organizací a zadáváním veřejných zakázek, jakož i působením v hodnotící komisi" na dobu pěti let.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. 5 Tdo 913/2021-2524 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
4. Trestné činnosti zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku se měl stěžovatel stručně uvedeno dopustit následujícím způsobem: Jako starosta obce H. a člen výběrové komise, do které byl jmenován jejím zastupitelstvem ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku s názvem "X - inženýrské sítě a komunikace", s úmyslem zjednat obchodní společnosti A majetkový prospěch, zmanipuloval výsledek výběrového řízení ve prospěch uvedené obchodní společnosti tak, aby výběrové řízení vyhrála tato obchodní společnost s tím, že skutečnou realizací projektu bude pověřena obchodní společnost B, ač ani jedna z obou uvedených společností se daného výběrového řízení neúčastnila. Dne 9. 11. 2011 stěžovatel zastupitelstvo obce H. na jeho 10. zasedání seznámil s výsledky výběrového řízení, přičemž uvedl, že výběrová komise doporučila zastupitelstvu obce uzavřít dohodu s obchodní společností A, která nabídla nejvýhodnější cenu, ačkoliv věděl, že je to v rozporu se skutečným průběhem výběrového řízení, kdy společnost A se do předmětného výběrového řízení ani nepřihlásila. Zastupitelstvo obce pak schválilo jako vítěznou nabídku obchodní společnosti A a pověřilo obviněného jako starostu obce podpisem smlouvy s tímto vybraným dodavatelem stavby. Stěžovatel tedy s úmyslem zmanipulovat výběrové řízení ve prospěch obchodní společnosti A zatajil zastupitelům obce, že vítěznou obchodní společností s nejnižší cenou na zhotovení zakázky měla být obchodní společnost C, která do výběrového řízení podala nabídku s cenou 19 015 455 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Stěžovatel přitom ještě před tímto datem objednal u obchodní společnosti D nákup obchodní společnosti A, která byla založena jakožto společnost připravená k dalšímu prodeji a jako taková nevyvíjela žádnou činnost. Po schválení nabídky zastupitelstvem podepsal stěžovatel dne 16. 11. 2011 jako starosta obce H. Smlouvu o poskytnutí stavebních prací s obchodní společností A. Smlouvu za tuto společnost podepsal s jeho vědomím a na jeho popud dne 21. 11. 2011 v té době její jednatel V. D., za sjednanou cenu díla ve výši 18 348 268 Kč bez DPH. DPH činila 3 669 653 Kč a cena 22 017 921 Kč včetně DPH pak představovala nejdražší nabídku, přičemž rozdíl mezi ní a nabídkou obchodní společnosti C ve výši 19 015 455 Kč včetně DPH činil 3 002 466 Kč. Tímto jednáním stěžovatel jako odpovědný zástupce obce H. v postavení starosty úmyslně porušil povinnost vyplývající z §99 ve spojení s §103 odst. 4 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění, tedy povinnost zabezpečovat hospodaření obce jako výkonný orgán v oblasti samostatné působnosti zejména v souladu s §38 odst. 1 tohoto zákona, jelikož uzavřel smlouvu o dílo s vědomím, že je pro obec nevýhodná, a to minimálně v částce 3 002 466 Kč. Dále dne 1. 12. 2011 stěžovatel, s úmyslem dokončit ovládnutí zhotovitele díla, předložil na 11. veřejném zasedání zastupitelstva obce H. návrh na zakoupení obchodního podílu v obchodní společnosti A za částku 200 000 Kč, přičemž zastupitelstvo tento nákup schválilo, pověřilo stěžovatele podpisem smlouvy o koupi 100% obchodního podílu v této obchodní společnosti a souhlasilo, že stěžovatel společně s A. Z. budou jednateli této obchodní společnosti. Následně jako jednatel obchodní společnosti A rozhodl o přidělení dané veřejné zakázky obchodní společnosti B a následujícího dne podepsal za obchodní společnost A smlouvu o dílo č. X s cenou díla 15 829 249,05 Kč bez DPH. Stěžovatel tedy s úmyslem ovládnout realizaci zakázky úmyslně zmanipuloval výběrové řízení na tuto zakázku ve prospěch obchodní společností A, která tímto jeho jednáním získala neoprávněný prospěch spočívající v realizaci zakázky v hodnotě 22 017 921 Kč včetně DPH, ač se do výběrového řízení ani nepřihlásila a nesplňovala podmínky zadávacího řízení.
5. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se pak měl stěžovatel dopustit tak, že oficiálně převzal obchodní společnost A, o které věděl, že je na základě "Smlouvy o poskytnutí stavebních prací č. PS - 1/2011" uzavřené mezi obcí H., za kterou ji jako starosta obce podepsal dne 16. 11. 2011, a obchodní společností A, za kterou smlouvu podepsal dne 21. 11. 2011 v té době její jednatel V. D., zhotovitelem předmětné zakázky, kdy podle této smlouvy měla společnost do 30. 6. 2012 zhotovit zakázku za částku 18 348 268 Kč bez DPH, přičemž k této ceně podle smlouvy bude ještě připočtena daň z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, která činila 3 669 653 Kč, dále došlo s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty obchodní společností A již dne 30. 11. 2011 k vystavení faktury se splatností k 30. 6. 2013 na celkovou částku 18 348 268 Kč, fakturaci podepsal V. D., který byl v té době jednatelem společnosti, přičemž stěžovatel věděl, že z této faktury č. 111001 nebude odvedena daň z přidané hodnoty, jelikož faktura byla vystavena v době, kdy společnost obchodní A nebyla plátcem DPH a teprve jejím vystavením došlo k překročení limitu 1 000 000 Kč pro registraci ze zákona a za účelem zastření daňové povinnosti společnosti obchodní A byla dne 5. 12. 2011 na Finanční úřad v Roudnici nad Labem doručena přihláška k registraci společnosti jako plátce daně z přidané hodnoty, ve které se úmyslně jako důvod registrace neuvádí překročení obratu společnosti v výši 1 000 000 Kč, ale zahájení činnosti společnosti. Následně dne 9. 12. 2011 již jako jednatel obchodní společnosti A podepsal se společností B "Smlouvu o dílo č. X", jejímž předmětem byla výstavba technické infrastruktury v lokalitě X za cenu díla 15 829 249,05 Kč bez DPH, DPH ve výši 3 165 849,81 Kč, tedy celkem za částku 18 995 098,86 Kč. Stěžovatel tedy s vědomím, že společnost A z částky 18 348 268 Kč nepřizná a neodvede DPH ve výši 3 669 653 Kč, jednal tak, aby DPH nebyla přiznána ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty tak, jak stanoví §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, přičemž tímto jednáním jako jednatel společnosti A za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2012 nepřiznal a neodvedl DPH ve výši 3 669 653 Kč, čímž byla způsobena škoda České republice zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územním pracovištěm v Roudnici nad Labem, v celkové výši 3 669 653 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele sice ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy, nedošlo však k jejich řádnému hodnocení a k vypořádání se s námitkami obhajoby. Odmítá zejména, že by měl záměr způsobit obci škodu; právě naopak, jeho základní motivací byl prospěch obce a jejích občanů. Stěžovatel z toho neměl žádný prospěch, i funkci jednatele dělal bez nároku na finanční odměnu. Odvolací soud si v tomto směru i sám odporuje, když v bodě 15 uvádí, že se snažil obec nezatížit, a v bodě 19 naopak, že porušil povinnost řádné správy majetku obce a úmyslně směřoval k jejímu poškození.
7. Závěry soudů o placení DPH jsou podle stěžovatele nesprávné. Obchodní společnost A ke dni podpisu smlouvy ani ke dni splatnosti faktury nebyla plátcem DPH. Podle §21 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2011 se přitom zdanitelné plnění při poskytnutí služby považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře nebo dokladu na přijatou úplatu, a to tím dnem, který nastane dříve. Společnost A obci fakturovala v souladu s uzavřenou smlouvou bez DPH. Stěžovatel Smlouvu o dílo podepisoval v dobré víře, že cena za dílo je konečná a DPH k ní přičtena nebude, neboť faktura bude vystavena v době, kdy není A plátcem DPH. Ustanovení smlouvy o dílo o tom, že k ceně bude připočítáno DPH ke dni vystavení faktury, bylo formálně užívanou smluvní klauzulí, která by se uplatnila jen v případě, že by se společnost mezi uzavřením smlouvy a dnem vystavení faktury stala plátcem DPH. Tak se však stalo až přihláškou k DPH podanou tehdejším jednatelem obchodní společnosti A D. dne 5. 12. 2011 ke dni 15. 12. 2011, tedy po dni vystavení faktury. Stěžovatel vycházel při řešení daňové problematiky z názoru daňového poradce. Tento právní názor obchodní společnosti E jako daňového poradce lze dohledat v listinách vzniklých následně při zastupování společnosti A při daňové kontrole a v odvolacích řízeních proti vydaným rozhodnutím finančního úřadu. Odvolací soud k této námitce uvedl, že "Předmětná faktura byla tedy záměrně vystavena před přihláškou k registraci DPH za účelem vyhnutí se jeho placení. Takové jednání rozhodně není optimalizací daňové povinnosti, jak se domnívá obžalovaný, nýbrž trestnou činností." Podle stěžovatele však nemůže jít o protiprávní jednání, snaží-li se statutární orgán právnické osoby optimalizovat její daňové povinnosti a za tím účelem si zajistí odborný názor daňového poradce, podle kterého pak postupuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Namítá-li stěžovatel rozpor soudních závěrů v tom směru, že v určité části soudního rozhodnutí se uvádí, že jeho jednání směřovalo k poškození obce, a v jiné části, že se snažil obec nezatížit, jde o rozpor pouze zdánlivý. Motiv někomu pomoci se totiž nemusí vždy vylučovat s právním naplněním úmyslu téže osobě způsobit škodu. Lze si jistě představit kupříkladu situaci, že někdo odcizí svému blízkému finanční prostředky, užije je k sázce v hazardní hře, přičemž má představu, že tyto prostředky rozmnoží a vrátí je majiteli i s výhrou a tedy mu pomůže, ovšem prohrou ve hře dojde ke škodě, přičemž jeho jednání bude moci být hodnoceno jako úmyslný trestný čin.
11. V posuzované věci byl hodnocený skutkový děj poměrně komplexní, zahrnoval řadu různých kroků a tyto kroky je na místě také komplexně hodnotit ve vztahu k naplnění jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Skutečnost, že obec byla poškozena tím, že jako vítěz výběrového řízení byl označen jiný subjekt, než jaký podal nejnižší nabídku, nevylučuje, že stěžovatel se později snažil dosáhnout toho, že obec nebude muset platit DPH. To, že některá jednání stěžovatele měla či mohla být pro obec přínosem a jiná zase ztrátou finančních prostředků nijak nevylučuje možnost závěru, že jimi stěžovatel naplnil skutkové podstaty různých trestných činů.
12. U žádného z trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným (viz výše bod 2), není podmínkou, aby z posuzovaného jednání měl pachatel prospěch. Není-li tedy takový prospěch v posuzované věci ve skutkové větě konstatován, ba i konal-li skutečně stěžovatel nějaké činnosti pro obec bez nároku na finanční odměnu, jak tvrdí, není to v daném kontextu rozhodující, postupoval-li v rozporu se zákonem. Dojde-li k úmyslnému zmanipulování výběrového řízení tak, že zakázku získá jiný subjekt, než měl, jde zjevně o situaci, kdy nesprávně zvítězivšímu subjektu je úmyslně opatřen prospěch, a to ke škodě subjektu, jenž měl ve výběrovém řízení při zachování zákonného postupu zvítězit. Uzavřela-li osoba jednající za obec vědomě smlouvu se subjektem, který byl označen za vítěze výběrového řízení jen kvůli jeho zmanipulování, přičemž jde o smlouvu, ve které se obec zavazuje uhradit vyšší cenu, než jakou nabízel subjekt, jehož vítězství bylo ve výběrovém řízení jeho zmanipulováním zabráněno, pak porušila povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím obci způsobila škodu. Skutkové podstaty prvého i druhého z výše uvedených trestných činů tak byly naplněny, a to ať již stěžovatel jinak konal pro obec nebo život v ní něco prospěšného i nad rámec svých povinností starosty, nebo přestože snad plánoval či doufal škodu způsobenou obci prvým z trestaných skutků následně (již po jeho dokonání a tedy po naplnění příslušných skutkových podstat) "vykompenzovat" jednáním dalším, které ji mělo zbavit povinnosti zaplatit DPH.
13. Přijatelným se jeví i závěr soudů o protiprávnosti jednání stěžovatele v souvislosti s neodvedením DPH ke škodě státu podle finančněprávních pravidel. Fakturace celé ceny zakázky několik dní po podpisu smlouvy před započetím její faktické realizace se splatností faktury stanovenou na cca rok a půl po jejím vystavení jistě není řádným postupem představujícím běžnou daňovou optimalizaci.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu