ECLI:CZ:US:2023:4.US.608.23.1
sp. zn. IV. ÚS 608/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Doležalové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2022 č. j. 19 Co 238/2022-1175 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 14 C 85/2017-1113, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a MUDr. Jiřího Doležala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhá vypořádání zaniklého společného jmění manželů. V průběhu řízení okresní soud napadeným usnesením vyloučil návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření k samostatnému řízení (I. výrok), nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost strpět užívání konkretizovaných nemovitých věcí a zakázal jí jakkoli omezovat či bránit obchodní společnosti ARLETA IVF, s. r. o. (dále jen "společnost ARLETA"), v jejich užívání (II. výrok), rozhodl o vykonatelnosti předběžného opatření (III. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zahájit vůči stěžovatelce ve věci samé řízení o úpravě užívání předmětných nemovitých věcí (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Okresní soud považoval za osvědčený nárok vedlejšího účastníka na nahrazení souhlasu stěžovatelky s prodloužením nájmu se společností ARLETA užívající předmětné pozemky, které jsou ve společném jmění.
3. Proti všem výrokům usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil II. výrok usnesení okresního soudu (I. výrok) a odmítl odvolání proti ostatním výrokům (II. výrok). V odůvodnění přisvědčil stěžovatelčině námitce ohledně označení usnesení okresního soudu spisovou značkou a jeho doručení; jde však o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důvodnost věcných námitek stěžovatelky krajský soud neshledal. Výslovně konstatoval, že v době nařízení předběžného opatření se z obsahu spisu nepodávala žádná okolnost, pro kterou by neměl obstát závěr okresního soudu, že vedlejší účastník osvědčil, že nesouhlas stěžovatelky s prodloužením nájmu společnosti ARLETA je v rozporu se zájmem manželů. Vypořádal se také s námitkou stěžovatelky, že vedlejší účastník zadržuje část nájemného od společnosti ARLETA náležejícího do společného jmění. Nezbytnost prozatímní úpravy poměrů účastníků "zakonzervováním" faktického stavu krajský soud (vedle poukazu okresního soudu na délku trvání nájemního vztahu ve spojení se zájmem obou účastníků na prosperitě společnosti ARLETA, jejímiž jsou jedinými společníky) spatřuje v nezbytnosti zajistit dosavadní ekonomický stav této společnosti s ohledem na nezbytnost jejího ocenění pro účely konečného rozhodnutí o vypořádání společného jmění mezi účastníky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V úvodu stěžovatelka připomíná, že před okresním soudem probíhá již sedmým rokem vypořádání společného jmění, a aniž by se řízení schylovalo ke konci, vydává soud naprosto nekompetentní předběžné opatření, kterým jí fakticky zakáže užívat její vlastní věci. Upozorňuje, že nemovité věci v nevypořádaném společném jmění užívají vedlejší účastník a společnost ARLETA bez právního důvodu a jí brání v užívání. Nájemné za období od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2020 si vedlejší účastník ponechal ke svým osobním potřebám, na výzvy reaguje tak, že věc bude vypořádána v řízení o vypořádání společného jmění. Stěžovatelka podmiňuje pokračování nájemního vztahu tím, že polovinu nájemného za uvedené období jí vedlejší účastník, spolu s příslušenstvím, vrátí před podpisem jakéhokoliv dodatku k nájemní smlouvě.
5. Stěžovatelka, se znalostí argumentace Ústavního soudu k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních, jehož základem je omezený test ústavnosti, je přesvědčena, že napadená usnesení stanoveným požadavkům nevyhovují, protože jsou jasným znakem svévole obecných soudů - přikázat jí "strpět ve svém majetku třetí osobu po dobu řízení o vypořádání SJM, jehož účastníkem tato třetí osoba dokonce ani není a takové rozhodnutí ani blíže neodůvodnit takovým projevem svévole je."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
10. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení, zejména usnesení krajského soudu věnované věcným odvolacím námitkám stěžovatelky (str. 4, poslední odstavec, str. 5 první odstavec odůvodnění napadeného usnesení, a jeho rekapitulaci výše sub 3 i. f.). Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu