ECLI:CZ:US:2023:4.US.609.23.1
sp. zn. IV. ÚS 609/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 7 Tdo 1066/2022-7447 a výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2022 č. j. 5 To 93/2020-7216, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2020 č. j. 1 T 5/2014-6827 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (bod 1 rozsudku) a zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku (bod 2 rozsudku). Zvlášť závažného zločinu zpronevěry se stěžovatel podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že nechal z účtu jím ovládané obchodní společnosti proplatit práce, ač věděl, že k jejich provedení nedošlo, čímž jí způsobil jím ovládané společnosti škodu ve výši 5 978 798 Kč. Zvlášť závažný zločin podvodu spáchal stěžovatel podle krajského soudu, stručně řečeno, tak, že za obchodní společnost X (za níž jednal na základě generální plné moci) nechal vypracovat a odeslat Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky (dále jen "ministerstvo") žádost o poskytnutí dotace, ač si byl vědom nepravdivosti tvrzení obsaženému v žádosti, že společnost vynaložila mimo jiné náklady na budovy a pozemky v celkové hodnotě 15 500 000 Kč, neboť k nabytí vlastnického práva k těmto nemovitostem nikdy nedošlo pro neuhrazení kupní ceny. V důsledku podání této žádosti byly dané společnosti ministerstvem poskytnuty dotace ve výši 1 000 000 Kč a 12 783 737 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti na dobu sedmi let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému státu škodu ve výši 13 783 737 Kč. V dané věci rozhodoval krajský soud již potřetí, neboť jeho předchozí zprošťující rozsudky byly zrušeny pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Zprošťující rozsudky byly odůvodněny tím, že není zachována tzv. totožnost skutku (stěžovatel byl obžalován, stručně řečeno, z toho, že dotační prostředky využil způsobem rozporným s účelem dotace), s čímž se však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") neztotožnil, neboť totožnost skutku byla zachována v podstatě následku, jímž bylo neoprávněné vyplacení dotačních prostředků. Krajský soud tedy podle pokynů vrchního soudu doplnil dokazování a dospěl k závěru o vině stěžovatele. Jde-li o jednání pod bodem 2 rozsudku, které je z hlediska obsahu ústavní stížnosti jediné relevantní, dospěl soud k závěru, že nelze přisvědčit tomu, že by se stěžovatel dopustil jednání, jak je popsáno v obžalobě (využití dotačních prostředků na jiný účel). To však nebrání úpravě jeho popisu podle provedených důkazů. K závěru o stěžovatelově vině pak soud dospěl zejména na základě listinných důkazů, jejichž obsah podporují i svědecké výpovědi. Z nich vyplývá, že stěžovatel byl odpovědnou osobou za uvedení pravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu týkajícím se stěžovatele (výrok I.), a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (výrok II.). Ve zbývající části vrátil věc krajskému soudu (výrok III.). Popis jednání, jehož se stěžovatel podle vrchního soudu dopustil, byl v podstatě totožný s výše uvedeným popisem jednání pod bodem 2 rozsudku krajského soudu s tím, že vrchní soud snížil výši způsobené škody na 6 817 913,60 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti na dobu čtyř let. Vrchní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám, že změnou popisu skutku pod bodem 2 rozsudku (oproti obžalobě) krajský soud postupoval v rozporu se zásadou totožnosti skutku. S těmito námitkami se vrchní soud vypořádal již ve svém předchozím zrušujícím usnesení (usnesení ze dne 28. 11. 2019 č. j. 5 To 26/2019-6779), na jehož závěry v napadeném rozhodnutí odkázal. Ačkoliv stěžovatel nebyl v postavení jednatele společnosti, jednal za ni na základě generální plné moci a je tedy dána jeho trestní odpovědnost za dané jednání, bez ohledu na možné zapojení dalších osob.
4. Proti výroku II rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ani Nejvyšší soud se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že by soudy porušily zásadu totožnosti skutku. Nejvyšší soud se naopak ztotožnil s názorem vrchního soudu, že totožnost skutku byla v dané věci dána, a to v podobě částečně shodného následku (tedy neoprávněným čerpáním dotačních prostředků), ač podstata jednání, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen, v obžalobě chybí. Takovou úpravu popisu jednání hodnotí Nejvyšší soud jako upřesnění téhož skutku. Zároveň bylo zachováno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť na možnou změnu právní kvalifikace a úpravu popisu skutku byl stěžovatel upozorněn v předchozím zrušujícím usnesení vrchního soudu, kterým se věc již podruhé vracela k novému projednání krajskému soudu. Nejpozději od tohoto okamžiku stěžovatel věděl, že na jeho skutek může být nahlíženo jinak, než jak je popsán v obžalobě. Následné odsuzující rozhodnutí tak nemohlo být překvapivé.
5. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není nutné, aby popis skutku obsahoval stěžovatelův záměr neuhradit kupní cenu za nemovitost uvedenou v žádosti o poskytnutí dotace. Trestný čin dotačního podvodu je totiž tzv. předčasně dokonaným deliktem, a tedy jde o delikt, který je fakticky přípravou či pokusem, avšak zákonodárce jej kriminalizuje již jako dokonaný trestný čin. Za irelevantní označil Nejvyšší soud námitky, že kupní cena měla být podle smlouvy zaplacena nejpozději dne 30. 9. 2008, tedy až po podání žádosti, přičemž poskytovateli dotace nebyla tato informace zastírána. Irelevantní je pak rovněž skutečnost, že stěžovatel danou žádost nepodepsal, neboť fakticky bylo jednání za společnost soustředěno do jeho rukou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci postupovaly v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Podle stěžovatele se popis skutku v odsuzujícím rozsudku vrchního soudu odlišuje zcela diametrálně. Nejde o zpřesnění či posun jednání, nýbrž o jednání jiné. Podle obžaloby měl stěžovatel použít poskytnuté dotační prostředky k jinému než určenému účelu. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel odsouzen za to, že nechal vypracovat a odeslat žádost o dotaci, v níž byla nepravdivě uvedena skutečnost, že společnost vynaložila náklady ve výši 15 500 000 Kč na budovy a pozemky. Mezi těmito jednáními není ani časová souvislost (k odeslání žádosti došlo v červnu 2008, zatímco obžaloba popisovala jednání z března 2009). Jedinou souvislostí je, že obě jednání se týkají týchž dotačních prostředků, podstata jednání a následek však stejné nejsou. K tomu stěžovatel navíc konstatuje, že ke změně popisu jednání nedošlo ze strany orgánů veřejné žaloby, nýbrž ji učinil sám soud, čímž překročil meze postavení nezávislého soudu, jak je vymezena v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že k této změně došlo až v pořadí třetím rozsudkem krajského soudu, nemohl stěžovatel navrhnout k takto změněnému skutku důkazy a uplatnit svou obhajobu. Sám soud v průběhu hlavního líčení uvedl, že ke změně obžaloby nedojde, a tudíž stěžovatel neviděl potřebu se hájit proti skutku, který nebyl v popisu obžaloby.
7. Dále stěžovatel namítá, že ani u pozměněného skutku soudy neprokázaly naplnění všech znaků dané skutkové podstaty. Zejména soudy neprokázaly, že uvedená informace byla skutečně nepravdivá, a zda stěžovatel jednal úmyslně. Stěžovatel poukazuje na to, že k žádosti o dotaci byla přiložena kupní smlouva, z níž vyplývalo, že kupní cena je splatná až po podání žádosti, a tudíž žádná informace nebyla zastírána. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán před podáním žádosti o dotaci. Neodňala-li by policie stěžovatelem ovládané společnosti všechny podklady pro její fungování, mohl stěžovatel následně reagovat na to, že druhá strana kupní smlouvy ji po roce prohlásila za neplatnou, načež mohl vrátit ministerstvu poskytnuté prostředky. Stěžovatel dále rozporuje závěr soudů, že si musel být vědom nesprávnosti svého postupu, neboť byl v oblasti čerpání dotací zkušený. Stěžovatel k tomu dodává, že se v minulosti podílel pouze na čerpání dotací Ministerstva zemědělství podle programu, který až do roku 2021 nevyžadoval vynaložení nákladů předem. Stěžovatel tedy neměl žádné zkušenosti s jiným čerpáním dotací. Za tím účelem byla najata třetí osoba za odměnu 511 700 Kč, která měla celý dotační projekt řídit (včetně podání žádosti). Zároveň stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly, že by předmětnou společnost řídil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní stížnost představuje zčásti právě polemiku se skutkovými zjištěními, aniž by stěžovatel konkrétně reflektoval způsob, jakým se s těmito námitkami vypořádaly obecné soudy. Ty se podrobně zabývaly naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu (bod 112 rozsudku krajského soudu, bod 45 rozsudku vrchního soudu a bod 40 usnesení Nejvyššího soudu). Přitom se vypořádaly nejen s úmyslem stěžovatele (ten by byl naplněn, i kdyby stěžovatel bezdůvodně doufal, že kupní cena za nemovitosti bude uhrazena někdy v budoucnu, avšak v rozporu s informacemi v žádosti o poskytnutí dotace), tak i se zapojením dalších osob, z něhož stěžovatel dovozoval své vyvinění. Pro řádné posouzení je podstatné, že k naplnění znaků daného trestného činu dojde již úmyslným uvedením nepravdivé informace. Dalšího (kvalifikovaného) úmyslu není třeba.
12. Namítá-li stěžovatel, že soudy mu nesprávně přičetly značné zkušenosti při získávání dotací, pak z napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá. Ani krajský soud, ani vrchní soud v úvahách při výměře trestu nezmiňují stěžovatelovy zkušenosti jako relevantní skutečnost (bod 116 odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 46 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Pro naplnění kteréhokoliv znaku daného trestného činu jsou stěžovatelovy zkušenosti irelevantní. Soudy rovněž dostatečně odůvodnily, že stěžovatel fakticky řídil společnost, jejímž jménem podával žádost o dotaci (viz např. bod 36 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Jejich logickým závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
13. Porušení stěžovatelových ústavních práv nelze dovodit ani z postupu, kterým soudy pozměnily popis skutku v odsuzujících rozhodnutích. Rovněž v této části lze odkázat na obsáhlou argumentaci, kterou se s touto námitkou vypořádaly obecné soudy (viz zejména body 24 až 33 usnesení Nejvyššího soudu). V závěrech soudů, odkazujících na závěry právní nauky a ustálené rozhodovací činnosti, neshledal Ústavní soud žádný ústavněprávní nedostatek. Mezi oběma druhy deliktního jednání (tedy zneužitím dotačních prostředků na jiný účel a uvedením nepravdivých informací v žádosti o poskytnutí dotace) je věcná souvislost v částečně totožném následku.
14. Současně se obecné soudy vypořádaly s námitkou odpovědnosti státního zástupce za změnu popisu skutku (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Konečně se Ústavní soud ztotožnil rovněž se závěry soudů o dodržení práv obhajoby (viz body 32 a 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu