ECLI:CZ:US:2023:4.US.614.23.1
sp. zn. IV. ÚS 614/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Malého, zastoupeného Mgr. Martinem Doležalem, advokátem, sídlem Zájezd 70, Česká Skalice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 11 Co 118/2022-491 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. května 2022 č. j. 4 C 141/2020-480, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Rostislava Lussiera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel (jako žalobce) domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem (jako žalovaným) k nemovitostem. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 7. 2021 sp. zn. 4 C 141/2020 zrušil podílové spoluvlastnictví a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, jemuž uložil povinnost zaplatit stěžovateli vypořádací podíl. Soud zamítl návrh stěžovatele na vyklizení nemovitostí. Okresní soud dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; usnesením ze dne 27. 7. 2021 č. j. 4 C 141/2020-397 rozhodl o povinnosti účastníků nahradit společně a nerozdílně státu náklady řízení na znalečné. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až III. (ve věci samé) a ve IV. výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; stejně tak zrušil navazující usnesení o náhradě nákladů řízení státu z důvodu nepřezkoumatelnosti. Krajský soud poukázal na to, že judikatura k nákladům řízení s povahou iudicia duplex je nejednotná, přičemž většinovým názorem, reprezentovaným zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481), je použití zásady úspěchu ve věci. Procesní úspěch je určen okolnostmi konkrétní věci, které se odrážejí v rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné.
3. Okresní soud poté v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 365 032,80 Kč a České republice ve výši 9 903,16 Kč. Okresní soud konstatoval, že spor byl veden výhradně o tom, komu budou nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 zopakoval, že jde-li o tzv. iudicium duplex, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně zásada úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka odůvodněná konkrétními okolnostmi dané věci (tj. co bylo mezi účastníky sporné). Nepřiznání náhrady nákladů řízení jako primární řešení se nemůže uplatnit pouze s odkazem na typ věci. V tomto světle byl procesně úspěšný vedlejší účastník, který se v řízení nechoval obstrukčně či jiným způsobem, který by dal příčinu uplatnění tzv. moderační pravomoci podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Naopak stěžovatel se obstrukčně choval, a moderace náhrady nákladů v neprospěch jinak procesně úspěšného účastníka řízení tak nepřichází v úvahu. Proto okresní soud vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení, vyjma náhrady nákladů řízení o návrhu stěžovatele na vyklizení nemovitosti (který byl zamítnut), neboť tyto náklady vedlejší účastník neúčtoval.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že po vydání zrušujícího rozhodnutí krajského soudu (viz výše bod 2) došlo k faktickému judikaturnímu posunu Ústavního soudu, jehož nálezová judikatura se nyní přiklání k principu, podle něhož v případě iudicia duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., zatímco rozhodnutí podle §142 odst. 3 o. s. ř. bude podmíněno zvláštními okolnostmi věci. Podle současné judikatury Ústavního soudu má být plný úspěch ve věci dán pouze tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Jelikož soud není vázán návrhem žalobce na konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán posloupností podle §1143 o. z., není logické odvíjet procesní úspěch ve věci od toho, co bylo mezi účastníky sporné. Proto není možno vycházet ze zásady procesního úspěchu, nemohou-li účastníci řízení zcela svými návrhy ovlivnit jeho výsledek. Výjimku z obecného použití §142 odst. 2 o. s. ř. by měly tvořit případy obstrukčního chování spoluvlastníka, který se nezajímá o konstruktivní řešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva, k čemuž krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22. Krajský soud se proto neztotožnil s právním posouzením věci okresním soudem na základě zásady procesního úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se však s názorem okresního soudu, že se stěžovatel choval obstrukčně a neeticky, mařil mimosoudní jednání a řízení komplikoval a prodlužoval. Po rekapitulaci jednání stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že ač neměl žádný z účastníků ve věci plný úspěch, lze s ohledem na výjimečné okolnosti věci uložit stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud přihlédl také ke skutečnosti, že vedlejší účastník nepožadoval náhradu nákladů řízení o návrhu stěžovatele na vyklizení nemovitostí, v němž měl plný úspěch.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především poukazuje na to, že v obdobných věcech má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků a namítá, že jeho chování nebylo obstrukční. Podle stěžovatele se soudy neřídily ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22, ani tím, že účastníkovi řízení nelze klást k tíži, že ze subjektivních nebo objektivních důvodů odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, neboť to plyne z jeho práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Krajský soud označil postup stěžovatele za obstrukční a neetický, ten však pouze zastával určitý právní názor, za což nemůže být trestán. Ze spisu údajně neplyne, že by stěžovatel jednal obstrukčně nebo neeticky. Stěžovatel podal návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po mnoha peripetiích s vedlejším účastníkem, který bez náhrady obýval společné nemovitosti, bránil v přístupu stěžovateli a jakákoliv dohoda byla prakticky vyloučena. V řízení stěžovatel postupoval maximálně efektivně a nebyl tím, kdo by je chtěl zdržovat. To bylo naopak cílem vedlejšího účastníka, který navrhoval řadu důkazů z minulosti. Stěžovatel se svými tvrzeními a navrhovanými důkazy pouze snažil objasnit kredibilitu vedlejšího účastníka a dokreslit celou situaci. Stěžovateli pak nemá jít k tíži ani ukončení mimosoudních jednání; byl to on, kdo nechal vypracovat návrh mimosoudní dohody. Jednání však skončila, neboť stěžovatel nebyl bankou, která měla vedlejšímu účastníkovi poskytnout úvěr, ujištěn o tom, že ví o jeho soudních sporech. Vedlejší účastník přitom neměl pracovní historii, hrozilo mu trestní řízení, byl žalován z pohledávky přesahující jeho příjmy, a stěžovateli tak nelze vytýkat, že na tyto skutečnosti poukazoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
9. Dále Ústavní soud předesílá, že se k problematice náhrad nákladů řízení dlouhodobě staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
10. V posuzované věci je podstatné, že pokud by stěžovatelovo jednání v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo skutečně obstrukční v míře, kterou dovodil krajský soud, bylo by legitimní, aby vedlejšímu účastníkovi nahradil náklady řízení i v případě, že by na věc jinak dopadala zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže krajský soud posoudil chování stěžovatele v tomto směru v souladu s ústavním pořádkem, je bez právního významu, zda se na věc má obecně použít §142 odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř.
11. Stěžovatel argumentuje tím, že se obstrukčně nechoval a pouze zastával svůj právní názor. Krajský soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že stěžovatel "svou ochotu jednat o mimosoudní dohodě v podstatě jen předstíral za účelem, aby si v mezidobí mohl zajistit lepší postavení ve sporu, zejména ve vztahu k otázce solventnosti účastníků" (bod 6 usnesení krajského soudu). Krajský soud poukázal na řadu důkazů, z nichž seznal, že stěžovatel mimosoudní jednání zmařil, přestože jeho zástupce připravil návrh dohody. I přes urgence stěžovatel nereagoval na dokumenty připravené bankou, u níž si vedlejší účastník vyřídil hypoteční úvěr právě z důvodu mimosoudní dohody. Dále stěžovatel dohodu podmiňoval vydáním bezdůvodného obohacení za obývání nemovitostí vedlejším účastníkem, ačkoli soudy zjistily, že do ledna 2019 nemovitosti výlučně užíval sám stěžovatel. Stejně tak stěžovatel uzavření dohody podmiňoval uspokojením tvrzených nároků svého syna, které však s jejím předmětem nesouvisely. K opakované námitce stěžovatele hodno dodat, že podle napadených rozhodnutí byl bankou jednoznačně ujištěn o její připravenosti poskytnout vedlejšímu účastníkovi úvěr a o znalosti jeho finančních poměrů. Stěžovatel však soud dále přesvědčoval o nesolventnosti vedlejšího účastníka a navíc banku upozorňoval na různé nároky uplatňované vůči vedlejšímu účastníkovi jím nebo jeho synem a na řízení s účastí vedlejšího účastníka tak, aby navodil dojem jeho zadluženosti.
12. Pro posouzení jednání stěžovatele - jako svého druhu skutkové okolnosti - si obecné soudy opatřily dostatek důkazů, které hodnotily logicky, a závěr o obstrukčním jednání stěžovatele řádně odůvodnily. Ústavní soud proto prismatem kritérií kladených v této věci na ústavněprávní přezkum (viz výše body 8 a 9) neshledal exces, vyžadující zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy rozhodly v souladu s výjimkou z pravidla podle §142 odst. 2 o. s. ř., jak se podává zejména z bodu 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených usnesení, především na bod 6 usnesení krajského soudu, obsahující úplný výčet jednání stěžovatele s odkazy na listinné důkazy ve spisu.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu