ECLI:CZ:US:2023:4.US.668.23.1
sp. zn. IV. ÚS 668/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2263/2022-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 17 Co 289/2021-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. června 2021 č. j. 17 C 140/2020-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici písemné omluvy, jakož i zaplacení částky ve výši 947 400 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena diskriminačním jednáním vedlejší účastnice. Diskriminace z důvodu pohlaví měla spočívat v tom, že stěžovatelce byla Úřadem práce České republiky - Krajskou pobočkou v Ústí nad Labem (dále jen "úřad práce") zamítnuta žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku - motorové vozidlo. Rozhodnutí úřadu práce bylo následně jako věcně správné potvrzeno vedlejší účastnicí. Obvodní soud zjistil, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta s odkazem na posudek o zdravotním stavu stěžovatelky, podle něhož stěžovatelka není osobou s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí anebo s těžkou nebo hlubokou mentální retardací podle §9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 329/2011 Sb."). Stěžovatelka je osobou s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, ten je způsobem dětskou mozkovou obrnou, kdy však pravá dolní končetina neztratila svou opěrnou funkci. V posudku byla taktéž zmíněna skutečnost, že stěžovatelka v minulosti zvládla dvě těhotenství a normálně pracovala. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že přihlédnutí k tomu, že stěžovatelka v minulosti zvládla těhotenství, bylo součástí její anamnézy, šlo toliko o jeden z ukazatelů a nelze jej brát jako rozhodující důvod, proč jí nebyl příspěvek přiznán. Zamítnutí žádosti stěžovatelky bylo dáno skutečností, že nesplnila požadavky uvedené v §9 zákona č. 329/2011 Sb. Obvodní soud dále uzavřel, že v posuzované věci nejde o žalobu na zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice a v jejím postupu ani nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, čehož se stěžovatelka domáhá. Z uvedených důvodů obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala omluvy po vedlejší účastnici (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 947 400 Kč (výrok II.) a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III.).
3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici ve výši 600 Kč (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, avšak upřesnil, že stěžovatelka ve své žalobě, resp. odvolání, kombinuje dva nároky - náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy. Požadovala-li totiž stěžovatelka náhradu finanční částky odpovídající ceně automobilu, tvrdila tak zásah do svých majetkových práv, který je však nutno uplatňovat podle občanského zákoníku (nehledě na nesprávně vyčíslenou výši škody, která mohla dosahovat maximálně výše nepřiznaného příspěvku). Tvrdí-li dále stěžovatelka, že bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, k náhradě nemajetkové újmy by vedlejší účastnice nebyla pasivně legitimována, neboť sporný výrok nevyřkla. Stěžovatelka tak ani s jednou variantou svého nároku nemohla být úspěšná.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na rovné zacházení, když posudkový lékař považoval za důvod nepřiznání příspěvku skutečnost, že stěžovatelka v minulosti řádně pracovala a byla těhotná. Z jazykového výkladu posudku vyplývá, že tyto důvody byly rovnocenné s ostatními důvody, které vedly k nepřiznání příspěvku stěžovatelce. Stěžovatelka nerozumí tomu, proč byla těhotenství vůbec posudkovým lékařem zmiňována, když druhé dítě porodila již před dvaceti roky.
6. Zmíněním jejích těhotenství jako kritéria pro nepřiznání příspěvku se stěžovatelka cítí být poškozena na svém právu na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména, které je zakotveno čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se cítí být ponížena tím, že taková skutečnost vůbec může být důvodem pro nepřiznání příspěvku na motorové vozidlo.
7. Stěžovatelka uvádí, že soudy se vyhnuly otázce diskriminačního jednání úřadu práce a následně vedlejší účastnice. Místo toho řešily právo stěžovatelky na získání dávky pro osoby se zdravotním postižením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody.
10. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky představují pouze opakování její argumentace z řízení před soudy. Stěžovatelčin návrh neobsahuje ústavněprávně relevantní argumentaci. Stěžovatelka opakovaně namítá skutečnost, že posudkový lékař v posudku o jejím zdravotním stavu, který představoval stěžejní dokument pro posouzení, zda jí úřad práce přizná příspěvek na osobní automobil, uvedl, že v minulosti řádně pracovala a absolvovala dvě těhotenství, což podle jejího náhledu vedlo k zamítnutí její žádosti. Obvodní soud provedl důkaz posudkem o zdravotním stavu stěžovatelky a postavil najisto, že posudkový lékař uvedené skutečnosti zmínil jako anamnézu stěžovatelky, přičemž stěžejní bylo posouzení otázky, zda stěžovatelka trpí či nikoliv těžkou vadou nosného či pohybového aparátu nebo hlubokou mentální retardací. Tato otázka byla posouzena negativně, a to nikoliv v příčinné souvislosti s proděláním jejích těhotenství. Nadto vedlejší účastnice, odvolací orgán, vycházela při posouzení zdravotního stavu stěžovatelky také z lékařské zprávy z neurologie a ze zdravotní dokumentace praktického lékaře, přičemž dospěla ke stejnému závěru jako úřad práce.
11. Následně se soudy taktéž zabývaly touto otázkou, kterou stěžovatelka předkládá po celé soudní řízení, a dospěly k témuž závěru, že stěžovatelka nebyla diskriminována z hlediska pohlaví, když byla v posudku o jejím zdravotním stavu zmíněna její předchozí těhotenství, neboť tyto informace nevedly k zamítnutí příspěvku na osobní automobil. Ústavní soud hodnotí napadená rozhodnutí jako vnitřně konzistentní, logicky odůvodněná, a tudíž prostá svévole a plně přezkoumatelná z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení však stěžovatelka ani nenamítá. Stěžovatelka taktéž nenamítá ani porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, jež v rovině ústavního pořádku zakotvuje zákaz diskriminace, mimo jiné i z důvodu pohlaví.
12. Ústavní soud neshledává v napadených rozhodnutích jakékoliv diskriminační jednání založené vedlejší účastnicí, neboť anamnestické zmínění úspěšně absolvovaných těhotenství fakticky nemělo vliv na výsledek řízení. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), rozlišuje diskriminaci přímou (s jednou osobou se zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě některého z diskriminačních důvodů) a nepřímou (osoba je znevýhodněna z některého z diskriminačních důvodů oproti ostatním na základě zdánlivě neutrálního ustanovení), přičemž za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci (§2 odst. 2 antidiskriminačního zákona). Bez ohledu na to, o jaký typ nerovného zacházení jde, jeho prokázání (resp. nevyvrácení) zakládá rozpor s čl. 3 odst. 1 Listiny. Je tedy nutno nazírat případnou diskriminaci z uvedeného pohledu, tj. z hlediska komparátoru, avšak toliko v případě, že by skutečně nepřiznání příspěvku bylo v příčinné souvislosti s uvedením těhotenství stěžovatelky, což však bylo podrobeno důkladné analýze soudů a k čemuž nedošlo. Za takové situace by i došlo k přesunutí důkazního břemene na správní orgán podle §133a občanského soudního řádu, neboť právě správní orgán disponuje informacemi o tom, komu a za jakých podmínek jsou přiznávány příspěvky na motorové vozidlo. Předpokladem uvedeného postupu je však to, aby osoba, která tvrdí, že je obětí diskriminace, soudu předložila skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace (musí prokázat prima facie zásah), jestliže tak učiní, je tím založena vyvratitelná domněnka, ve vztahu k níž leží povinnost dokázat opak na straně žalované [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1136/13 ze dne 12. 8. 2015 (N 143/78 SbNU 209)]. Jak už však bylo zmíněno několikrát, stěžovatelka žádný takový zásah neprokázala, její argumentace byla vyvrácena.
13. Stěžovatelka namítá porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít právě zmíněním jejích těhotenství v posudku o jejím zdravotním stavu. Ústavní soud podotýká, že pouhé zmínění anamnestického údaje v dokumentu, který je součástí neveřejné dokumentace ve správním řízení, nemá jakýkoliv potenciál založit porušení čl. 10 odst. 1 Listiny.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu