ECLI:CZ:US:2023:4.US.677.23.1
sp. zn. IV. ÚS 677/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 29 Cdo 3492/2022-332, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022 č. j. 91 Co 400/2021-264 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. července 2021 č. j. 5 C 336/2017-221, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Jiřího Matyse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi a postupy soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na projednání věci v její přítomnosti a vyjádření se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout tím, že vedlejší účastník inicioval její insolvenční řízení, domáhala zaplacení částky 662 501,84 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že co do částek 9 248,10 Kč a 7 357,65 Kč se řízení zastavuje a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 60 984 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že co do zaplacení částky 1 769,04 Kč se řízení částečně zastavuje a že rozsudek obvodního soudu ve výroku I se v tomto rozsahu zrušuje (výrok I), že se rozsudek obvodního soudu v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 160 515,86 Kč, a ve výroku III potvrzuje, a že se ve zbývající části odvolání jako opožděné odmítá (výrok II), že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 166,40 Kč (výrok III) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Uvedený soud považoval zamítnutí žaloby co do částky 162 284,90 Kč obvodním soudem za správné, neboť vedlejší účastník neporušil svou právní povinnost a mezi tvrzeným porušením (před)smluvní povinnosti a vznikem uplatňované škody není příčinná souvislost.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že jí škoda vznikla tím, že vedlejší účastník inicioval insolvenční návrh a že spočívala ve finanční ztrátě, ke které by nedošlo, kdyby tento návrh se souhlasem vedlejšího účastníka jako druhého věřitele nebyl podán, a oba věřitelé by se tak museli domáhat svých nároků u soudů. Vedlejší účastník přitom disponoval pohledávkou s přímou vykonatelností, a tudíž ji nemusel poškodit vyvoláním insolvenčního řízení a ona by se mohla vůči jeho pohledávce bránit jinak. Soudům nižších stupňů pak stěžovatelka vytýká neznalost procesních postupů, jakož i to, že nezohlednily podstatné skutečnosti a nesprávně posoudily příčinnou souvislost a že bagatelizovaly nepoctivé jednání vedlejšího účastníka. Městskému soudu vytýká, že se nezabýval všemi odvolacími důvody a že dospěl k "absurdním zjištěním".
6. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky nezabýval "podstatou" vzniku škody a jen zopakoval zavádějící závěry předchozího řízení. Ke konstatování tohoto soudu, že nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, uvedla, že vymezila celou řadu právních otázek, které byly v předchozích řízeních nesprávně posouzeny, ty však zůstaly nevypořádány. Jimi měla být věcná nepříslušnost původní žaloby (její nesprávné posouzení), nesprávné právní posouzení "procesních náležitostí insolvenčního řízení" (vlivu vedlejšího účastníka na jeho zahájení, chybné posouzení neexistující mnohosti věřitelů v roce 2011, záměna iniciace insolvenčního řízení a podávání přihlášek, chybné posouzení skutečnosti, že podala návrh na povolení oddlužení, a toho, že ke vzniku škody musí vzniknout nějaká další nespecifikovaná aktivita vedlejšího účastníka), chybné posouzení právních povinností vedlejšího účastníka podle §6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, chybné posouzení zavinění a příčinné souvislosti a konečně nesprávné právní posouzení jednání vedlejšího účastníka při podpisu smluv (nekalých podnikatelských praktik vůči ní jako spotřebitelce, resp. otázek ochrany spotřebitele, dobrých mravů a nedostatku vážné vůle).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je její ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v tomto ohledu vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla.
9. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení rozhodnutí městského soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto její odvolání proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu (viz výrok II věta za středníkem), je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. totiž může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání; z ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podala, natož že by ho vyčerpala (viz i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní stížnost ovšem není přípustná ani ve zbývající části, neboť stěžovatelka nevyčerpala dovolání, které v posuzované věci představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz blíže sub 16 a 17).
IV.
Posouzení opodstatněnosti (a přípustnosti) ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že uvedla celou řadu právních otázek, které nebyly městským soudem správně posouzeny. Z jeho odůvodnění je patrno, že Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl proto, že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak stanovuje §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., přičemž vysvětlil, že nepostačuje pouhá citace textu posledně uvedeného ustanovení nebo jeho části a že uvede-li dovolatel, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, musí specifikovat, o jakou otázku konkrétně jde. Stěžovatelka podle něho v dovolání žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo a řešením které by se měl v dovolacím řízení zabývat, neformulovala.
13. Vzhledem k §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je rovněž povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení zodpovědět (není-li dovolatelem tato otázka přímo formulována). Vždy v souvislosti s příslušnou otázkou je pak dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být, to pak - v závislosti na tom kterém předpokladu - uvedením ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit či která není jednotná, od které by se nyní měl dovolací soud odchýlit nebo má-li být právní otázka vyřešená dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Jak patrno z přiloženého dovolání, stěžovatelka v jeho úvodu pouze ocitovala §237 o. s. ř. s tím, že podle ní "otázka hmotného nebo procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". Následně stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dále předestřela, jaké právní posouzení považuje za nesprávné. Vzhledem tomu, že z dovolání není zřejmé, v čem spočívá nesprávnost daného právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), jde z hlediska jeho obsahu v podstatě o vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů věc posoudily, jak to ostatně konstatoval již Nejvyšší soud. Dlužno dodat, že ani argumentace obsažená v ústavní stížnosti k objasnění toho, jaká konkrétní právní otázka měla být Nejvyššímu soudu dovoláním vlastně předestřena, nepřispělo, neboť se zde jen shrnuje, jaké posouzení stěžovatelka považovala za nesprávné.
15. Ústavní soud v této souvislosti musí připomenout, že smyslem a účelem právní úpravy náležitostí dovolání je, aby se účastník řízení na dovolací soud obracel teprve poté, co si on, resp. jeho právní zástupce náležitě ujasní, na řešení jakých právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu závisí (spočívá), z jakého důvodu byly vyřešeny nesprávně a hlavně jak již byly v judikatuře Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu) vyřešeny, případně zda skutečně dosud vyřešeny nebyly. Jen na okraj možno dodat, že zvláště problematika naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu je v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu poměrně frekventovaná, takže není ani zřejmé, proč v této souvislosti, a ani v souvislosti se stěžovatelkou prezentovanými dalšími "otázkami" v dovolání žádná judikatura zmíněna nebyla. Proklamuje-li tak stěžovatelka jen obecně v úvodu dovolání, že má za to, že "otázka hmotného nebo procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena", aniž by bylo dostatečně zřejmé, o jakou otázku konkrétně jde, resp. k jakým "otázkám" se má tento předpoklad přípustnosti vlastně vztahovat a kdy navíc lze usuzovat, že se stěžovatelka ani důsledně s v úvahu připadající judikaturou dovolacího soudu neseznámila, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro vady nebyl zjevně nepřiměřeným obsahu dovolání, a tak ani ústavně nesouladným.
16. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
17. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Při něm je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu