ECLI:CZ:US:2023:4.US.717.23.1
sp. zn. IV. ÚS 717/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Andreje Kruglikova, zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem, sídlem Kardinála Berana 967/8, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2023 č. j. 30 Af 68/2018-98, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2018 č. j. 370340/18/2301-52521-402902 vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2016 ve výši 618 807 Kč.
3. Odvolání stěžovatele vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 10. 2018 č. j. 45777/18/5200-10423-708571 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Předmětem sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je posouzení toho, jaká částka představovala příjem stěžovatele podle §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen "ZDP"), za zdaňovací období roku 2016. Daňové orgány vycházely při jejím vyměření z celé kupní ceny 6 500 000 Kč, za kterou stěžovatel prodal bytovou jednotku, zatímco stěžovatel vycházel pouze z její části ve výši 500 000 Kč, která byla poukázána na jeho účet. Podle vedlejšího účastníka na základě prodeje nemovitosti došlo k zvýšení majetku stěžovatele podle §10 odst. 1 písm. b) ZDP, a to i přesto, že se stěžovatel části takto nabytého majetku dobrovolně vzdal ve prospěch JUDr. Strakatého. Skutečnost, že na nemovitosti vázlo zástavní právo, nemůže mít na výši dosaženého příjmu z prodeje nemovitosti žádný vliv. Za příjem podléhající dani je nutno pokládat zvýšení majetku daňového poplatníka, přičemž se musí jednat o příjem skutečný, a nikoliv toliko zdánlivý. Stěžovatel vlastní nemovitost dobrovolně prodal, přičemž kupní cena činila 6 500 000 Kč, což je o 4 200 000 Kč více, než cena, za kterou stěžovatel nemovitost koupil. Zvýšení majetku se tak v právní sféře stěžovatele reálně projevilo a bylo využitelné, i když se stěžovatel této částky dobrovolně vzdal ve prospěch JUDr. Strakatého na úhradu jeho dluhu. Předmětem daně z příjmů fyzických osob není stěžovatelem dosažený zisk, nýbrž dosažený příjem.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nejprve rozsudkem ze dne 20. 11. 2020 č. j. 30 Af 68/2018-59 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vedlejšího účastníka není v souladu s názorem vysloveným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006 č. j. 2 Afs 42/2015-136.
5. Nicméně tento rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2022 č. j. 2 Afs 396/2020-34, který dospěl k závěru, že skutečnost příjmu se posuzuje podle toho, zda stěžovatel se zvýšeným majetkem může volně disponovat. Skutečným příjmem tak byla celá kupní cena nemovitosti. S tímto příjmem se rozhodl stěžovatel naložit tak, že z jeho části uhradí dluh třetí osoby, čímž se prokázalo i to, že o příjem stěžovatele šlo. Pro posouzení reálnosti zvýšení majetku stěžovatele nebylo rozhodné, že stěžovatel souhlasil s tím, že část peněz z kupní ceny nemovitosti nepůjde na jeho účet.
6. Následně krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu krajský soud uzavřel, že celá kupní cena z bytu byla příjmem skutečným. Zvýšení majetku se skutečně projevilo v právní sféře stěžovatele, přičemž nebylo nutné, aby fakticky přišly peníze na jeho účet.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel zejména namítá, že příjmem se podle §3 ZDP rozumí příjem peněžní i nepeněžní dosažený i směnou. Příjmem je tudíž to, co příjemce skutečně přijme, tedy získá, z čeho má peněžní či nepeněžní prospěch, neboli zisk, o co se podle §10 ZDP zvýší jeho majetek. Stěžovatel však žádný zisk z prodeje bytu neměl, neboť současně s prodejem bylo třeba vyplatit závazek váznoucí na bytu zapsaný v katastru nemovitostí jako omezení vlastnického práva. Bylo-li při prodeji třeba vyplatit závazek váznoucí na nemovitosti zapsaný v katastru nemovitostí, nemůže se tato částka započítávat do stěžovatelova příjmu, neboť ten z celé kupní ceny utržil toliko částku 500 000 Kč, přičemž ale byt zakoupil od manželů Strakatých v roce 2012 za částku 2 300 000 Kč. Příjmem je to, co stěžovatel skutečně přijal a o co se zvýšil jeho majetek, jak vyplývá z jazykového výkladu pojmu příjem, nikoli to, co bylo uvedeno v kupní smlouvě jako kupní cena. Stěžovatelův majetek se tak o částku 4 200 000 Kč nezvýšil, jak se chybně domnívají správní soudy, protože stěžovatel vyplácel manžele Landovy nikoli za jejich dlužníka JUDr. Strakatého, ale z důvodu zrušení zástavy váznoucí na bytě. Stěžovatel by měl příjem jedině v tom případě, jestliže by mu JUDr. Strakatý peníze zaplacené jeho věřitelům manželům Landovým uhradil, což se však s ohledem na to, že je JUDr. Strakatý ve výkonu trestu a v insolvenci, nestalo a nestane.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když kasační stížnost proti napadenému rozsudku je v posuzované věci nepřípustná, jelikož krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, přičemž se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), ale i na něj navazující závěry krajského soudu (sub 6), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní.
14. Nejvyšší správní soud a následně krajský soud srozumitelně a logicky vyložily, proč byla skutečným příjmem stěžovatele celá kupní cena nemovitosti, přičemž na klíčovém závěru, že skutečnost, že na nemovitosti vázlo zástavní právo, nemůže mít na výši dosaženého příjmu z prodeje nemovitosti žádný vliv, když za příjem podléhající dani je nutno pokládat zvýšení majetku daňového poplatníka, které se tak v právní sféře stěžovatele reálně projevilo, i když se stěžovatel této částky dobrovolně vzdal ve prospěch JUDr. Strakatého na úhradu jeho dluhu, neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního, v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když kasační stížnost proti napadenému rozsudku je v posuzované věci nepřípustná, jelikož krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, přičemž se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), ale i na něj navazující závěry krajského soudu (sub 6), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní.
14. Nejvyšší správní soud a následně krajský soud srozumitelně a logicky vyložily, proč byla skutečným příjmem stěžovatele celá kupní cena nemovitosti, přičemž na klíčovém závěru, že skutečnost, že na nemovitosti vázlo zástavní právo, nemůže mít na výši dosaženého příjmu z prodeje nemovitosti žádný vliv, když za příjem podléhající dani je nutno pokládat zvýšení majetku daňového poplatníka, které se tak v právní sféře stěžovatele reálně projevilo, i když se stěžovatel této částky dobrovolně vzdal ve prospěch JUDr. Strakatého na úhradu jeho dluhu, neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního, v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu