ECLI:CZ:US:2023:4.US.744.23.1
sp. zn. IV. ÚS 744/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Františkem Honsem, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 3 Tdo 1105/2022-733, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2022 sp. zn. 7 To 53/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2022 č. j. 47 T 8/2022-636, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že před zahradním domkem, který obýval spolu s poškozenou, po předešlé slovní rozepři polil horní polovinu těla poškozené benzínem a následně na ni hodil hořící nedopalek cigarety, čímž poškozené způsobil závažné popáleniny, v jejichž důsledku během několika minut zemřela. Za popsané jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Zároveň mu soud uložil povinnost zaplatit státu náhradu škody ve výši 400 000 Kč. K jednání se stěžovatel v podstatě doznal v přípravném řízení (uvedl, že nejprve poškozenou polil benzínem a poté po ní hodil nedopalek cigarety), i když se od této výpovědi odchýlil a v hlavním líčení svou vinu odmítl, soud označil jeho prvotní výpověď za věrohodnou. Jeho novou verzi totiž vyvrátily důkazy z místa činu, z nichž je patrné, že stěžovatel nevylil většinu benzínu před chatkou, jak tvrdil v hlavním líčení, nýbrž na tělo poškozené.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se především se závěry městského soudu o stěžovatelově úmyslném zavinění. Změnu výpovědí nelze podle vrchního soudu připsat lékům proti bolesti, pod jejichž vlivem stěžovatel vypovídal v přípravném řízení, kdy se k činu fakticky doznal. Pravdivosti jeho původní výpovědi napovídají i další důkazy. Jak uvedl městský soud, jde zejména o fotodokumentaci z místa činu a odborná vyjádření (o šíření ohně) a znalecké posudky (o povaze poranění poškozené). Pravdivost doznání potvrdili nepřímo i svědci, k nimž krátce po incidentu stěžovatel přišel, aby zavolali "záchranku", protože "podpálil/zapálil" poškozenou. Stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenou svým jednáním ohrožuje na životě, i kdyby jeho primární motivace měla být její vystrašení. Neměl přitom důvod spoléhat se na to, že ke škodlivému následku nedojde.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel v dovolání v podstatě toliko zpochybnil skutková zjištění soudů nižších stupňů. Mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Zároveň soudy nižších stupňů podle jeho názoru neporušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť žádné pochybnosti o skutkovém stavu nevyvstaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy porušily presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo. Žádný z provedených důkazů nepotvrdil, že by stěžovatel jednal v úmyslu usmrtit poškozenou. Úmysl přitom nelze presumovat. Soudy se tak měly zabývat tím, zda se stěžovatel nedopustil trestného činu usmrcení z nedbalosti. Hodnocení důkazů je podle stěžovatele zatíženo libovůlí soudů. Zjištěné okolnosti totiž připouštěly více verzí skutkového děje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné v trestním řízení, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Podstata těchto námitek spočívá toliko v jeho vlastním hodnocení důkazů (přehlížejícím souhrn ostatních důkazů) a v jeho vlastním hodnocení způsobu, jakým důkazy hodnotily soudy. Takové námitky však zásadně nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Nadto lze konstatovat, že soudy se ústavním požadavkům na odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí nezpronevěřily. K závěru o stěžovatelově vině dospěly na základě stěžovatelovy vlastní výpovědi z přípravného řízení, kterou podporovaly všechny ostatní provedené důkazy, na rozdíl od výpovědi učiněné před soudem, která postrádala nejen důkazní oporu, nýbrž i bezrozpornost. Takové odůvodnění z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Za dostatečně prokázaný lze považovat i stěžovatelův nepřímý úmysl (bod 13 odůvodnění rozsudku městského soudu). K závěru o stěžovatelově trestní odpovědnosti za spáchání vraždy postačí, že stěžovatel byl s následkem usmrcení poškozené srozuměn či smířen. Stěžovatel si byl (podle všech svých výpovědí) vědom vlastností benzínu, pročež musel být přinejmenším smířen s tím, že svým shora uvedeným jednáním ohrožuje život poškozené. V procesu hodnocení důkazů obecnými soudy tak Ústavní soud žádné relevantní pochybení neshledal.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu