ECLI:CZ:US:2023:4.US.762.23.1
sp. zn. IV. ÚS 762/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kupčíka, zastoupeného Mgr. Janem Kupčíkem, advokátem, sídlem V Aleji 579, Nová Ves pod Pleší, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 2824/2022-276 a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2022 č. j. 16 Co 1/2022-243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města O., a Základní školy X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení konkretizovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel (jako žalobce) domáhal určení neplatnosti odvolání z funkce ředitele vedlejší účastnice a neplatnosti výpovědi z tohoto pracovního poměru. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2021 č. j. 37 C 80/2020-147 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení a odvolání vedlejších účastníků řízení ve věci samé změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a II. výrokem, napadeným ústavní stížností, uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení v celkové výši 91 100 Kč, a to dle zásady úspěchu ve věci.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť shledal rozsudek krajského soudu souladným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (výrok I) a II. výrokem rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení ve výši 4 295,50 Kč a 2. vedlejší účastnici nadto samostatně 3 388 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel napadá nákladové výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy nezohlednily, že náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně. Stěžovatel poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), podle kterého "u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů". Stěžovatel má za to, že vedlejší účastník disponuje dostatečným právním aparátem na to, aby se nemusel nechat zastoupit advokátem, čímž náklady řízení neúčelně navýšil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž konkretizované výroky napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu tudíž není "kontrola" běžné zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr, odmítne ji.
8. Nutno zdůraznit, že k náhradám nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Samotná vysoká částka náhrady nákladů řízení není rozhodující pro závěr o ústavněprávním rozměru posuzované otázky.
9. Nelze vyloučit, že v posuzované věci bylo možno uvažovat o moderaci náhrady nákladů řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V posuzované věci je však situace odlišná od nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09, na který stěžovatel poukazuje (viz také bod 26 odůvodnění nálezu a druhou část jeho právní věty). S ohledem na minimalizovaný rozsah ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradách nákladů řízení (viz předchozí bod) nelze stěžovatelem výše citovaný závěr vykládat tak, že má stěžovatel nárok na použití tzv. moderační pravomoci obecným soudem. Z citovaného nálezu Ústavního soudu se totiž také podává, že "je však zapotřebí zdůraznit, že již samotný záměr aplikace ustanovení §150 o. s. ř. soudem si žádá vytvoření odpovídajícího prostoru procesním stranám, neboť Ústavní soud dovodil, že porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je takový postup soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci §150 o. s. ř., a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena; to platí i pro situaci, kdy obecný soud k použití moderace nepřistoupil, byť byl takový postup účastníkem řízení navržen. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat."
10. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti však neplyne, že by se stěžovatel aktivně domáhal použití §150 o. s. ř. krajským soudem, ani že by mu nebyl dán procesní prostor se v tomto směru vyjádřit. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu proto nelze chápat jako povinnost obecných soudů použít §150 o. s. ř. vždy, když přichází v úvahu, ani jako "automatický" nárok neúspěšného účastníka řízení v obdobných situacích. V judikatuře nejen vrcholných soudů bylo mnohokrát zdůrazněno, že uplatnění moderační pravomoci je výjimečným postupem oproti zásadě úspěchu ve věci, jejíž dodržení v nyní posuzované věci nelze shledat excesivním z hlediska ochrany základních práv a svobod. Nadto stěžovatel nezohledňuje, že vedlejší účastnice právním aparátem nedisponuje a že byla v předchozích řízeních zastoupena spolu s vedlejším účastníkem týmž advokátem. Je tudíž otázkou, zda by i hypotetická neúčelnost advokátního zastoupení vedlejšího účastníka změnila něco na výsledném rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení. Proto nelze také s ohledem na omezený přezkum Ústavního soudu v obdobných věcech a zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů seznat nezbytnost jeho zrušujícího zásahu.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu