ECLI:CZ:US:2023:4.US.775.23.1
sp. zn. IV. ÚS 775/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Plačka, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti I. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2022 sp. zn. 26 Co 617/2022 a II., III. a IV. výroku usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 10, Cheb, ze dne 2. září 2022 č. j. 074 EX 02314/21-151, za účasti Krajského soudu v Brně a soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků tam uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli, jako jednomu ze dvou povinných, bylo vedeno exekuční řízení ve prospěch vedlejší účastnice, jako oprávněné. Exekuční řízení bylo k návrhu stěžovatele (a posléze i vedlejší účastnice) v záhlaví označeným usnesením exekutorského úřadu zastaveno, neboť exekuční titul byl zrušen Nejvyšším soudem. Exekutorský úřad v napadeném usnesení současně rozhodl o nákladech řízení tak, že povinným uložil společně a nerozdílně uhradit vedlejší účastnici 38 611,60 Kč a exekutorovi 7 925,50 Kč.
3. K odvolání povinných Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením nákladové výroky usnesení exekutorského úřadu potvrdil v upřesňujícím znění a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 972,30 Kč. Krajský soud dospěl především k závěru, že ačkoli byl exekuční titul zrušen, v okamžiku vedení exekuce bylo postupováno podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Krajský soud objasnil, že zavinění zastavení řízení je nutno pro účely rozhodnutí o tom, který z účastníků řízení je povinen k náhradě nákladů řízení, posuzovat výlučně z procesního hlediska. Proto je podstatné, zda mohla oprávněná (vedlejší účastnice) při náležité obezřetnosti, kterou lze od ní očekávat, zastavení exekuce předejít nebo mu zabránit. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je potřeba zkoumat procesní zavinění exekuce účastníkem ve smyslu posouzení důvodů, které k zastavení exekuce vedly. Vedlejší účastnice navrhla zahájení exekuce na základě formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu, přičemž nemohla předvídat, že exekuční titul bude následně zrušen. Krajský soud doplnil, že podle judikatury Nejvyššího soudu se povinní v takové situaci mohou domáhat náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Dále krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že exekutorský úřad nezvážil použití tzv. moderační pravomoci podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k mimořádnému snížení náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, nýbrž dospěl k závěru, že k tomuto postupu nejsou dány důvody.
4. Krajský soud dále vysvětlil, že není bez dalšího vázán jiným rozhodnutím téhož soudu, ač v obdobné věci; rozhodující je, že soud i exekutor byli podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázáni zákonem a mezinárodními smlouvami, přičemž rozhodná ustanovení zákona vyložili a použili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nepoužití §150 o. s. ř., na rozdíl od jiného rozhodnutí krajského soudu, týkajícího se týchž účastníků a obdobných skutkových okolností, není samo o sobě porušením principu předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, neboť je podstatné, že každé rozhodnutí samostatně bylo učiněno v souladu s ústavním požadavkem, aby orgán veřejné moci činil výhradně to, co mu zákon ukládá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy pominuly nezákonný postup exekutorského úřadu a nevypořádaly se s důsledky zrušení exekučního titulu. Napadená rozhodnutí mají vykazovat prvky svévole. Stěžovatel upozorňuje, že to byl on, kdo navrhl zastavení exekuce, avšak i po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu exekutor pokračoval ve vymáhání stěžovatelovy povinnosti srážkami ze mzdy. Stěžovatel dále tvrdí, že zastavení exekuce nezavinil a krajský soud ani exekutorský úřad nevysvětlily, jak by toto zavinění mělo plynout z jeho důsledného bránění svých práv. Pravomocné soudní rozhodnutí podle stěžovatele de iure neexistuje, proto nemá jeho povinnost k náhradě nákladů řízení z čeho plynout. Zavinění zastavení exekuce má být na straně státu. Ačkoli Ústavní soud v minulosti judikoval, že na oprávněného by měla být povinnost nahrazovat náklady řízení přenášena výjimečně, nelze pominout procesní i finanční sílu vedlejší účastnice, která se snáze domůže svého práva na státu podle zákona č. 82/1998 Sb., což Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16. Vedlejší účastnice nadto nebyla nucena vynaložit náklady na právní zastoupení, neboť disponuje právním oddělením, přesto tak učinila. Stěžovatel také poukazuje na nejednotnou praxi krajského soudu, který v usnesení ze dne 19. 7. 2021 sp. zn. 20 Co 76/2021 v obdobné stěžovatelově věci mimořádně snížil náhradu nákladů řízení použitím §150 o. s. ř..
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž označené výroky napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ostatní vady se nacházejí mimo působnost Ústavního soudu, který není další instancí obecné justice, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
8. Ústavní soud mnohokrát rozhodl, že ve věcech náhrad nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě, tato rozhodnutí podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu a k jejich zrušení přistupuje pouze výjimečně. Ačkoli se i taková rozhodnutí mohou dotknout majetkové sféry účastníka řízení, jsou ve vztahu k věci samé jednoznačně podružná a už ze své povahy typicky nezasahují do ústavně zaručených práv jednotlivců. Obdobné východisko platí i pro rozhodnutí o povinnosti k plnění částky svou výší tzv. bagatelní, jako je tomu v posuzované věci.
9. Při dodržení právě uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z daného postulátu excesivně nevybočují. Je sice pravdou, že po zrušení exekučního titulu po přechodnou dobu neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu, na jehož základě by mohla být exekuce vedena. Avšak krajský soud se touto situací podrobně zabýval a srozumitelně odůvodnil závěr, že exekuce byla v jejím průběhu (tedy v době, kdy náklady vznikly) vedena na základě zákona a v jeho mezích - na základě pravomocného a vykonatelného titulu. Tento závěr je zásadní, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí také plyne, že jakékoli jiné rozhodnutí o nákladech řízení by nebylo spravedlivější. Tyto závěry byly dostatečně přesvědčivě odůvodněny. A to včetně možnosti výjimečného využití moderační pravomoci ke snížení náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Není pravdou, že by se krajský soud touto otázkou nezabýval; stejně tak s logickým odůvodněním zdůraznil, že je nepodstatné, kdo navrhl zastavení exekuce. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadených výroků usnesení krajského soudu.
10. K nyní posuzované věci není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16; v daném případě byl exekuční titul zrušen pro zmatečnost, neboť ani nebyl povinnému doručen. Vykonatelný byl tudíž pouze formálně, ale materiálně neměl vůbec nabýt právní moci. Jak Ústavní soud uvedl v bodu 17 odůvodnění odkazovaného nálezu, povinný ani neměl možnost vymáhanou povinnost dobrovolně splnit. Ve stěžovatelově věci nenastal naznačený exces, proto nelze stěžovatelem uvedený závěr Ústavního soudu, podle něhož se tamní vedlejší účastnice (dopravní podnik) mohla snadněji domoci náhrady škody na státu, bez dalšího použít na posuzovanou věc, která vyvstala z jiných skutkových a právních okolností. Není-li stěžovatelův případ takovýmto excesem a stěžovatel stále může uplatnit právo na náhradu škody, bylo by neodůvodněné přenést bez dalšího povinnost k náhradě nákladů řízení na vedlejší účastnici jen proto, že jde o obchodní společnost.
11. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v jiné jeho (obdobné) věci výjimečně snížil náhradu nákladů řízení použitím §150 o. s. ř., nezpůsobuje to samo o sobě neústavnost napadených výroků. Krajský soud daným rozhodnutím nebyl formálně vázán a podrobně vysvětlil vztah mezi rozhodnutími téhož soudu vzhledem k legitimnímu očekávání a tzv. diskursivní závaznosti judikatury. Na použití moderační pravomoci není právní nárok a uvážení tohoto mimořádného snížení náhrady je věcí obecného soudu, který tuto možnost řádně posoudil.
12. Uvedené neznamená, že by stěžovatelova argumentace postrádala určité ratio; v mezích (z hlediska pravomocí Ústavního soudu nutně) omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše bod 8) je však podstatné, že se stěžovatel může domáhat náhrady škody na státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz také bod 19 odůvodnění již zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16) - a to také v závislosti na tom, jak obecné soudy opětovně rozhodnou po zrušujícím zásahu Nejvyššího soudu. Je proto také nerozhodné, ve kterém okamžiku zastavil exekutorský úřad výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy; a to tím spíše, nepředstavuje-li tato tvrzená škoda předmět napadených rozhodnutí. Přísně vzato tedy stěžovatel stále disponuje procesními prostředky ochrany svých práv. Jelikož ale na náhradu škody vůči státu není právní nárok, toto řízení je samostatné a není zákonným opravným prostředkem k napadeným rozhodnutím, považoval Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost za přípustnou. Na její zjevné neopodstatněnosti to však vzhledem k výše uvedenému nemůže nic změnit.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu