ECLI:CZ:US:2023:4.US.80.23.1
sp. zn. IV. ÚS 80/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2828/51, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 39 Co 263/2022-809 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2022 č. j. 16 P 54/2012-739, 42 P a Nc 8/2022, 42 P a Nc 31/2022, 42 P a Nc 32/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a nezletilého Jana B. (jedná se o pseudonym), pro výkon ústavní výchovy umístěného ve Výchovném ústavu a Středisku výchovné péče A, nezletilých Tomáše B. a Jiřího B. (jedná se o pseudonymy), obou umístěných v Dětském domově B, a Radka B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že nezletilý Jan v rámci ústavní výchovy, naposledy nařízené rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 6. 2021 č. j. 39 Co 347/2020-485, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2021 č. j. 39 Co 347/2020-588, jímž byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 16 P 54/2012-332, na jehož základě byl umístěn do Dětského domova se školou C, se s účinností od 1. 7. 2022 přemísťuje do jiného ústavního zařízení, a to do Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče A, s tím, že rozsudek je v této části předběžně vykonatelný. Obvodní soud dále zamítl návrh matky na změnu výchovy a zrušení ústavní výchovy u nezletilých Jana, Tomáše a Jiřího (výrok I), jímž se matka domáhala svěření všech tří nezletilých do své péče se stanovením výživného 4. vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec"). Zároveň zamítl návrh matky na zrušení jejich ústavní výchovy (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
3. K odvolání matky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud shledal, že chování nezletilého patnáctiletého Jana nedovoluje uvažovat o zrušení ústavní výchovy, neboť se opakovaně dopouští činnosti vzhledem k jeho věku jinak trestné. Pro nápravu takového chování nemá oporu v rodinném zázemí, protože otec, opakovaně trestán, aktuálně o jeho výchovu nejeví zájem, a matka, která u něj nemá autoritu, jeho chování pouze omlouvá. Obdobná situace je i u mladšího dvanáctiletého Tomáše, který v dětském domově vystupuje z pozice síly, má průměrný až podprůměrný prospěch, i on se již v ústavu dopustil trestné činnosti (krádež peněz) a matka jeho chování setrvale omlouvá. Městský soud zvažoval s ohledem na matkou výslovně vyjádřené přání mít doma nezletilého Jiřího, kterému je aktuálně 10 let, zda alespoň u něj nejsou splněny předpoklady pro jeho svěření matce. Protože v řízení bylo prokázáno, že matka nezvládla výchovu ani jednoho z jeho starších bratrů, jejich nepřijatelné chování omlouvala, neměla u nich žádnou autoritu, což ve svých důsledcích u všech vedlo k vážným problémům se zákonem. Jiří má zatím podle zprávy dětského domova dobrý prospěch a nemá žádné zásadní problémy s chováním, dospěl městský soud k závěru, že pro nedostatečné výchovné schopnosti matky vést nezletilé děti k řádnému životu, s ohledem na jejich věk zejména k pravidelné školní docházce, nejsou ani v případě Jiřího splněny předpoklady pro jeho svěření do péče matky. Městský soud v tomto směru zdůrazňuje, že právě hyperprotektivní přístup matky k dětem včetně akceptace problémů se zákonem vedl u starších synů k opakované trestné činnosti. Matka i v přítomnosti nezletilého Jiřího maří výkon soudních rozhodnutí (např. útěky Jana a jeho pobyt u matky) a dopouští se tak závadového jednání, i před ním se dopouští agresivního chování (např. u orgánu sociálně-právní ochrany dětí - dále jen "OSPOD"), a ohrožuje tak jeho výchovu do té míry, že jeho svěření do péče matky je v rozporu s jeho zájmy.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka s obsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu zejména namítá, že soudy zcela ignorují, že ústavní zařízení by mělo být tou poslední a krajní variantou, k níž se má přistoupit za situace, kdy ostatní instituty selžou. Vůbec nezvažovaly, zda by nepostačovalo uložení mírnějšího opatření například v podobě dohledu ze strany OSPOD, byť to stěžovatelka během odvolacího jednání sama navrhovala. Obecné soudy navíc neprovedly výslech nezletilých, ač stěžovatelka minimálně výslech Jana navrhovala k důkazu. Vzhledem k věku nezletilých by se soudy měly zabývat i jejich přáním, které nelze zjišťovat zprostředkovaně. Soudy jen vyhodnotily, že stěžovatelka není řádným vychovatelem a pečovatelem, aniž by však za poslední dva a půl roku měla šanci nezletilé děti fakticky vychovávat. Zároveň pak podle názoru stěžovatelky soudy ignorují, že chování nezletilých dětí se nezhoršuje v důsledku jejího působení, ale v důsledku jejich neustálého přemisťování a rozdělení jednotlivých sourozenců. Nezletilé děti, i s ohledem na svůj věk, nerozumí tomu, proč nemohou vyrůstat společně a u stěžovatelky doma a neuvědomují si a nechápou, že to nejsou vychovatelé v ústavech, ale soudy, kdo o jejich umístění v ústavu rozhoduje. Z toho důvodu tak nezletilí nerespektují pracovníky v ústavech tak, jak by respektovali svou matku, kdyby mohli bydlet a vyrůstat společně u ní doma; chování nezletilých je projevem jejich zoufalství a snahy vrátit se zpět domů. Stěžovatelka se navíc obává, že se příslušný OSPOD na nezletilé děti dívá jako na problémové z toho důvodu, že jsou romského původu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
9. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilé. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na jejich závěrech (sub 3), zejména tom klíčovém, že u žádného z nezletilých nejsou splněny předpoklady pro jejich svěření do péče matky, a to zejména pro nedostatečné výchovné schopnosti matky vést nezletilé děti k řádnému životu, s přihlédnutím k jejich věku zejména k pravidelné školní docházce a nepáchání činností vzhledem k jejich věku jinak trestných, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka uplatnění rozhodnutí Ústavního soudu uvedených v její ústavní stížnosti, tak odkazy na tato rozhodnutí nejsou případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat "mechanicky" či je uplatňovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu