ECLI:CZ:US:2023:4.US.810.22.1
sp. zn. IV. ÚS 810/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Lucií Madleňákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2022 č. j. 8 As 376/2021-15 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 60 A 66/2021-11, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vykonával trest odnětí svobody ve Věznici Mírov, odkud byl v roce 2019 přemístěn do Věznice Valdice.
3. Stěžovatel se proti svému přemístění bránil mimo jiné stížností k veřejnému ochránci práv. Na základě stanoviska veřejného ochránce práv, že přemístění stěžovatele bylo nezákonné, byl stěžovatel dne 5. 3. 2020 přemístěn zpět do Věznice Mírov.
4. Žalobce dne 11. 8. 2021 podal správní žalobu, jíž se domáhal určení, že zásah spočívající v jeho přemístění do jiné věznice byl nezákonný. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl stěžovatelovu žalobu jako opožděnou. Konstatoval, že byl-li stěžovatel dne 5. 3. 2020 přemístěn zpět do Věznice Mírov, počala od tohoto dne běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby. Stěžovatel tak svou žalobu podal až více než rok po uplynutí lhůty.
5. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu kasační stížnost. Tu spojil s žádostí o ustanovení advokáta, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zamítl, neboť u stěžovatele neshledal předpoklady pro osvobození od soudního poplatku jako jedné z podmínek pro ustanovení zástupce. Tento nedostatek Nejvyšší správní soud spatřoval v tom, že stěžovatelova žaloba byla zjevně opožděná a jde proto o návrh, jenž zjevně nemůže být úspěšný. Dále napadeným usnesením Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku a k doložení plné moci advokáta či prokázání, že stěžovatel sám má právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů požadováno pro výkon advokacie.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními mu byl odepřen přístup k soudu, protože stížnost ke státnímu zastupitelství není efektivním prostředkem nápravy, a proto nemělo být požadováno, aby ji vyčerpal před podáním správní žaloby.
7. Dále stěžovatel uvádí, že po přemístění zpět do Věznice Mírov nebyl obnoven předešlý stav, neboť nebyl zařazován do práce a byly mu odebrány výhody plynoucí z jeho dosavadního bezproblémového chování. Současně tvrdí, že napadená usnesení nepřipustila soudní přezkum zákonnosti tohoto zásahu, což považuje za porušení svého práva na důstojnost a dobrou pověst.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Výrokem II napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku. Podle stanoviska pléna ze dne 23. 4. 2013
sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.
10. Z téhož důvodu je nepřípustná ústavní stížnost směřující proti výzvě k doložení splnění podmínky právního zastoupení, neboť případný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele lze spatřovat až s případným odmítnutím kasační stížnosti v návaznosti na nesplnění výzvy.
11. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je nepřípustná, neboť řízení o kasační stížnosti stěžovatele bylo zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2022 č. j. 8 As 376/2021-20. Bylo-li řízení o kasační stížnosti zastaveno z důvodu, že stěžovatel nebyl právně zastoupen, nelze takový stav hodnotit jako řádné vyčerpání opravných prostředků proti usnesení krajského soudu.
12. Ústavní soud shledal přípustnou ústavní stížnost proti I. výroku napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti němu již stěžovatel neměl k dispozici žádné opravné prostředky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Výroku I napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, podle kterého nejsou dány důvody pro ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší správní soud v odůvodnění srozumitelně vysvětlil, proč považuje stěžovatelovu kasační stížnost za návrh, jenž zjevně nemůže být úspěšný.
16. Stěžovatelova námitka, že stížnost ke státnímu zastupitelství není efektivním prostředkem nápravy, není relevantní. Krajský soud totiž předchozí podání takového podnětu po stěžovateli nevyžadoval (bod 11 napadeného usnesení krajského soudu).
17. Obdobně námitka, že napadená usnesení představují zásah do stěžovatelovy důstojnosti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, se míjí s předmětem řízení. Skutečnost, že ve věznici po zpětném přemístění stěžovatele nepřihlíží k jeho předchozímu bezproblémovému chování, sice za určitých okolností může představovat zásah do stěžovatelových práv, tento zásah ovšem nemůže být zhojen v nynějším řízení, jehož předmětem je posouzení otázky, zda se Nejvyšší správní soud nedopustil porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv při rozhodování o ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu